Dva měsíce v Atlantiku: 13. díl 14.- 20. DEN NA LODI

introvicV minulém díle jste četli: 10. den na Atlantiku potkala Jiřího s Jurou opět pořádná bouře. Vlny byly obrovské a moře si s lodí házelo jak s korkovou zátkou. Pobyt a práce na palubě se staly téměř nemožnými. K celkovému vyčerpání a začínající ponorce na palubě přispěly i roztrhlé plachty, stálé problémy s motorem, voda zatékající do lodi skrz nedotažený vodní kohoutek, zničený navigační přístroj a spoustu dalších technických problémů.

14. den

Probudil jsem se v sedm a po bouři ani památky. Vál čerstvý vítr a kapitánovi se nechtělo vstávat, což mi plně vyhovovalo. Nakonec jsme vstali a nasadili plachty. Loď se rozjela rychlostí v průměru sedm a půl uzlu. Vítr byl příznivý a na velké vlny jsme si už zvykli. Opět se mi zdálo, že na palubě zhoustla atmosféra. Ke všemu se nám roztrhly plachty a tak Jura začal šít. Motor nechtěl naskočit, protože se do něj nedostávala nafta. Přišli jsme na řešení, jak se vyhnout neustálému ucpávání přívodu paliva. Vytvořili jsme provizorní přečerpávací stanici a to tak, že jsme naftu nasáli hadicí do kanystru a z něj potom proudila do motoru. Fungovalo to bezvadně, jen se muselo hlídat aby nafta nepřetekla. Nepříjemné bylo, že v podpalubí byl příšerný puch z nafty a když si člověk nedal pozor při nasávání, tak si pěkně loknul.

Zjistil jsem, že mám nedostatek cigaret, což bylo v této situaci z pohledu kuřáka velmi bolestné, ba přímo zoufalé zjištění, které Jura z pohledu nekuřáka nemohl pochopit. Přijal jsem nouzové opatření v tom, že jsem si povolil jednu cigaretu denně v osm hodin večer a k tomu přidělené pivo. Postupem času se z toho stal obřad a já jsem mohl být deset minut myšlenkami mimo loď. Také mi velmi pomáhalo jablko, které jsem pravidelně užíval ve čtyři hodiny ráno ve službě. Hrozně jsem se na něj těšil a nikdy bych býval netušil, co pro mně může znamenat obyčejné jablko. Bohužel jablka pomalu docházela. Bylo podivné, že v půl deváté večer slunce stálo vysoko na obloze.

15. den

Noční služba uběhla v pohodě a jízda byla požitek. Jen jednou jsem vzbudil Juru, neboť jsem měl pocit, že do nás narazí parník, protože jsem měl zmatek v jeho pozičních světlech. Bylo nádherné ráno a na obzoru se objevila plachta velikosti té naší. Opět jsem vzbudil kapitána, ale ten pro můj objev neměl pochopení. Urazil jsem se na něj, protože si myslím, že to je svátek, když se uprostřed Atlantiku setkají dvě jachty. Zkoušel jsem navázat spojení malou vysílačkou se slovy: „Good morning“, ale nikdo nereagoval.

Celý den bylo nádherné počasí a opravdu jsme měli požitek z jízdy. Naproti tomu na palubě naplno vypukla ponorková nemoc. Jura se naštval a začal mi vyčítat, že jestliže chceme doplout do Evropy, tak budu muset konečně začít makat. Nevěřil jsem svým uším a bezmocně lapal po dechu. Měl jsem sto chutí na něj skočit a argumentovat fyzicky. Spokojil jsem se pouze s řevem. Hádali jsme se jako psi a vyčetli si pomalu i nemoce našich babiček. Spor začal tím, že Jura prováděl změny osazení plachet sám, což bylo v bouři dost náročné. Při každé výměně kosatky musel jít na příď a tam balancovat ve velkých náklonech. Bylo to nebezpečné a fyzicky velmi namáhavé. Já jsem nabyl dojmu, že mě k tomu nechce pustit a tak jsem pouze tahal za lana na povel a držel kormidlo.

Měl jsem z té hádky velmi hořký pocit a bál jsem se okamžiku, kdy bouchnou saze ve mně. Všechny svoje emoce jsem naštěstí mohl svěřit svému deníku. Od tohoto okamžiku jsem si začal psát veškeré úkony co jsem udělal, jako reakci na hádku. Nedokázal jsem to vyřčené obvinění, že nic nedělám, překousnout. Přitom to bylo absurdní, ale v této situaci to byl pro mě velký problém.

Kdybychom nemuseli jíst, ušetřila by se spousta času. Tak každý z nás přicházel o možnost odpočinku v době, kdy byl vystřídán u kormidla. Jura se připomněl vtipnou historkou o pivovarském valachovi, kterého odnaučovali jíst. Už to prý skoro uměl, ale jednatřicátý den chcípl. Takže na lodi opět zavládla pohoda, i když pocit křivdy ve mně zůstal. Večer se začalo zatahovat a tak jsme zrefovali hlavní plachtu. Udělali jsme dobře, protože v noci opět řádily živly. Bojovali jsme s kormidlem a loď se neustále přetáčela. Bylo potřeba vyvíjet značnou sílu na udržení správného kurzu. Byli jsme oba po bouřlivé noci velmi vyčerpaní.

16. den 

Ráno Jura uvařil otřesné jídlo. Barometr k naší radosti stoupal a tak jsme doufali, že se počasí zlepší. Pozitivní bylo, že jsme byli stále na živu. Vítr vál příznivým směrem a po celý den se střídalo slunce s bouřkovými mraky. Neměli jsme za celý den problém a dokonce jsme mohli chvílemi využívat automatického kormidelníka. Ten se sice musel hlídat, ale i tak to byla vítaná pomoc. Přečerpali jsme naftu do kanystru a podařilo se nám nahodit motor. Vysál jsem vodu z motorového prostoru a uvařil dobrou bujabézu s bramboráky. Nakonec jsem umyl sporák a veškerou svoji pracovní aktivitu jsem si začal pečlivě zaznamenávat do svého deníku. Byla to reakce na naši hádku a já chtěl mít argumenty až budu napaden, že nic nedělám. Spočítali jsme si, že náš denní průměr činí sto třicet sedm mil, takže pokud se nám podaří udržet tuto rychlost, mohli bychom být v Evropě za dvacet tři dny.

17.den

Celá noc byla náročná na kormidlování. Nad ránem jsem si musel zapnout automatického kormidelníka, jinak bych nevydržel. Sice jsem ho musel neustále opravovat, ale i tak mi to pomohlo. Přecenil jsem svoje síly a spánkový dluh. Za náročných podmínek jsem „urval“ osmnáct mil a to mě vyřídilo. Ráno jsme chtěli nainstalovat spinaker, což byla obrovská plachta z padákového hedvábí a málem došlo ke katastrofě. Z neznalosti věci jsem zvolil špatnou délku otěží. Po vypuštění spinakru z pytle nastalo rodeo. Obrovská plachta se v mžiku nafoukla a díky dlouhým otěžím se stočila na bok lodi. Ozývaly se příšerné zvuky a ihned se roztrhla hlavní plachta . Hrozilo nám zlomení stěžně. Nezbylo, než okamžitě zahodit spinakr do moře. Takže jsme měli opět smůlu. Jura se zachoval bezvadně a bez výčitek mi vysvětlil, v čem jsem udělal chybu.

Celý den jsem zašíval hlavní plachtu a šlo to velmi pomalu. Jura mezitím napnul genuu a udržoval rychlost lodi kolem sedmi uzlů. Příznivý vítr ale dlouho nevydržel a tak jsme za celou noc ujeli pouze čtyři míle. Začínala být zima, a tak jsme na sobě měli oblečení všeho druhu. Nad ránem jsme zbytečné snažení o jízdu vzdali a po stažení plachet jsme šli spát.

18. den

Ráno vál příznivý vítr a tak jsme udělali opět pokus se spinakrem. Tentokrát se kouzlo vydařilo a loď uháněla rychlostí sedm uzlů. Bylo to velmi náročné na kormidlování a já jsem zjistil, že mi trvalo rovných tisíc mil, než jsem se naučil ovládat loď ve všech režimech. Během jízdy jsme chvílemi zkoušeli jet na motýla a nakonec jsme skončili u genui.

Každá operace s plachtami vyžadovala spoustu energie a času, protože na lodi nebyl instalován tzv. „rollfok“. Nevěděl jsem co to je a tak mi Jura vysvětlil jeho princip. Je to ráhno na přídi s navijákem, na kterém je navinuta plachta. Podle síly větru si tak jachtař odvine daným podmínkám a svým zkušenostem odpovídající velikost plachty. Po tomto výkladu jsem si v přístavu všiml, že jediná loď, která neměla tuto vymoženost byla ta naše! Bylo to velmi nepříjemné, neboť jakmile se změnila síla větru, musel jeden z nás na příď a složitým manévrem za pomoci druhého skasat plachtu a navléci odpovídající. Za klidného stabilního počasí to nebylo až tak složité, ale za podmínek, ve kterých jsme pluli, to bylo velmi náročné a hlavně nebezpečné. Ze začátku jsme se poutali k lodi bezpečnostním lanem, ale postupně jsme od toho upustili, protože se všude pletlo. Mnohdy totiž rozhodovala rychlost zásahu, neboť hrozilo, že přijdeme o plachtu nebo něco horšího.

Operaci s plachtami jsem po zaškolení začal provádět já a hned jsem pochopil, proč byl Jura tak naštvaný. On tento náročný a nebezpečný manévr prováděl za všech podmínek, a já se divil, proč je pořád tak unavený. Navíc měl pocit, že jsem se tomuto úkonu schválně vyhýbal.

Při instalaci plachet na „motýla“ jsem byl ráhnem mrštěn o palubu. Spadl jsem na záda, ale naštěstí to odnesl pouze loket. Naskočila mi tam podivná bulka a bylo to velmi bolestivé. V duchu jsem si hned představil amputaci ruky a nebylo mi do smíchu. Potom mě napadlo, že někteří moji známí mají problémy s tenisovým loktem, tak já zase budu mít tzv. „jachtařský loket“ a to mě rozveselilo.

Na palubu nám přistála malá létající ryba a já se po ní hned vrhnul. Chtěl jsem ji použít jako návnadu, ale nebyl jsem dostatečně rychlý. Počasí bylo nádherné a tak jsme na „motýla“ udržovali rychlost na sedmi uzlech. Usušil jsem vodní kotvu.

Dal jsem se do zašívání hlavní plachty, která byla roztržena v délce tří metrů. Byla to nekonečná práce a měl jsem rozpíchané prsty. Bylo potřeba ušít čtyři řady křížkovým stehem a šlo to velmi pomalu. Při této ubíjející činnosti jsem si v duchu přehrál vystoupení Miroslava Donutila ve filmu „Tankový prapor“ a to mi velmi pomohlo. Řízení lodi na „motýla“ bylo náročné, cítili jsme obrovskou únavu a hlavně nedostatek spánku.

19. den

Noc proběhla v celku klidně, až na tu únavu. Na Azory nám v tuto chvíli zbývalo tisíc tři sta námořních mil. Stáhli jsme genuu a nahradili ji kosatkou. Uvařil jsem jídlo a opět zašíval hlavní plachtu. Kolem létaly ryby, ale bohužel žádná nepřistála na palubě. Měli jsme naivní představu, jak ulovíme na tuto návnadu žraloka, neboť Jura stále toužil po náhrdelníku ze žraločích zubů.

Během dne kapitán povolil dvě piva na muže, což jsem přijal s nadšením. Měli jsme oba pocit, že pivo ztrácí chuť.

Oba dva jsme již řádně zapáchali, ale na praní jsme neměli ani pomyšlení. Díky všudypřítomné soli prádlo nikdy pořádně nevyschlo. Přes den se zdálo býti suché, ale v noci zvlhlo a bylo v něm zima. Museli jsme se smířit i s tím, že v podpalubí byla vysoká vlhkost, ale během plavby se s tím nedalo nic dělat.

Zažili jsme vzrušení, když mi Jura ukazoval velký lavor co plul kolem, ale ukázalo se, že to byla obří želva. Než jsme se stačili vzpamatovat, byla pryč a tím také možnost zpestřit si náš jídelníček. Při náklonech lodi se z vaření jídla stával artistický výkon. Neustále totiž hrozilo opaření a nic se přitom nesmělo pustit z ruky. Okamžitě totiž nastal pohyb předmětu směrem dolů, nejlépe až na podlahu. Na pracovním stole sice byla bezpečnostní ohrádka, ale byla zřejmě projektována pro suchozemskou kuchyň. Zejména koření a mouka čekaly na svoji příležitost, jak elegantně sklouznout po stole, zarazit se o zarážku a svůj obsah rozsypat po kuchyni. Při čemž po celou dobu vaření předstíraly, že vydrží stát na stole bez pohnutí. Nebylo proto divu, že se z kuchyně neustále ozýval nepublikovatelný a nepřetržitý tok nadávek.

V noci opět začala řádit bouřka a tak jsme nasadili bouřkovou plachtu. Zjistili jsme, že když uvážeme kormidlo, tak loď pluje sama. Využili jsme toho a šli odpočívat. Do podpalubí zatékalo, ale neměli jsme už sílu s tím bojovat.

20. den

Probudili jsme se jako zmlácení a nasadili kosatku. Jura šel spát a já zůstal u kormidla. Přešla nás při tom menší bouřka a loď začala solidně uhánět. Měl jsem z toho dobrý pocit. Chtěl jsem provést změnu oplachtění, ale zaseklo se lanko na vytahování plachty. Nemohl jsem problém sám vyřešit a tak jsem musel vzbudit Juru. Oprava vyžadovala v pravdě artistický výkon. Musel jsem mu vylézt na ramena, abych opravu mohl provést. Na kymácející lodi to byl vzrušující zážitek a když jsem to bez úhony přežil, byl jsem na sebe hrdý.

Jura uvařil italské ravioli a řízení lodi jsme svěřili automatickému kormidelníkovi. Ten se ale neustále hlasitým pískotem dožadoval naší pomoci, protože na tyto podmínky nestačil. Přesto to byla velmi cenná pomoc. Kdyby dokázal fungovat i za bouřky, ušetřil by nám mnoho sil. Díky automatu jsme za celý den zvládli spoustu práce. Jura přetěsnil uchycení zábradlí k palubě a já jsem konečně došil plachtu. Hned jsme ji slavnostně instalovali, ale zrovna začalo bezvětří, takže musela opět dolů. Pokoušel jsem se o rybolov a Jura rozvíjel teorii o tom, že se nacházíme v cykloně. Byl přesvědčen, že nás v nejbližším období čeká bouřka. což nebylo nic nového. Rozvěsil jsem prádlo a marně se pokoušel chytat ryby na vařená kolínka. Jura uklidil kajutu a oba dva jsme se prostřídali v posteli, což nám velmi pomohlo. Moře bylo jako zrcadlo a po větru ani stopa. Byl to typický klid před bouří.

Autorovy stránky www.radarka.cz

Pokračování příště


 

200TIPU_PRO_JACHTARE_300X700200 tipů pro jachtaře

Novinka na českém trhu

Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…

Do eshopu pro více informací

Reklamy
Categories: Atlantik, Dva měsíce v Atlantiku, Jachtařské revíry, Plavbopisy | Vlastnosti: , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Navigace příspěvku

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: