Plavba po Mazurských jezerech, část 3.

Pan kormidelník.

Plachtit lidé jezdí nejčastěji na moře. Existuje ale i spoustu jiných nádherných míst, kam se dá jet na dovolenou na plachetnici. Jedním z nich jsou například Mazurská jezera v Polsku.

Píše Jirka Novák:

Kapitola 3.

Ráno vítr sviští a já mám pochybnosti zda vůbec někam vyjedeme. Vedle nás parkuje dobrých 20 lodí místního jacht klubu. Je to lodní třída finn nebo tak něco. Za chvilku vidím jak sedají tři lidé do finna a pádlují směrem k výjezdu z chráněných vod maríny. Vidím na jezeře lodě a sleduji je dalekohledem. Maji zrefováno, ale nevedou si špatně.

Vyjedeme také. Žena se mne pro jistotu zeptala i podruhé a pak šla zajistit nádobí v kuchyni. Děti už se těšily na vlnky a na nedaleký ostrov. Stačilo se odvázat od mola a vítr nás ihned odtlačil na volnou vodu. Vyplouváme za vlnolam a motor jede na plný výkon aby se prokousal. Držím kormidlem loď přesně proti větru. Obávám se, že kdyby se nám vítr opřel do boku lodi, 6koňový motor by nás z toho asi nedostal.

Najednou vidím na kamenech vlnolamu finna i se svou posádkou. Marně se snaží dostat z návětrné strany. Jejich plachetnice se každou vlnou odírá o beton a kameny. Vydává to děsivé chroustavé zvuky. Oni stojí ve vodě a fendry se snaží zachránit situaci. Chvilku přemýšlím hodit jim lano a vzít je do vleku, vytáhnout je odtamtud pryč. Je to ale riziko navíc potřeboval bych další ruce. Váhám zda vystavit posádku i loď riziku, že neudržím loď přídí proti větru a vlnám a skončíme na betonu vedle nich. Motor je slabý a nemáme ani připravená lana. Než to všechno připravíme musel bych zlumit otáčky motoru. Muselo by se to podařit na první dobrou, další přiblížení by nepřicházelo v úvahu. V hlavě mi to všechno rychle šrotuje. Najednou vypadne odpověď. Ne nebudu to riskovat, bojím se že by to nedopadlo dobře. Je mi líto, že jim nemůžeme pomoct, ale vzápětí vidím, že se jich ujímá silný motorák. Tak sláva..

plavba

Plavba po jezeře

Objíždíme nedaleký ostrov a vítr nás žene dál. Mohli bychom dneska najít nějaké krásné místo na kotvení. Projíždíme tedy blízko břehu a hledáme kam se upíchnout. Konečně. Nalézáme opuštěnou pláž a nikde nikdo. Začíná zlehounka poprchávat, také se ochlazuje. Počasí se zde mění docela rychle. Koukám na mapu, je tu malá hloubka. Znamená to vysunout kýl a kormidlo a pomalu se blížit ke břehu. Motor povysuneme na pantografu také výš. Přibližujeme se přídí a hážeme kotvu. Stáňa odmotává lano a pak skáče do vody. Loď je cca 6 metrů od břehu a je uvázaná. Prohlížíme místo a moc se nám nezdá. Je plné odpadků. Navíc jsme na hodně otevřené ploše a počasí se mi nelíbí. Po krátké poradě se rozhodujeme odplout a najít bezpečnější kotviště. Nastartuji motor, odvazujeme příď a dávám zpětný chod. Leukada se zavlní, ale ani se nehne. Sakra vždyt kýl je vytažený a kormidlo zvednuté. Hloubka tu sice není velká, ale pořád nám musí stačit.

Prostě jsme banálně uvízli. To nevadí, máme kotvu na zádi a tak se k ní přitáhneme. Dáme lano od kotvy na vinšnu a točíme klikou. Po chvíli však zjišťuji, že v písečném dnu jsme vyorali první jezerní brázdu. Kotva reje dno jako pluh a stále se k nám přibližuje. Tak tudy cesta nevede. Rozhoupáváme tedy loď což se dětem nesmírně líbí. Myslí si, že je to nějaká nová hra a tak se k nám přidávají. Ani to ale nepomohlo. Začíná pršet a mě začínají docházet nápady co dál. Nikde nikdo. Nedá se nic dělat, musíme se z té šlamastiky dostat sami. Šanci že s dvoutunovou lodí jen tak pohneme nás rychle přešla. To přeci není možný. Leukada se houpe jako kačena. Něco musí být přímo pod kýlem. Navíc si děti vzpomněly, že mají opravdu velký hlad a maminka musí přece udělat večeři.

Vlezu do vody, chytnu se bortu a nohama šacuju dno lodi. Pořád volné. Mezi dnem a lodí je dobrá stopa vody. A najednou jsem narazil na drn a v něm je zapíchlý náš povysunutý kýl. Zjistili jsme, že kýl i když je zcela zasunut kouká asi 20 cm pod trupem. Ihned jsme přehodili kýlové lano na vinšnu a klikou jsme zatáhli celý zbytek kýlu do lodi. Leukada se ihned uvolnila a my byli volní. Uf, právě včas, je mi docela zima, ale hřeje mne pomyšlení, že jsme se z toho dostali sami. Ne nadarmo se říká, že úplně nejhorší smrt je z vyplašení. Odplouváme směr Rydzevo. Míjíme jakýsi výběžek a za ním je lesní kemp. Je na náš vkus celkem plný, ale není čas na hrdinství. Prostě tady zůstaneme nebo se polovina posádky vzbouří hladem. Z lodě vidím volné místo u jakéhosi mola. No spíš je to pár klacků ve vodě a prkna co ležela kolem. Přibližujeme se, zvedám kýl a doufám, že nás to nikam nesfoukne.

Loď u mola

Leukada u mola

Uvážeme loď a čeká mne další radovánka. Vyprázdnit chemické WC. V životě jsem to nedělal a předtím ani jednou. Vynesl jsem tedy ten poklad na molo a koukám kudy se do toho dostat. Nakonec jsem na to přišel a šel jsem do kempu na WC, abych se toho zbavil. Myslím, že jsem tam vypadal dost komicky. Přede mnou fronta slečen, za mnou halda pochechtávajících se slečen a uprostřed já s tou obludou v ruce. Nakonec přišel správce kempu a pokynul mi ať jdu s ním. Otevřel žumpu a já tak nemusel čekat tu dlouhou frontu.

Výhled na kemp

Výhled na kemp

Děti dostali zase chuť na špekáčky a tak jsme vzal pár piv, klacky na opékání a vyrazil ulovit oheň. Oblíbená fráze zabrala a tak zase sedíme u ohně opékáme a popíjíme pivo. Vede se klasická konverzace. Naproti sedí čtyři mladí lidé a řeč nestojí. Jsem doslova šokován kolik informací mají o Česku a jak málo toho vím já o Polsku. Probíráme Menzelovy filmy, politiku, historii, Rusko. Poláci mají jasnou představu kým jsou, a kde chtějí v Evropě být. Jsou rádi, že jsou v EU a v Nato, neslyším ani u nás tak obvyklé brblání na poměry.

Poláci se mne ptají na Mnichov a chtějí vědět můj názor na Katyň. Pro Poláky jsme byli vždy něco jako „ani ryba ani rak“. Ani na západ ani na východ. Vlastně jsme nikdy doopravdy nevěděli čí jsme. Je to dobrá reflexe i když člověk musí spolknout hořkou pilulku. V podstatě ale mají pravdu. Jednou z otázek mě úplně odrovnali. A proč dává Česká republika na obranu pouze 1,4 % HDP? Kurňa, jak já to mám vědět. Asi proto, že nám nikdy žádná obrana nebyla co platná, říkám. České pivo jsme vypili a tak s omluvou přinesli polské, vědí že není tak dobré jako plzeňské. Vždyť my jsme měli i společné krále. Vladislava a Ludvíka Jagellonské. A na to se napijeme.

Po pár pivech co se nám míchají v břiše mícháme dějinami a vzájemně se divíme, proč jsme připadli právě k Rakousko-Uhersku, když s tou němčinou nemáme nic společného. Poláci nám říkají malí Němci.

Pokračování příště…

Reklamy
Categories: Plavbopisy | Vlastnosti: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Navigace příspěvku

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: