Shackletonova výprava

Shackleton_cutDobývání pólů a výpravy do polárních oblastí vůbec patří v historii průkopníků k velkým slavným kapitolám. Dnes, kdy se všude dostanete letadlem a nebe nad námi je protkané sítí GPS družic si už ani nedokážeme představit, do jak velkého neznáma tihle odvážní muži šli. Cesta to byla nebezpečná a je vroubena pomníky mnoha, kteří na ní padli. Ke slavným příběhům patří i výprava Sira Ernesta Henryho Shackletona (byl za ní povýšen do šlechtického stavu) známá jako Shackletonova výprava, kterou podnikl na lodi Endurance. Výprava pólu nedosáhla, ale stala se pravděpodobně nejdelší mořským putováním všech dob v záchranných člunech. 

NEJDELŠÍ MOŘSKÉ PUTOVÁNÍ VŠECH DOB?
Pokus Ernesta Shackletona dojít pěšky na jižní pól byl zmařen, když jeho loď uvázla v ledu. Led loď rozdrtil, a ta se potopila. Ernest Shackleton však vešel do historie nejen díky pokusu dobýt pól, ale hlavně díky tomu, jak zachránil své muže.

V nadzemní dráze, vinoucí se kolem mrakodrapů londýnského Canary Wharf, se natřásají bankéři, aniž by věnovali pozornost vodní ploše, která se na krátký okamžik mezi blyštícími se věžemi továren na peníze objeví. Ale právě v tomto místě bylo zaseto sémě jedné z vůbec největších lodních historií boje o přežití. V roce 1914 se tento cíp vody nazýval West India Dock a právě zde se připravovala výzkumná polární loď Endurance k vyplutí do Antarktidy . V čele expedice stál Sir Ernest Shackleton, který plánoval přejít pěšky přes jižní pól celou Antarktidou od Weddell Sea až k Ross Sea.
Byl leden 1915, a poté, co Endurance šťastně doplula až k Antarktidě, si opatrně razila cestu přes Weddell Sea. Tam ji ale pevně sevřela masa ledu, ve které loď uvázla. Prorazit pomocí parních strojů se nepodařilo, a tak dal Shackleton po deseti dnech marných pokusů pokyn k jejich zastavení. Od té chvíle se uhlím pouze topilo.

Pevnina ležela příliš daleko na to, aby byla dosažitelná psím spřežením a tak mužstvo postavilo na ledových krách podél lodi boudy pro 60 psů, které trénovali, kdykoliv to bylo možné. Zásoby posádka doplňovala masem zabitých tuleňů a život posádky poměrně rychle zapadl do kolejí zimního režimu a ledy zvolna unášely Endurance k severu.

"Endurance Final Sinking" by Royal Grographic Society

„Endurance se potápí“ od Royal Grographic Society

V červenci 1915 ale nastaly v ledu změny, nevěštící nic dobrého. Pod obrovským tlakem vznikaly v ledové mase nebezpečné trhliny. Během dalších dvou měsíců se kolem lodi začaly hromadit hrozivé kupy ledových ker. V říjnu ledové sevření ještě zesílilo, v boku lodi se objevily první trhliny a loď začala nabírat vodu. Nepřetržité pumpování sice stačilo vodu odčerpávat, ale tlak ledu neustával. Kolem 26.října bylo jasné, že Endurance je ztracená. Shackleton nařídil spustit na led tři záchranné čluny, výstroj, proviant a sáně. Následující den se zlomily oba lodní vazy, přední i zadní, paluby praskly a do trupu se začala valit ledová voda. Poslední opouštěl loď Shackleton. Ještě se stačil podívat průlezem dolů do podpalubí, aby viděl, jak se motory vytrhly ze základů a převrátily na bok. Pak se nad Endurance zavřely ledy.

Osmadvacet mužů se octlo stovky kilometrů daleko od jakékoliv pomoci, uprostřed nekonečné ledové masy, na ledové kře, která mohla každou chvíli prasknout. Měli jen omezené množství potravy, trochu nafty a všude vládla antarktická zima. Jejich naděje se upnula k jediné možnosti na záchranu, a sice dostat se na Paulet Island, vzdálený 350 námořních mil (asi 650 km) severozápadním směrem. Tam byla chata z roku 1902 se zásobami pro tehdejší švédskou antarktickou expedici.

Pohyb ledového „moře“ severním směrem jim pomáhal. Neustále byli připraveni na případ, že by kra praskla a museli použít záchranné čluny. 8.dubna se kra skutečně rozlomila na dva kusy a Sheckleton se svými muži octl na plovoucím ledovém voru. Další den ráno se led opět rozlomil – tentokrát se objevila trhlina přímo pod Shackletonovým stanem. Chvatně připravili všechny tři záchrané čluny, pojmenované po sponzorech – Dudley Docker, Stancomb Wills a James Caird, ke spuštění na vodu, když se téměř vzápětí odlomil další velký kus kry a prudká vlna málem smetla čluny do moře. Všichni zuřivě vylévali vodu z člunů a snažili se je odtáhnout mimo nebezpečí na bezpečnější kru, což se jim nakonec s vypětím všech sil podařilo.

Tu noc se však rozlomila i tato kra a jeden muž ve spacím pytli do nové trhliny spadl. Shackleton jej v poslední chvíli zachytil a vytáhl ho i se spacím pytlem zpátky na led. Vteřinu poté se okraje trhliny obrovskou silou opět sevřely. Celá expedice teď zůstala na kusu ledu o velikosti asi 30 krát 60 metrů a všude kolem kroužily dravé kosatky.

V jednu hodinu po půlnoci led nevydržel a Shackleton nechal spustit na vodu všechny tři čluny. Začala strastiplná cesta. Mezi ledovými krami, v teplotách hluboko pod bodem mrazu. Kry často nechtěly čluny pustit dál, někdy bylo nutné čluny přes ně přetahovat. Posádka začala být vyčerpaná. I když měl Shackleton na výběr několik cílů, kam mohl zamířit, vzhledem k obtížím a fyzickému i psychickému stavu posádky měl nakonec jedinou volbu: Elephant Island, liduprázdné pokálené hnízdiště tučňáků, osaměle čnící na okraji Weddel Sea. V polovině dubna 1916 k němu konečně dorazili. Ale zdaleka nebylo vyhráno.

Potravu měli jen na tři měsíce. Nejbližší pomoc se nacházela v Port Stanley na Falklandách, jenže to by znamenalo probíjet se po moři v otevřeném člunu více než 500 mil (cca 900 km) proti převažujícím severozápadním větrům. Příznivějším směrem ležela South Georgia vzdálená 900 mil (více jak 1.600 km). Ale i tak bylo riziko plavby v lehkém, otevřeném člunu přes Southern Ocean obrovské. Ale jiná možnost nebyla.

Shackleton velmi uvážlivě vybral posádku. Tvořili ji navigátor Frank Worsley, lodní tesař Tim McCarthy, Tom Crean, John Vincent a Harry McNeish, všechno zkušení námořníci. Jako nejvhodnější k plavbě byl vybrán James Caird – sedmimetrový velrybářský člun, který měl vzadu veslové kormidlo. McCarthy loď vystrojil, pokud se tak dá nazývat to, co mohl vyrobit z překližky a zmrzlé plachtoviny, kterou kousek po kousku nechávali tát nad plamenem z rybího tuku. 24. dubna loď odrazila od břehu provázena mohutnými pozdravy zbylé posádky, která zůstala na Elephant Island. Tak začala jedna z největších námořních cest, jaké kdy byly vykonány.

"Elephant island party" , můži co zůstali na Sloním ostrovu od Franka Hurleye (Wikipedie)

„Elephant island party“, muži co zůstali na Sloním ostrovu od Franka Hurleye (Wikipedie)

Během následujících šestnácti dní bojovala posádka s mořem. Neustále skrápěná mořskou tříští, třesoucí se zimou, nepřetržitě vylévala vodu, která se dostávala do člunu přes borty a netěsnostmi v palubě a bocích. Všechno záviselo na jediném muži, na navigátoru Worsleym, a na přesnosti jeho měření polohy. Bylo to jedno z nejobtížnějších měření sextantem v dějinách mořeplavby. Zmítán vlnami prováděl Worsley měření kdykoliv se objevila díra v nekonečných mracích.
Po pět dní byli pronásledováni strašlivou bouří. Sheckleton nechal spustit vodní kotvu a nechal tak člun vléct přídí proti větru. Nezbývalo, než se modlit. Když se konečně vítr zmírnil, musela posádka čelit dalšímu nebezpečí. Námraze. Na všem se začal tvořit led. Tvořil se na člunu, na výstroji, na nástrojích. Hrozilo, že váha ledu člun potopí. Po mnoho hodin posádka osekávala led neustále znovu a znovu.

„LaunchingTheJamesCaird2“ od Probably Frank Hurley, the expedition's photographer

„Spuštení člunu James Caird“ pravděpodobně od Franka Hurleye, fotografa expedice, 24.4.1916

Pak přišla další bouře. Shackleton se podíval k obzoru a zdálo se mu, že vidí skulinu v hradbě mraků. Světlejší čára byla přímo na horizontu a mohla signalizovat lepší počasí. Ale rychle se ukázalo, že ten světlejší horizont je jen obrovská vlna, která se táhla oceánem přes obzor, kam oko dohlédlo. Její úder byl strašlivý a jen s největším vypětím jí člun dokázal čelit. Jedenáctý den, krátce před půlnocí, se přes ně převalila další obrovská vlna, po které zůstala loď zpola zaplavená vodou. Shackleton, který zrovna stál u kormidla, později napsal: „Nikdy během těch dvaceti šesti let, co se plavím po mořích, jsem tak gigantické vlny neviděl.“

6. května mohl Worsley díky díře v mracích určit pomocí sextantu polohu a zjistil, že jsou asi 100 mil (necelých 200 km) od South Georgia. Za dva dny by ji měli spatřit. Pokud by ji však minuli, ztratí všichni poslední naději na záchranu, protože James Caird se zpátky na ostrov již probít nedokáže. O dva dny později začali věřit, že se blíží země. Nejprve se objevily chaluhy, pak kormoráni a potom už uviděli černé útesy na pobřeží South Georgia. Tu noc přistát nemohli a další ráno jim to silný severozápadní vítr také nedovolil. Vytáhli zbytky plachty a rychle se vzdálili od ostrých pobřežních útesů. Další ráno, 10. května, po obtížném manévrování konečně přistáli v malé kryté zátoce. Všech šest mužů bylo tak zesláblých, že nedokázali odtáhnout člun mimo dosah přílivu. Jen se štěstím člun neuplaval.

Po třech dnech odpočinku se vzpamatovali natolik, že mohli zakotvit člun James Caird na konci zátoky King Haakon Bay. Odtud se Shackleton a dva jeho muži vydali na další neuvěřitelnou pěší cestu přes zasněžené vrcholky South Georgia do Stromnesské velrybářské stanice. Věděli, že musí jít nalehko, žádný náklad už nejsou schopní nést. Nevzali si žádné spací pytle, jenom stravu na tři dny, malý vařič, tesařskou sekerku na prosekání ledu a 30 metrů lana. Z lodi vyndali šrouby, které si připevnili k podrážkám bot jako náhradu maček.

21. května ráno, po dvou dnech putování, doklopýtali do stanice a zalarmovali záchranu. Jedna velrybářská parní loď vyzvedla McCarthyho, Vincenta, McNeishe a člun James Caird, zatímco Shackelton odplul na jiném parníku vysvobodit zbylé muže z Elephant Islandu. Po mnoha neúspěšných pokusech se jim konečně 30. srpna 1916 podařilo vzít je na palubu. Trosečníci se mezitím živili vařeným masem tuleňů, drobných korýšů a chaluhami. Když uslyšeli výstřel blížící se lodi, měli jídlo už jen na čtyři dny.

Pro mnoho lidí bylo to, jak Shackleton zachránil své muže z Endurance, daleko větším hrdinstvím, nežli přechod Jižního pólu. A co se týká malé statečné lodi James Caird, tak tu můžete dodnes vidět v Maritime Museu v Greenwichi v Londýně.


NEUVERITELNA_NAMORNI_600x400_NEWDalší podobné příběhy odvahy a dobrodružství najdete v knize Neuvěřitelná námořní dobrodružství.

Reklamy
Categories: INFORMAČNÍ SERVIS | Vlastnosti: , , , | 1 komentář

Navigace příspěvku

One thought on “Shackletonova výprava

  1. Z.Ondrášek

    To si asi nikdo nedokáže představit.
    ZO

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: