V minulém díle jste četli: Jiří s novým členem posádky Láďou úspěšně vysadili Marušku na letadlo do Evropy, sami pak vrátili půjčené auto a vydali se zase zpět na Floridu, tentokrát autobusem s pochybnými existencemi. Zdeněk a Jura mezitím převezli loď do přístavu Palm Brach, kde jí vytáhli z vody a všichni se pustili do oprav. Po třech dnech práce byla loď připravená na plavbu.
Nastal dlouho očekávaný den odjezdu. Loď byla slavnostně spuštěna na vodu a my jsme nandali plachty. Najednou byla kolem spousta lidí a tak jsme se tvářili jako praví mořští vlci. Všichni museli poznat pravdu z našich nemotorných pohybů. Jura vydával povely a my s Láďou dělali pravý opak než chtěl. Při vyplutí jsme několikrát málem narazili na zakotvené jachty, čemuž se snažili zabránit jejich zoufalí majitelé. Zdeněk s Patricií všem okolo ochotně vykládali, že jedeme přes Atlantik a oni nevěřícně kroutili hlavou. Jura nám stačil říci historku o nějakých Angličanech, kteří před čtrnácti dny nedaleko odtud, uvízli na mělčině. Byl z toho poprask a celá věc byla probírána v masmédiích. Na jejich záchranu byla zorganizována velká akce a angličtí mořeplavci z toho měli parádní ostudu mezi jachtařským národem. Sotva Jura tuto historku dovyprávěl, uvízli jsme na mělčině. Začal boj a Jura na zpátečku trápil motor ve vysokých otáčkách. Lidé na břehu cosi signalizovali a situace byla velmi trapná. Několikrát jsme se osvobodili, ale vždy po pár metrech jsme opět narazili na mělčinu. Jeden z diváků to drama nevydržel, skočil do motorového člunu a s pobaveným výrazem nám ukázal cestu ven z přístavu. Jura mě poprvé překvapil; umí křičet a mluvit jadrně, ale po tom divadle jsem se mu vůbec nedivil. Později se nám omluvil za hrubost.
V osmnáct hodin jsme vyjeli na otevřené moře a začala velká plavba. Jeli jsme na motor a já byl u kormidla. Učil jsem se řídit loď a udržovat kurz. Břehy se pozvolna vzdalovaly a vlny byly příjemně malé.
Zoufale jsem se snažil udržovat stanovený kurz. Loď jsem kormidloval podle toho, jak mi ukázal Jura. Pořád jsem motal kormidlem sem a tam a snažil se držet rovný směr. Ručička kompasu neustále běhala z místa na místo a já reagoval jako bych jel autem.Neuvědomoval jsem si skutečnost, že loď má setrvačnost a chvilku trvá než se otočí. Neměl jsem absolutně žádné zkušenosti s kormidlováním a tak jsem byl přesvědčen, že kam se pohne střelka, tam loď okamžitě jede. Byl jsem stále ve stavu velkého napětí z toho, že loď se snaží pořád plout jinam než chci já. Za pár hodin jsem byl psychicky i fyzicky vyřízen a tak jsem předal kormidlo odpočinutému Láďovi. Ten si dal nohu přes nohu a zapálil cigaretu. Vypadal klidně jako znalec a tak jsem šel spát. Jura spal již několik hodin, protožebyl z těch všech zážitků velmi unaven. Musel zařídit a promyslet tisíc maličkostí. Vyřídit papíry kolem lodi a ještě na ní tvrdě pracovat. V podpalubí jsem se svlékl a vyhlédl ven z okénka. Bylo mi divné, že známá souhvězdí jsou jinde než mají být. Vylezl jsem zpět na palubu a podle kompasu jsem zjistil, že jedeme zpět na Floridu, a Láďa nic. Kouřil, měl nohu přes nohu a broukal si nějakou melodii. Prostě klídek a pohoda. Vůbec si nevšiml, že se loď otočila, a velmi se divil, proč se rozčiluji. Vítr zeslábl a asi jsem byl dost hlučný, protože se na palubě objevil Jura. Naštvalo mě, že já jsem úzkostlivě udržoval kurz tolik hodin, a Láďa to nebere patřičně zodpovědně. Jura velmi pomalu a trpělivě vysvětlil provinilci, že bychom ještě tento rok rádi dojeli do Evropy. Zůstal jsem pár minut na palubě a s Láďou jsme vykouřili cigaretu míru. Vítr zesílil a tak se Jura rozhodl, že zkusíme dát spinaker, ale neměli jsme s ním úspěch.
Spolkl jsem tabletky proti mořské nemoci a šel spát. Byl jsem velmi unavený. Byla to moje první noc na moři a měla velmi daleko k mým vysněným představám o plavbě. Nad ránem jsem vystřídal u kormidla Juru, který se ještě zcela nezotavil. Foukal předoboční vítr, takže řízení lodi mi šlo lépe než minulý den, když jsme jeli na zadní vítr. Pomalu jsem začínal rozumět cizím slovům, které používal Jura při povelech na lodi a psychicky jsem na tom byl o mnoho lépe, než večer. Chtělo se mi spát a tak jsem se udržoval v bdělém stavu pískáním různých melodií. Jura mě poučil, že se to nesmí, neboť se pískáním ruší duše mrtvých námořníků a ti potom rozpoutají bouři.
Provedli jsme propočet a vyšlo nám, že pokud budeme mít štěstí, do Evropy doplujeme za dvacet šest dní, takže bychom to do konce dovolené mohli stihnout. V sedm hodin ráno mě vystřídal Láďa a já jsem velmi tvrdě spal až do deseti hodin. Řízení lodi byl pro nás s Láďou nový, nezvyklý pohyb a tak nás to velmi vyčerpávalo. Vystřídal jsem Láďu v deset hodin a zjistil jsem, že se už naučil ovládat loď bezpečně na předoboční vítr. Byl na něj komický pohled, jak obsluhoval kormidlo jednou nohou a z koutku úst mu visela cigareta. Na nose měl brýle za sto dolarů, které málem utopil při vyplouvání z přístavu, když horečně plnil Jurovy povely.
V jednu hodinu odpoledne mě vystřídal již odpočatý Jura a tak jsem mohl vyzkoušet akrobatické číslo při vykonávání potřeby přes palubu. Wc totiž během plavby není funkční, neboť by jím tekla voda do lodi, takže ať je na palubě sebevětší peklo, člověk musí ven. Počasí nám přálo a tak jsme ujeli již značný kus cesty směrem na Norfolk. Zbývalo k němu asi osm set námořních mil.Doufali jsme, že tam doplujeme při tomto počasí tak za čtyři dny. Když jsme jeli kolem mysu Canaveral, odkud startují rakety, náhle jsem si vzpomněl na katastrofu raketoplánu Challenger a poznal, jak musel být velice obtížný úkol vyhledávat trosky na těchto obrovských prostorách. Pomalu mi začalo docházet do čeho jsme se pustili, ale v duchu jsem se uklidňoval, že bude hůř.
Celý den nás míjely velké lodě a my jsme jim záviděli, že si mohou při pití kafe zapnout autopilota. Nacvičovali jsme signál „ muž přes palubu“ s přáním, abychom jej nemuseli provádět naostro.
Když jsem večer přebíral kormidlo,občas se na obzoru zablesklo. Zvětšily se vlny a rozfoukal se vítr. Řídil jsem loď podle hvězd a intenzivně prožíval pocit své nicotnosti oproti přírodě. Okolo nás se začalo velmi intenzivně blýskat a tak jsem vzbudil Juru. Předal jsem mu řízení a šel vyčerpán spát. Sotva jsem usnul, zavolal mě Jura zpět na palubu a začala krize. Vlny byly obrovské a vítr se změnil na vichřici. Podmínky se zhoršily během několika minut. Když jsme refovali plachtu, podařilo se nám ji roztrhnout. Dali jsme ji tedy ještě o jedno pole níž a situace se nadále zhoršovala. S lodí si pohrávaly skučící živly a tak jsme vzbudili Láďu, který v poklidu spal. Po probuzení se statečně chopil kormidla a my s Jurou stahovali plachtu. Loď prováděla neuvěřitelné náklony a my s Jurou jsme měli co dělat, aby nás živel nesmetl do moře. Loď se stala neovladatelnou a tak Jura rozhodl, že se nahodí motor. Ten ale odmítl poslušnost, protože byla vybitá baterie. Slezl jsem do podpalubí a za strašných podmínek ji vyměnil za nabitou. Bylo mi zoufale špatně, lil ze mne pot, ale úkol jsem splnil. Motor naskočil a tak jsme se trochu uklidnili. Byl jsem velmi vyčerpán a musel jsem si lehnout. Spal jsem ale jako králík na jedno oko, připraven kdykoliv vyběhnout na palubu pomoci. Měl jsem velký strach. Byla to moje první bouřka na moři a ještě k tomu na takovéhle malé kocábce. Vlny byly vysoké odhadem šest metrů.
V půl osmé ráno jsem vystřídal Juru, který byl úplně vysílený, ale než usnul ještě stačil uvařit jídlo. Byl jsem velmi slabý a asi to bylo tím, že jsme nic nejedli a neustále jsme museli vyrovnávat náklony lodi. Cpal jsem se hroznovým cukrem a Jurovou „ bujabézou“.
Slovo bujabéza jsme převzali z filmu „Přepadení v Pacifiku“ , kde hlavní hrdina Steven Seagal coby lodní kuchař vařil pro kapitána letadlové lodi bujabézu. První důstojník mu ale do ní plivnul, neboť mu Seagal nebyl sympatický. Steven si to samozřejmě nenechal líbit a tak důstojníka inzultoval, za což byl zavřen do mrazáku. Kapitán by si stejně na bujabéze nepochutnal, protože jej mezitím zastřelili. Takže na základě tohoto filmu se každé jídlo během naší plavby jmenovalo bujabéza.
Po energetické bombě bylo zase lépe. Láďa se probudil a převzal řízení. Skoro celou noc řídil loď na motor sám bez pomoci. Chtělo se mi strašně spát, ale nedalo mi to a tak jsem dokončil výměnu baterií v motoru. Po skončení jsem velmi tvrdě usnul. Po dvou hodinách bezesného spánku jsem převzal řízení a nastalo bezvětří. Byla to obrovská úleva po prožitém pekle. Kolem lodi pozvolna kroužila jakási ryba, kterou kapitán nazval „Jeseter strakatý“ , ale my s Láďou jsme si spíš mysleli že dostal šrapnelem, neboť jsme právě proplouvali vojenskou střelnicí. Neustále jsme kontrolovali prostor kolem sebe, jestli nám někdo nechce na hlavu hodit bombu. Náhle se objevil letoun F 15 a předvedl nádhernou akrobacii. Po něm přiletěl velký dopravní letoun s otevřenými dveřmi a měli jsme pocit, že chce něco vyhodit. Zřejmě nás uviděl a tak odletěl za F 15. Asi jsme jim překáželi ve výcviku. Musel jsem vylézt na vrcholek stěžně uvolnit zaseklé lano. Bylo to velmi nepříjemné, neboť jsem měl jenom prsní úvazek, takže se v tom nedalo viset. Jak se loď kývala, tak nahoře se kyvy násobily a já měl pocit, že mě to musí katapultovat do moře. Po marném boji ve snaze udržet se na vrcholu stěžně jsem slezl a vzal si i sedací popruh. Hned se to zlepšilo, ale i tak to bylo velmi nepohodlné.
Autorovy stránky www.radarka.cz
Pokračování příště
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…
KRÁSA JACHTINGU 