V minulém díle jste četli: Od záchrany uběhlo pár dní, během kterých všichni uvažovali, jestli opravdu chtějí znovu pokoušet osud a zkusit vyplout na Atlantik podruhé. Jura měl rozhodování jasné kvůli lodi, na kterou si půjčil, Jiří se nakonec rozhodl, že v tom Juru nenechá, ale Láďa si koupil letenku domů. Mezitím měli všichni mnoho práce s opravami lodi, motoru a shánením vodní kotvy a kvůli velkému stresu si začli vzájemně lézt na nervy. Když se to rozhodli zapít a zajíst v jedné hospůdce na břehu, seznámili se s místními Američany a zažili díky tomu velmi zajímavou noc plnou planých slibů a alkoholu.
Cestou zpět jsme se stavili u Číňanů, kde měli vepřové steaky. Chuťově se to nedalo definovat, ale bylo toho hodně. Jura zatím na lodi udělal vzorný pořádek a zavolal Patricii na Floridu. Seznámil ji s naší situací a ona byla lehce v šoku. Slibotechna Jurovi slíbil, že s ním pojede na lov žraloků, protože on strašně touží po náhrdelníku ze žraločích zubů. Měl takovou představu, že když tu plavbu přežijeme, tak bude chodit po besedách se školní mládeží. Hruď bude mít ozdobenou žraločí trofejí. Představovali jsme si, co to asi udělá s pubertálními dívkami, až bude líčit boj se žraloky a při tom chřestit zuby. Bylo nám jasné, že zůstane pouze u představ.
V přístavu byl speciální obchod, kde šili plachty a tak jsme tam s Jurou odnesli ty naše. Vedoucí obchodu kroutil hlavou a pořád nechápal co po něm chceme. Neustále tvrdil, že nám prodá nové plachty, ale nakonec souhlasil, že nám spraví ty naše. Nějak se mu nezdál jejich stav. Přesvědčovali jsme ho, že jsou dobré a že je potřebujeme pouze k přeplutí Atlantiku. Měl náhle divný výraz v očích a to ještě netušil, co na něj Jura chystá s bouřkovou plachtou. Když jsem byl takhle nucen sám hovořit anglicky, utvrdil jsem se v tom, že by tady stačilo pár týdnů „pobejt“ a člověk by hned mluvil. Je to mnohem lepší kurz, než vysedávat nad učebnicí a bát se vyvolání od učitelky.
Opět jsem si půjčil pár drobných a šel si do města koupit hodinky. Nemohl jsem najít ten správný obchod, který by měl adekvátní ceny vzhledem k mé tíživé ekonomické situaci. Hodinky jsem nekoupil, ale místo toho jsem pořídil obrovskou lžíci pro svého staršího syna na vandry. Zbyly mi tři dolary a tak jsem zašel do hospody, kde jsme prožili divoký večírek. Doufal jsem, že zde potkám známé Američany a ti že něco poručí. Byl jsem z toho nedostatku peněz značně otrávený. Ani po dvou hodinách lelkování o moji společnost nikdo neprojevil zájem. Láďa s Jurou přeparkovali loď asi sto metrů od břehu na kotvu. Bylo to zadarmo a mě tím vznikl problém, jak se dostanu v noci na palubu. Zatím jsem si tím hlavu nelámal. Byl jsem v citovém rozpoložení a nějak se mi nechtělo zpět mezi posádku. Učinil jsem závažné rozhodnutí a to, že sáhnu na svoji železnou zásobu financí. Bylo to dohromady třicet dolarů a ty jsem měl doposud schované v krabičce poslední záchrany, když bude nejhůř. Rozhodl jsem se, že nejhůř právě je. Měl jsem strašnou chuť se napít a spláchnout tak světobol, který mě náhle přepadl. Vypočítal jsem si, že mám na patnáct třetinkových piv i s večeří. S chutí jsem si objednal. Seděl jsem doposud sám u stolu a svoje myšlenky a postřehy svěřoval deníku. Lokál se začal pozvolna plnit hosty a přibývalo i na hluku. Objednal jsem si večeři a napsal dopis své ženě. Vyjádřil jsem v něm svůj stesk po teplu domova a vylíčil co se nám doposud přihodilo.
Po večeři na pódium vyšel dlouhovlasý mladík s kytarou a začal svoji hudební produkci. Nedalo se to poslouchat. Řval do mikrofonu jakési skřeky a mlátil do kytary jako šílenec. Nikdo ho neposlouchal, jenom lidé při konverzaci zvýšili hlas, takže v lokálu byl neuvěřitelný hluk. Vydržel jsem se na toho umělce dívat dvě hodiny. Mezitím mi jeden pes málem počural nohu a stihnul jsem vypít deset piv. Měl jsem už náladu a to pivo se z těch třetinek nádherně pilo. Náhle jsem začal mít pocit, že všichni Američané v místnosti touží po slovanských písničkách a to v mém podání. Šel jsem za tím „zoufalcem“ na pódium a lámanou angličtinou mu sdělil svůj názor na jeho hudební produkci. Rozhovor jsem zakončil myšlenkou, že teď tedy budu hrát já a to na jeho kytaru. Přestal si se mnou potřásat rukama a z tváře mu zmizel úsměv. Řekl mi důrazně, že toto je jeho džob a udeřil do strun. Odešel jsem ke svému stolu a dal si další pivo. Byla to škoda. Mohl jsem tady z toho udělat kůlničku na dříví a připravit tak Waldemaru Matuškovi, který zde nedaleko bydlí, živnou půdu pro jeho hudební vystoupení.
Po zhodnocení aktuálního stavu financí mi nezbylo, než se na Ameriku urazit již po druhé za dvacet čtyři hodin. Zaplatil jsem útratu a odešel středem. U východu jsem se významně zašklebil na kytaristu aby pochopil, že právě přišel o velký zážitek, ale dělal že mě nevidí. Moji známí pořadatelé se se mnou srdečně rozloučili a venku jsem potkal svého známého policistu. Povzbudivě se na mě usmál a já odešel na molo shánět odvoz na svoji loď. Bylo již po půlnoci a já byl pouze v bermudách a krátkém triku. Začala mi být zima a nikde ani živáčka. Po hodině jsem již drkotal zuby a začal střízlivět. Přemýšlel jsem, že se asi vrátím do hospody a posedím tam do rána. Uběhla další hodina a situace se stávala velmi nepříjemnou. Náhle se na mě usmálo štěstí v podobě čtyř obtloustlých mládenců, kteří jeli kolem na motorovém člunu. Zamával jsem na ně a vysvětlil jim, že se nemohu dostat na svoji loď. Měli z toho ohromnou legraci a zmizeli za zatáčkou. Nadával jsem jim nepublikovatelnými výrazy, když tu se náhle vrátili zpět. Ptali se mě, jestli mám na palubě nějaká děvčata. Odpověděl jsem, že ano, a že jsou pěkně „nadržená“, i když poněkud staršího data. Američani nadšeně zavýskali a vzali mě na palubu. Když zjistili jak se jmenuje moje loď, málem smíchy spadli do moře. Pořád jsem je hecoval na naše děvčata a sliboval jim pomocí gest rukou a nohou erotické hrátky. Nabízeli mi drink a tak jsem neodmítal. Konečně jsme přirazili k naší lodi a z paluby vykoukl rozespalý Láďa. Ukázal jsem na něj a řekl jim, že to je ta dívka, která splní každé jejich přání. Vzali to jako dobrý vtip a tak jsme se v pohodě rozloučili.
Ráno svítilo sluníčko, které opilcům vůbec nesvědčí a navíc Láďa dupal po palubě jako slon, neboť objevil vedle lodi delfíny. Uvařil nám bujabézu z tuňáka a balil si věci na svůj odjezd. Četl jsem si Konkolského a snažil se vcítit do jeho kůže, když plul sólo přes Atlantik a kolem světa. Zároveň jsem tuto knihu pojal jako „brožuru“, kdyby se ještě při naší cestě objevil nějaký problém. Zajišťoval jsem si tím informační tok, kterým jsem chtěl pomáhat Jurovi ve chvílích krize. Začínal jsem po přečtení té knihy chápat, co vlastně po nás Jura po dobu plavby při řízení lodi chtěl. Osvojoval jsem si speciální jachtařské výrazy a s mrazením v zádech prohlížel fotografie s bouří. Ladin odjel a já jsem dostal speciální rychlokurz o navigačním přístroji Magelan. Tato malá elektronická krabička měla zaručit, že doplujeme do Evropy pomocí navigace podle družic. Moc jsem tomu nerozuměl a Jura mě mátl podružnými informacemi. Byl jsem netrpělivý a dával jsem to najevo. Doufali jsme, že přístroj bude bezchybně fungovat, protože jsme neměli sextant. O tomhle přístroji si Konkolski mohl nechat jenom zdát. Tenkrát nic takového neexistovalo a navigace se prováděla právě pomocí sextantu, což představovalo hromady výpočtů a měření za jakékoliv situace.
Večer jsme si otevřeli láhev červeného vína a plánovali, jak v pohodě stihneme dojet do Evropy. Slibotechna nepřišel a tak se Jura musel obejít bez žraločích zubů. Během plavby se tedy budeme muset snažit ulovit nějakou bestii. Oddali jsme se snění a plánovali lov žraloků. Během naší debaty Jura stehoval nějaký trojúhelníček z hnědé látky, která vypadala jako koženka a tvrdil, že to bude bouřková plachta. Ta by prý měla v bouřce sloužit k ovládání lodi. Měl to vymyšlené tak, že až půjde pro spravené plachty, tak se pokusí majitele přesvědčit, aby mu ten jeho výtvor sešili na speciálním stroji. Nevěřil jsem tomu, že tenhle malý kousek látky nám bude co platný. Jednalo se totiž o trojúhelník se spodní základnou šířky jeden metr a vysoký byl dva metry. Nezbylo mi než tomu věřit, neboť Jura byl kapitán.
Na lodi jsme už měli hotové veškeré práce, včetně opraveného motoru. Chyběly nám jen plachty a vodní kotva. Zbytek potravin a vodu jsme chtěli dokoupit těsně před vyplutím.
Ráno se Jura rozhodl, že půjde na druhý konec Charlestonu dokoupit nějaká kování do speciálního obchodu. Vzal si igelitku a vydal se na cestu. Procházel ulicemi, kde se rozpadaly nádherně zdobené dřevěné baráky. Na zápraží posedávali pokuřující černoši všech věkových kategorií a Jura se jich několikrát ptal na cestu. Ochotně mu vždy poradili, takže nakonec šťastně dorazil do cíle. V jachtařském obchodu byl velmi ochotný prodavač, který chtěl Jurovi nakoupené věci odnést do taxi. „Jaké taxi? Já su tu pěšky“ ! vysvětloval Jura a prsty znázorňoval chůzi. Majitel obchodu zblednul a nevěřícně na Juru zíral. Jura vzal plánek Charlestonu a ukazoval mu trasu po které přišel a zároveň se hodlal i vrátit. Obchodník stále kroutil hlavou a naznačoval, že v té oblasti hrozí smrt a nabízel Jurovi odvoz vlastním autem. Ten samozřejmě odmítl a rozloučil se s najednou prý velmi smutným prodavačem. Po cestě se jej ti černí „zabijáci“ ptali, jestli to dobře našel a velmi ochotně se s ním dávali do řeči na téma odkud je. Jura byl asi jediný bílý, který tudy za celou dobu prošel. Bez problémů se vrátil na loď.
Uvařili jsme si oběd a šli se podívat do obchodu, jak pokročili s opravou našich plachet. Plachta byla sešitá a tak jsme ji zaplatili. Jura měl s sebou svoji vlastnoručně sestehovanou „bouřkovou“ plachtu a ukázal ji majiteli s vysvětlujícím komentářem. Ten vytřeštil oči a zvedl ruce nad hlavu. Vysvětloval nám, že s tím nechce nic mít společného. Znal totiž náš úmysl přeplout Atlantik a my jsme se nějak vymykali jeho představám o jachtařích, kteří vědí co činí. Nakonec se po deseti minutách Jurovy „čecho – angličtiny“ sehnul pod pult a vytáhl odtud balík plachtoviny a řekl něco ve smyslu „ na, vem si to a už tě nechci vidět“! Bylo na něm vidět jak je rád, že nás už neuvidí. Jura pěkně poděkoval a odešli jsme na loď. Po rozbalení dárku jsme zjistili, že nám dal celou hlavní plachtu. Byla v lepším stavu než ta, co jsme mu svěřili do opravy. Toto gesto nám později zachránilo život. Ihned jsme ji nastřihali a Jura začal šít novou bouřkovou plachtu, tentokrát ze správného materiálu. Šlo to velmi ztuha a pomalu. Věnoval tomu zbytek dne. Já jsem mezitím ještě tmelil palubu kolem zábradlí doufaje, že tak zamezím zatékání do kajuty.
Ráno jsme si vzali taxi a jeli pro vodní kotvu. Už byla připravená a obsluha nám popřála hodně štěstí. Taxikář byl starý černoch a auto bylo ještě z předválečné výroby. Využili jsme jej a po cestě do přístavu dokoupili zásoby vody a potravin. Jura se smiloval, když jsem mu začal říkat že je skrblík a koupil mi digitální hodinky za devět dolarů. Vše jsme dopravili na loď a nezbylo, než se rozloučit v kanceláři Maríny. Byli jsme zde třináct dní a měli nás za skutečné exoty. Loučení proběhlo důstojně a Jura z posledních peněz zaplatil kotvení. Zbyla mu opravdu jen malá železná rezerva na telefonování v Evropě.
Marně jsme se pokoušeli dovolat do Čech z telefonní budky. Bez znalosti angličtiny to bylo nemožné. Chtěl jsem se spojit se svým nadřízeným a vysvětlit mu svoji situaci. Protože mi končila dovolená a já se nemohl dostat do Evropy včas. Takže jsem napsal dopis své manželce a doufal, že ho Ladin odešle až přijede do Česka. Měla se spojit s mým velitelem a požádat ho o neplacené volno. Jura zkušený policista tvrdil, že to nebude problém.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…
KRÁSA JACHTINGU 