Dva měsíce v Atlantiku: 17. díl: 37. – 40. DEN NA LODI: ODPLUTÍ Z AZOR

V minulém díle jste četli: Jiří s Jurou už za sebou mají pěknou část Atlantiku. Bohužel na palubě panuje stále ponorková nemoc a ostrá výměna názorů je téměř na denním pořádku. V noci v bouři se navíc utrhla vodní kotva a jediná šance na přežití bylo ji v moři najít, což se naštěstí povedlo. Oba námořníci jsou fyzicky i psychicky na pokraji svých sil. Navíc se Jura zmýlil v navigaci a loď byla úplně jinde než být měla. Nakonec ale po 36 dnech neskutečně vysilující plavby Jiří s Jurou úspěšně zakotvili v přístavu na Azorech.

37.den

Bylo velmi zvláštní spát na klidné vodě poté, co jsme dorazili do přístavu. Ráno jsme byli probuzeni rybáři, kteří chtěli nakládat loď. Parkovali jsme totiž na špatném místě. Mluvili velmi nesrozumitelně, ale jejich gesta byla naprosto výmluvná.

Přejeli jsme lodí na druhou stranu přístavu a přihlásili se v kanceláři. V knize, co jsem tak úspěšně překládal, bylo napsáno, že formality jsou složité a zdlouhavé, ale že to tak bohužel musí být.

Celkem jsme navštívili tři kanceláře, které spolu sousedily. Vyplnili jsme jeden primitivní formulář a to bylo vše. Celkem nám tato akce trvala deset minut, což se zřejmě autorům knihy zdálo moc dlouhé a složité. Přál bych jim tak jednání s úřady u nás doma. Úředník na horském kole nám ukázal místo, kde můžeme zakotvit naši loď. Byli jsme uvázaní za tři lodě a když jsme chtěli jít na břeh, museli jsme překonávat s omluvnými gesty tři paluby. Mezitím se všichni vyptávali, odkud a kam plujeme, a vůbec si chtěli povídat. Jediné co nechtěli, tak mluvit česky ani rusky.

Celé dlouhé molo bylo pokryto barevnými značkami lodí. Některé Posádky zrovna malovaly velmi krásná a složitá díla. Připadali jsme si jako v galerii. Zaplatili jsme si pračku a sprchu. Společně jsme s rozkoší využívali výdobytky civilizace. Šel jsem na poštu a zavolal tetě do Švýcarska, aby poslala finanční pomoc na opravu lodi. Na poště mě ujistili, že peníze dojdou za čtyřiadvacet hodin. Zavolal jsem domů a uklidnil svoji rodinu, že žijeme. Řekl jsem jim, že nyní to bude už jen legrace, protože zbývá „ jenom“ tisíc mil a to hodláme ujet za osm dní jako ostatní jachtaři. Kdybych jenom tušil co nás ještě čeká ! Rovněž jsem podal zprávu do práce, kde jsem zastihl jenom dozorčího. Myslel si, že jsme mrtví a tak byl docela mile překvapen, že mě slyší. Než jsem mu stačil říci něco podstatného, došly mi peníze na telefon.

Teď už jsem opravdu neměl žádné peníze. Chtěl jsem po Jurovi půjčku, ale ten byl neoblomný. Měl schovanou železnou rezervu pro případ, že by od tetičky peníze nedošly a v Gibraltaru se musely rovněž zaplatit poplatky za parkování. Lakomec jeden! Nechtěl mi koupit cigarety. Vůbec nechápal, co může prožívat kuřák za muka, když nemá svoji drogu. Kdybych se nestyděl, tak bych šel žebrat. „Bez peněz na Azory nelez“!

Šel jsem na poštu a tam mě uklidnili, že peníze do týdne přijdou. Takže smůla. Jura mi dal na telefon a já jsem domluvu s tetičkou zrušil. Řekla mi, že za mě dá odsloužit mši. Navštívili jsme obchod a koupili si bifteky. Nakonec Jura nevydržel moje škemrání a přidal k nákupu krabičku cigaret. Udělal mi tím velkou radost. Večer jsme složitě rozdělávali oheň na grilu, ale dřevěné uhlí ne a ne chytnout. Nakonec jsme si pomohli starým prknem. Bifteky byly „boží“ a k nim jsme si otevřeli láhev červeného. Mluvili jsme o všem možném a Jura byl pevně rozhodnut plavit se do Itálie sám, kdyby v Gibraltaru nikdo nebyl. Byli jsme značně opilí z té malé trošky alkoholu a já opět zjistil, že moje psychika je nabouraná. V závěru večírku ve čtyři ráno jsem se s Jurou pohádal a výstup dramaticky ukončil hozením sklenice s vínem o podlahu. Samozřejmě šlo zase o prkotinu. V hádce se projevily naše beraní povahy. Jura mě soustavně vytáčel svým klidem.

38.den

V osm hodin ráno posádky okolních lodí nedočkavě čekali až se probudíme, protože chtěli vyplout. Bránila jim v tom ale naše loď. Nakonec to vyřešili bez nás a my jsme po chvíli u mola osaměli. Policista nám na kole přivezl víza a my jsme zírali jako blázni na ty služby.

Odpoledne jsme měli v úmyslu také odjet. Jura rozeslal spousty dopisů a pozval mě na kafe. Koupil mi opět krabičku cigaret a tak byla pohoda. Počasí bylo nádherné a ve dvě hodiny odpoledne jsme odjeli směrem na Gibraltar. Byla to poslední etapa našeho dobrodružství a byli jsme velmi optimisticky naladěni. Připadlo nám, že konec cesty je na dosah. Zdaleka jsme ovšem netušili do čeho se řítíme.

Na ostrovech jsme zažili chuťové orgie, skládající se z bifteků, vajec a čerstvého chleba s máslem. Teď ovšem opět nastalo období „bujabéz“. Uvařil jsem špagety a opravil elektrický spoj na navigačním přístroji. Protože vítr nebyl příznivý, použili jsme motor. Přišil jsem očka ke kosatce. Materiál na lodi se pomalu rozpadal a celá loď už byla značně zdevastovaná. Jura mě ale ujistil, že takhle vypadá každá loď co přepluje Atlantik. Nechtěl jsem tomu věřit. Když jsem v přístavu viděl jaké lodi mají ostatní a jaké používají vybavení, připadalo mi, že jsme o dvacet let pozadu. Nakonec jsme tuto debatu uzavřeli heslem : „Když si chceš koupit pěknou jachtu, nesmí ti chybět sto tisíc dolarů“! Dále jsme to doplnili o heslo : „Nikdy nesedej holým zadkem na rozpálenou plotýnku v lodi, kde jsou nízké stropy“! což byl náš případ.

39.den

V noci jsme neměli vážnější problém. Když jsem nastupoval do služby zjistil jsem, že můj druh spí vedle kormidla zachumlán do spacího pytle. Hned jsem toho využil a vše fotograficky zdokumentoval. Počasí bylo dobré, takže loď řídil automat. Po hodině plavby se vítr obrátil a museli jsme přestavět plachty. Jura se rozhodl, že tento úkon provede sám v rámci tréninku, aby byl schopen plout do Itálie bez posádky. Vítr byl velmi nevýhodný, takže cesta ubíhala pomalu. Byla to pro mne příležitost uvařit bujabézu s kolínky, fazolemi a jemně nakrájenou cibulkou. Bylo to výborné. Minula nás rybářská loď, ale náš pokus o kontakt ignorovala. Škoda! Jura měl v úmyslu od nich získat rybu.

40.den

Stále jsme byli na dohled ostrova a noční služba byla velmi nepříjemná, ostatně jako všechny služby. Chtělo se nám hrozně spát, ale dvouhodinový cyklus u kormidla byl neúprosný. Nejhorší při střídání bylo, když se ten druhý, byť jen o pět minut opozdil. Každá minuta se táhla jako med. Dával jsem si na to pozor, ale také se mi podařilo několikrát zaspat. Zajímavé bylo, že když nás nemohlo vzbudit pípání budíku, tak stačilo zabušit na palubu a v tu ránu jsme byli na nohou.

Převzal jsem službu a Jura hluboce usnul. Platilo nevyřčené pravidlo, že ten kdo měl službu u kormidla, dělal vše pro to, aby toho druhého nemusel budit. Po půl hodině začaly velké problémy. Přestal foukat vítr a proud nás hnal na skály ostrova, který jsme obeplouvali po celou noc. Motor naštěstí naskočil a tak jsem loď stočil do bezpečí. Jenže ouha! Dostal jsem křeče do žaludku a musel jsem okamžitě konat velkou potřebu. Kroutil jsem se u kormidla a každou vteřinou vrůstalo reálné nebezpečí, že se …………

Pustil jsem kormidlo a skočil k zábradlí. Rval jsem ze sebe všechny vrstvy oblečení a snažil se ulevit tlaku obsahu střev. Mezitím se ale loď opět stočila na skály. S holým pozadím s kalhotami na půl žerdi a smrtelným potem na čele jsem srovnal kormidlo do správného směru a svoje svěrače držel už jenom vůlí.

Kamarádův spánek je „svatý“ a tak jsem takto několikrát po sobě bojoval s mořem a svou potřebou. Myslím, že se Poseidon docela dobře bavil. Automat jsem kvůli velkým vlnám nemohl použít. Nakonec vše dobře dopadlo a já jsem vyčerpaně čekal na vystřídání. Stáhl jsem hlavní plachtu a zašil roztrženou část. Loď jsem při tom řídil nohama. Ostrov byl dlouhý třicet sedm námořních mil a my jsme se ho stále nemohli zbavit. Byla to otrava.

Náhle sto metrů před přídí vyskočila velryba. Bylo to úžasné divadlo, vidět jak ten tunový kolos letí k nebi a pak celou svoji vahou dopadá do moře. Připravil jsem si fotoaparát, ale už se to neopakovalo. Jura se probudil odpočatý a uvařil bujabézu. Vyprávěl jsem mu své zážitky během mojí služby a on se moc pobavil. Když jsem si odpočinul, věnoval jsem se běžným úkonům. Jízda lodí mi připomínala jízdu aut v koloně. Chvíli jsme jeli, potom zase stáli a tak to šlo celý den. Odpoledne byla situace o něco lepší. Rozdělil jsem si cigarety tak, abych měl jednu na den. Tuto jsem kouřil vždy v osm večer a k tomu si dal přidělené pivo. Těch deset minut jsem byl naprosto mimo loď a na palubě v tuto chvíli vládla pohoda. Při tomto obřadu jsme s Jurou probrali naprosto všechny problémy a spory byly na chvíli zapomenuty.

Autorovy stránky www.radarka.cz

Pokračování příště


200TIPU_PRO_JACHTARE_300X700200 tipů pro jachtaře

Novinka na českém trhu

Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…

Do eshopu pro více informací

Reklamy
Categories: Atlantik, Dva měsíce v Atlantiku, Jachtařské revíry, Plavbopisy | Vlastnosti: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Navigace příspěvku

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: