Mirek Jaroš: Divoké větry nad Kanálem, část pátá

01_2_profilPokračování vyprávění Mirka Jaroše o plavbě z Holandska a Severního moře.

Kapitola devátá: Nuda v Nieuwpoortu

6.10.2014, pondělí

Probudili jsme se v devět. K snídani mám zase chleba s kusem loveckého salámu, co jsem ho přivezl štangli, a pořád ho ještě třetina zbývá. Standa na salámy není, Jindra přežvykuje vlastní dovezenou uzeninu a já už tuhle placatou potvoru nemůžu ani vidět. Občas mi připadá, že ty snědené kousky přes noc v lednici zase narostou zpátky.

Dnes konečně začíná provozní doba v kanceláři jachtklubu, takže se můžeme oficiálně přihlásit a zařídit si připojení k Internetu. Díky hnusné předpovědi větrů jsme zakoupili stání až do čtvrtka. Na to, že jsme tu od soboty a dneska je pondělí, tak nic moc. A paní v recepci říkala něco o tom, že stejně do pátku neodjedeme, tak ať to pak přijdeme doplatit. Hrozně pesimistická baba.

Připojení na klubovou wifinu tady stojí 2,50€ na den, a stejně to s tím připojením nemáme nijak jednoduché. Naše loď je ocelová a dokonale žere rádiové vlny. Na navigačním stolku tedy většinou není signál a pokud měřák náhodou ukazuje, že počítač signál má, stejně se asi vlny nějak divně vlní za roh a připojení nefunguje. Na palubě jednak prší, jednak není ve dne vidět na displej a v noci na klávesnici. Jako funkční řešení se ukazuje stát na prvním schodu ze salónu do kokpitu se zataženým poklopem nad vstupem, notebook mít položený na posledním schodu a břichem ho jistit, aby nespadl. Funkční to je, pohodlné v žádném případě. Opravdu lituji, že Standovi už v druhém týdnu plavby uhnil USB konektor na pomocné wifi anténě.

Pobřežní bažiny severně od přístavu jsou ptačí rezervací.

Pobřežní bažiny severně od přístavu jsou ptačí rezervací.

K obědu máme čočku, zbylou od včerejšího oběda, se dvěma tlustými německými párky, které zbyly od předvčerejšího oběda, a znojemské okurky. Potřebujeme totiž vyčistit lednici, aby se zbylé věci daly rozumně přeskupit a vytvořily místo pro nové plechovky s pivem. Budu muset na nákup. Jak neplujeme a nudíme se u mola, nějak jsem těm mým pivním zásobám dal na frak. Vlastně nejenom pivním, whisky zbývá pár štamprdlí a čaj skoro došel. A protože u teploměru chladící vody motoru rupla žárovka, kterou má za úkol koupit Jindra, vyrážíme spolu odpoledne do města.

Ukázalo se, že koupit žárovku je v Belgii docela problém. Když se ulice jmenuje Marktstraat, očekával bych, že na ní bude spousta obchodů. Byla, ale většinou k ničemu. Začínalo to cukrárnou, potom nábytek, potom krámek ve stylu „Vykupujeme staré haraburdí/Prodáváme starožitnosti“, lékárna a…Bingo! Domácí potřeby. Tenhle týden mají dovolenou. Za rohem je motorkářský krám. Tam by mohli mít žárovky, ale v pondělí mají zavřeno. O kus dál elektro, tam mají zavřeno jenom v pondělí odpoledne, dopoledne podle vývěsky na dveřích prý fungovali. Už tomu ani nevěřím. Hele, benzinová pumpa! Jenže automatická, zcela bezobslužná. O kousek dál pumpa s obsluhou, ale zcela bez žárovek. Vždyť je sakra pondělí odpoledne, jak tady ty lidi mohou žít?

Náměstí v Nieuwpoortu.

Náměstí v Nieuwpoortu.

Naštěstí byl vedle pumpy otevřený supermarket, tak jsme tam vlezli a já koupil krabici čajových pytlíků a pro sebe šest plechovek jakéhosi domorodého piva za 0,53€ za pikslu. Když to půjde pít, skočím si sem pro karton. Večer se pak ukázalo že pivo je celkem pitelné, ale ten čaj že byla pro použití v lodní kuchyni chyba. Krabici se stovkou sáčků Lipton sice měli levnější než jakoukoliv jinou s méně sáčky, ale přesto je každý čajový pytlík zabalený v samostatném papírovém pytlíku. Doma se to může zdát jako bezproblémová věc a přijde-li návštěva, vypadá to efektně, jenže když potřebujete vybalit dva čajové sáčky z obalu najednou, vrazit je do termosky a zalít vařící vodou, přitom nechcete, aby krátké špagátky s papírovou koncovkou do té termosky spadly, a to celé provádíte na čtyřmetrových vlnách, začnete litovat, že jste se nenarodili jako chobotnice.
Žárovku jsme koupili cestou zpět k lodi v jednom jachtařském krámě na druhé straně přístavního bazénu, krásně zabalenou v obrovské plastové krabičce, ale na cenu se radši neptejte…

Z Ostende jezdí do Nieuwpoortu tramvaj.

Z Ostende jezdí do Nieuwpoortu tramvaj.

„Ty jsi pilot?“ vybafnul na mne Max de Baere, tajemník našeho jachtařského klubu, když jsme se cestou z města srazili před recepcí. Zůstal jsem na něj čučet jako kočka z roští. On je bývalý letec, než odešel do penze, sloužil tady o pár kilometrů vedle na letecké základně Koksijde u 40. pátrací a záchranné perutě jako velitel vrtulníku Sea King, ale jak ho proboha napadlo, že bych mohl být pilotem i já?
„Máš kalhoty jako pilot,“ vysvětlil. No tak to je skvělý fór. Tyhle zelené kalhoty jsem koupil před lety za tři stovky v prodejně pracovních oděvů, protože mají pod koleny odepínací nohavice, což se hodí při pobřežním výsadku z lodního člunu, a na nohavicích kapsy na zip, takže se nemusím bát, že mi při přelézání relingu spadne do vody mobil nebo peněženka. Je to nějaký čínský šunt, nitě z nich lezou i na místech, kde je to téměř nemožné, a když jsem si je pořizoval, ani ve snu mi nenapadlo, že mne díky nim bude bývalý belgický vojenský pilot považovat za kolegu. Asi jsem ho dost zklamal.

Radnice v Nieuwpoortu.

Radnice v Nieuwpoortu.

Večer začalo pršet a udělala se tak hnusná zima, že jsem nakonec našel ve skladu na zádi komín, Jindra naštípal starým sekáčkem na maso dříví, kapitán vybalil brikety, koupené v Německu, a zatopili jsme v kamnech. Kamna na lodi jsou moc příjemná věc. Dokud nejdeme spát, sedíme v salónu jenom v tričku, testujeme se Standou belgické pivo (chudák Jindra musí ze zdravotních důvodů zůstat střízliv) a hrajeme Scrabble.

7.10.2014, úterý

Budím se v osm hodin. Do lukny nad mojí hlavou buší déšť, lodí občas zacloumá poryv větru a do stěžně už zase mlátí nějaký uvolněný výtah. Vůbec se mi nechce ze spacáku, ale musím. Jednak se příroda ukecat nedá a jednak jsem na nervy z toho lana. Je zvláštní, že za plavby mi takovýhle hluk nevadí. Možná je to tím, že za plavby většinou nevydrží s nervy dozorce autopilota, zatímco dneska ráno se chce nejvíce čůrat mně. Na palubě je neobyčejně hnusně.

Typické počasí během našeho pobytu.

Typické počasí během našeho pobytu.

Já sladké věci skoro nejím a tvrdím že nejlepší moučník je kus kachny, ale přesto se dnes ráno tvářím, že jsem si při průzkumu lednice lovečáku nevšimnul, a mažu si k snídani na chleba Standovu domácí blumovou marmeládu. Na palubě jsem slyšel houkání sirén a nyní kuchyňským oknem pozoruji obrovský černý sloup kouře, který se zdvihá nad centrem Nieuwpoortu. Zdá se, že se hasiči v tomhle zapadákově opravdu nenudí, v sobotu tahali Citroen z přístavu a dneska mají ve městě požár jako kráva.
Pavel, co s námi plul vloni v létě k polárnímu kruhu, měl takové heslo, že kdo snídá pivo, ten nemůže být špatný člověk. Tak se dnes považuji za dobráka. Fakt se to dá pít, budu se muset zastavit pro ten karton. Ale uznávám, že blumová marmeláda s pivem je dost divná kombinace; ještě si můžu vzít kyselou okurku a kus oříškové čokolády a pak začít přemýšlet, jak dlouho jsem těhotný. Bože, to je nuda. Copak ta slivovice v sobotu nestačila? Dělejte něco s tím zatraceným počasím, já už chci odjet!

Budova jachtklubu belgického vojenského letectva.

Budova jachtklubu belgického vojenského letectva.

K obědu vařím dva pytlíky brokolicové polévky. Když jsem do ní přidal brambory, česnek, nakrájenou klobásu, kostku masoxu a několik špetek chilli, vznikla docela dobrá věc, která vůbec nepřipomíná brokolicovou polévku. Barometr nám ukazuje 998 hPa a pořád klesá. Tlaková níže nad Atlantikem se posunula jihovýchodně, je nyní západně od Irska a zbývají na ní už jen dvě okluzní fronty. Až se proženou Kanálem, budeme moct odjet, ale na Lisabon už to opravdu nevypadá. S obrovskou dávkou štěstí budeme rádi, když doplujeme do Porta.

Hrozná nuda, celý den. Neudělali jsme prakticky nic, jen Jindra odpoledne, když na chvilku přestalo pršet, zajel na kole zjistit, že naše 5kg propanbutanové bomby nám zde nenaplní, neprodají ani nevymění, protože je nemají, a Standa namontoval měřič motohodin. Je tak hnusná vlhká zima, že jsme odpoledne zase hodili do kamen pár briket. Večer koukáme na filmy. Já vím, Angličané říkají, že i blbej den na lodi je pořád lepší než dobrej den v práci, ale… Já chci pryč!

8.10.2014, středa

Vzbudil jsem se v devět, je zima a prší. Odhlasovali jsme si, že nezatopíme, ale moc dlouho nám to nevydrželo. V jedenáct už praská v kamnech. Podle předpovědi na nástěnce v klubu dneska pršet nemělo, ale leje jako z konve.

Od neděle se pokouším dovolat spolužačce, co žije v Leuvenu. Uznávám, že to k nám má 160 kilometrů, ale dlouho jsme se neviděli a zdá se mi to jako prima nápad, zavolat jí a pozvat ji i s dcerkou na palubu na kafe. Přinejhorším i s manželem. Ale buď mám špatný telefon, nebo mám něco nevhodně nastavené u operátora; stále to na mě do sluchátka automaticky hovoří zcela nesrozumitelným jazykem. Čert ví, možná je to záznamník. Nechat vzkaz v hlasové schránce mobilního telefonu kamarádky z Kalifornie je taky docela komplikovaná záležitost, ale aspoň ten americký záznamník hovoří anglicky. I když Angličan by s tímhle tvrzením asi úplně nesouhlasil. Tuhle pravděpodobně vlámštinu fakticky nezvládnu. Tak tedy máme smůlu oba. Já neuvidím spolužačku a ona nedostane kávu Jihlavanka. Až se to dozví z mailu, depresi z toho asi mít nebude.

Nové budovy v původní zástavbě nijak neruší.

Nové budovy v původní zástavbě nijak neruší.

Odpoledne vyrážím v lehkém mrholení do města pro pivo. Od předvčerejška ho zdražili o dva centy; ačkoliv je na kartonu nálepka 0,53€ za plechovku, pokladna to markuje za 0,55€. Je to sice lumpárna, ale protože pokladní v supermarketu hovoří anglicky zhruba stejně bídně jako já, nemám náladu se s ní kvůli půl euru dohadovat. A přihodil jsem flašku whisky, dny jsou chladné a počasí depresivní. Dost mě v tom krámu překvapila cena sladkostí. Tři pytlíky větrových bonbonů stály stejně jako láhev skotské. Ještě že mám radši Skoty než průvan.

Památník rybářům, co se nevrátili. Poslední jméno bylo z roku 2009.

Památník rybářům, co se nevrátili. Poslední jméno bylo z roku 2009.

K večeři jsem pro mne a Jindru uvařil z pytlíku hrachovou polévku, vylepšenou o česnek, chilli a pepř. Standa nechce, vlastně ani nevím, co večeřel. Už je to tu vážně děsná otrava a ve městě není ani otevřené muzeum. Já snad půjdu zítra do kostela. Máme posledních devět briket, je nejvyšší čas vypadnout někam na jih do tepla. Stání je zaplacené do zítřka, ale odjet se nám nepovede, ta tlaková níže produkuje vichřice jak český parlament aféry. Podle dálnopisu jsou nad Kanálem pěkně divoké větry, pro oblast Portland a Wight hlásí západní desítku a sedm metrů vysoké vlny.
Pustili jsme si film o zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem a jdeme spát.

9.10.2014, čtvrtek

Trčíme tady od soboty. Vzbudil jsem se v osm, už ani spát mě nebaví. Čekání na počasí k přeplavbám prostě patří, ale co je moc, to je moc. Snad je dnes poslední den našeho trčení. Musíme natankovat naftu a vodu, koupit chleba, džem a jablka pro kapitána, zaplatit další den stání v recepci a to je asi všechno. Jo, ještě nesmíme zapomenout naložit naše kolo, které zatím necháváme u branky na molo.

Po prohlídce nové synoptické mapy na mě jdou mrákoty. Uprostřed Atlantiku, západně od Španělska, se objevila další tlaková níže a valí se na nás. Bude tu asi ve středu a když půjde vše dobře, přepadne nás pořádný vichr někde u mysu Finistere. Tak uvidíme, na volné a hluboké vodě si s ním snad poradíme, pokud se tam do té doby dostaneme.

V Nieuwpoortu se dají potkat různé podivné dopravní prostředky.

V Nieuwpoortu se dají potkat různé podivné dopravní prostředky.

Po obědě jsme zašli s Jindrou na nákup. Ačkoliv stojíme v chráněném přístavu, náš windmetr stále ukazuje rychlost větru přes 25 uzlů, dokonce i rackové dnes radši chodí pěšky, ale přestalo pršet, chvílemi vyleze sluníčko a udělalo se docela hezky. Dotankovali jsme vodu, pro naftu nepojedeme. Vítr nás tlačí z boku a nemá smysl s touhle velikou a těžkou almarou šíbovat mezi laminátkami na závětrné straně, moc prostoru mezi ježky tady není. Navíc by bylo lepší jet k pumpě za odlivu, abychom k tankovacímu molu přistávali levobokem a proti proudu.
V palubním kinosále se dnes večer promítá komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Načal jsem k ní včera pořízenou whisky a stojí za prdlačku. Tlak pomalu stoupá, barometr nyní ukazuje 1003 hPa, tak to snad ráno opravdu vyjde.

Kapitola desátá: Do Dunkerque

10.10.2014, pátek

Dnes v noci se mi zdálo o Orit. Je to zvláštní, doma se mi sny skoro nikdy nezdají, ale na lodi velmi často. A občas špatně končí, jednou to nepříjemně odnesl i Standa. Před třemi lety jsem mu pomáhal přeplout s jeho tehdejší malou ETERNITY ze Stockholmu do Polska. Tři dny jsme čekali na jihu Švédska, protože byla taková vichřice, že i ptáci létali pozpátku, a jelikož nás tlačil čas, jakmile se vítr trošku uklidnil a foukalo méně než 30 uzlů, vypluli jsme napříč Baltem do Svinoústí. Vlny měly pořád přes dva metry a já spal v salonu na návětrné lavici, neboť na závětrnou jsem se nevešel, a většinu spánkové fáze jsem proto musel místo spánku věnovat držení. Zbytečně, nakonec jsem stejně spadnul i s matrací na Jirku, který odmítl spát v rozhoupané přídi a neprozřetelně si ustlal na podlaze pode mnou. Na Oderské mělčině jsme přehodili plachtu, moje lavice se ocitla na závětrném boku, nemusel jsem se bát že spadnu, a tak jsem po dvou dnech usnul jako špalek. A zdál se mi sen. Nevím, čím mě ten novinář tenkrát naštval, ale s velikou chutí jsem ho vykopnul ze dveří. Pak jsem se vzbudil. Standa seděl s bolestivým výrazem ve tváři na schůdkách do kajuty, držel mě za nohu a moc ho zajímalo, proč jsem ho kopnul do žaludku.
Dnešní sen sice neměl tak akční závěr, ale když se vám zdá o hezké, sympatické a nesmírně ukecané blondýnce, není po probuzení zrovna příjemné zjištění, že to, co vedle vás šramotí, je jen šedivý fousatý nádražák.

K snídani testujeme včera pořízenou belgickou jahodovou marmeládu. Jsou v ní i kousky ovoce, ale je příšerně sladká. Končí odliv a venku je po ránu polojasno, docela chladno, doznívá ještě včerejší jižní fičák, ale barometr ukazuje 1012 hPa a stoupá. Pomalu připravujeme loď k plavbě; odšrouboval jsem komín, Jindra přivezl od branky na molo kolo, Standa ťuká do palubní GPSky trasové body a nemá to moc jednoduché, protože náš milý Raymarine RN300 si opět zevnitř opotil displej. Zdá se, že ten přístroj opravdu nějak ztrácí vodotěsnost.

Nieuwpoort za odlivu…

Nieuwpoort za odlivu…

... a stejné místo když stoupne voda.

… a stejné místo když stoupne voda.

Hodinu před polednem se odvazujeme od mola v nieuwpoortském jachtklubu belgického vojenského letectva a přejíždíme k čerpací stanici na řece, kus proti proudu od maríny. Stanice je bezobslužná a funguje trochu jinak, než automatické pumpy v Dánsku, jejichž obsluze jsme vloni ve Skagenu při plavbě k polárnímu kruhu konečně přišli na kloub. Do dánských stojanů se musí vrazit platební karta, navolit maximální odběr, stojan si zkontroluje, zda je na ten odběr na kartě dost peněz a pak pustí naftu. Belgický stojan pustí naftu hned, ale natankuje maximálně za 125€ a pak se vypne. Musí se stáhnout dlouhá hadice z lodi, vrátit pistoli do stojanu, znovu vložit kartu a zadat PIN a pak natankovat za dalších 125€. Když potřebujete dotankovat 500 litrů nafty a děláte tuhle operaci šestkrát, je to už dost otrava. Ovšem oceňuji, jak se o mne stará společnost CETELEM. Už po druhém natankování mi přišla SMSka, že na mojí kreditní kartě podle nich došlo k nějaké nestandardní operaci a jestli ji považuji za divnou i já, ať jim okamžitě zavolám.

Po odplutí od tankovacího mola Jindra zjišťuje, že na větrném automatickém kormidle došlo k nějaké závadě a jen se tak za námi plácá, a Standa po podrobné prohlídce objevuje prasklý silonový segment, přenášející tlak od větrné korouhvičky na hydrodynamický posilovač. Ještě na řece, ale už za plavby, tedy kapitán demontuje řídící část windpilota a přitom mu vrchní část hliníkového odlitku přirazila palec k dolní části tak, že nešel vyndat. Zatímco tedy Jindra kormidluje k ústí řeky, já vyprošťuji nadávajícího kapitána ze zajetí autokormidla a mám obavy, že po týdnu čekání na vítr tady zůstaneme ještě pár dní, než mu dají dohromady ruku. Naštěstí jsou zbytečné, Standa má palec sice pořádně pohmožděný, ale zlomený není a navíc je to na levé ruce, kterou tak moc nepotřebuje.

Na moři vyndáváme všechny plachty, včetně obou kosatek, ale je to jenom takové procvičení posádky po týdnu lenošení. I když plujeme co nejostřeji proti větru, pořád jedeme moc doprava směrem k systému rozdělené plavby, kam nesmíme. Při dalším vyostření se začnou kosatky prolamovat u předního líku a flatrovat, rozklepe se i bezanová plachta loď stojí. Buď můžeme plout tam, kam chceme, nebo můžeme plout na vítr, takže opět startujeme motor, kosatky i bezan balíme a pokračujeme jen s hlavní plachtou na jih. Nedá se nic dělat, tahle loď prostě nestoupá, vítr se odmítá chovat podle ranní předpovědi počasí a nestáčí se na východ tak, jak měl.

Jižní protivítr sílí až na 18 uzlů a tak ve dvě sundáváme i hlavní plachtu a rozhodujeme se, že přistaneme v Dunkerque a počkáme do rána, to snad ta změna větru konečně přijde. Oběd se dneska zase nevaří, ve chvílích volna jen uždibuji hořkou čokoládu s oříšky a proplétám se s lodí mezi mělčinami proti přílivovému proudu úzkým znakovaným kanálem pro pobřežní plavbu.

V půl šesté večer se vyvazujeme naproti stanovišti lodivodských člunů ve východním přístavu Dunkerque u příšerně podělaného plovoucího mola pro návštěvníky. Přišli jsme na další důležitou věc, která nám na lodi chybí – nemáme rohožku. V Belgii mola pravidelně uklízeli, takže se člověk nemusel pořád dívat pod nohy. Francouzi si s úklidem nedělají hlavu, cestou k záchodům se musíme po mole prochřoupat vrstvou starého našedlého guana, které místy zdobí hnědozelené velmi mazlavé čerstvé přírůstky. Zatím nejšpinavější molo jsem zažil ve švédském Ystadu a tohle ho tedy jednoznačně předčí.

Zítra by podle aktuální předpovědi měla foukat východní pětka a tak rozrefováváme hlavní plachtu, sundáváme bouřkovou kosatku a na její místo opět přicvakáváme genuu. K večeři Standa připravuje druhou a zaplať Pámbů poslední konzervu Chilli con carne. V minulé plechovce byl alespoň malinký kousek masa a vyhrál jsem ho já, v té dnešní jsme v soutěži „najdi sebemenší částečku masa“ prohráli všichni.

Dlouhodobá předpověď vypadá děsně. Zdá se, že bychom se mohli s příznivým větrem dostat do Brestu a pak bude nad Biskajským zálivem fičet kolem třiceti uzlů od jihu až do konce týdne. Snad to nevyjde. V každém případě se s plánem doplout do Portugalska můžeme rozloučit, budeme rádi za Španělsko.

Pokračování příště…

Publikováno s laskavým svolením Miroslava Jaroše, www.miroslavjaros.cz

Advertisements
Categories: Jachtařské revíry, Plavbopisy, Severní moře | Vlastnosti: , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Navigace příspěvku

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: