Martin Doleček: Panama – Galapágy, část první.

martin dolecek profilovkaPANAMA – GALAPÁGY, celkem 1 200 NM
Po proplutí kanálem jsem využil kotviště v Amadoru, je to na dohled hlavního města Panama City.
Zde jsem se rozhodl pár dní zdržet, hned vedle mých přátel z Austrálie, Adama a Hanny, kvůli doplnění zásob a nutné přípravě lodi na dlouhou plavbu Pacifikem. S Adamem jsme se domluvili na společném vyplutí a záměru zůstat ve spojení přes vysílačku VHF.
Toto kotviště zdarma bylo však velice specifické hlavně svým dingy molem s dingy ferry – železobetonová prorezlá rozpadající se plovoucí plošina uchycená mezi několika železnými sloupy… odliv na této straně Ameriky je něco okolo pěti metrů, zvuky při pohybu, skřípání, rány… bylo to opravdu strašidelné. Tím to ale teprve začínalo. Pro bezpečnost gumáků, aby se neprodřely o rezaté obvody, je bylo nejlepší vytahovat na plošinu a u toho se pohybovat na železných příčkách, aby jste se nepropadli. Další procedůra znamenala použít malou plastovou opravdu vratkou lodičku, která byla na kladkostroji přímo ke břehu, plného smekavých a ostrých balvanů. Když se taková loďka rozhoupala, ne málo lidí zde utopilo své mobily, počítače, či jiné cennosti. A věřte, že to mohla být noční můra pro každého zde kotvícího.
Když se tedy už dostal člověk živ a zdráv na břeh, odtud už se dalo stopnout taxi, nebo vyčkat na autobus, který zde jezdí každou půl hodinu směr velké nákupy.

I pro mě to znamenalo velice strategické místo k pokračování. Od místních jsem hned první  den mohl využít nabídku koupě benzínu. Vydal jsem se několikrát do obchodních domů a šílených ulic města Panama City. Metro a autobus jsou tu opravdu levné. Ve městě bylo snad všechno… dokoupil jsem si nějaké oblečení, tílka a několikatery nové trenky. Právě při výběru trenýrek mě opět zmátla španělština. Hledal jsem převážně bavlněné výrobky a někdy tam měli ´cotton´ a někdy jakýsi ´algodon´. Nechápavý se jdu zeptat místní prodavačky, jestli by mi mohla poradit. Očividně jsem ji asi úplně zblbnul, protože jsem se jí ptal, jestli je algodon lepší než cotton. Ona mi po delším zkoumání a radění s jinou prodavačkou potvrdila, že algodon je mnohem lepší. Později však sám zjišťuji, že algodon je bavlna, tedy cotton, španělsky. No, to by má maminka, která prodává také textil takovou prodavačku hnala, kdyby zjistila, že to neví.

Má neznalost španělštiny mě však jednoho pozdního nakupování zachránila. Obrovskou tašku plnou potravin a hadrů jsem nasoukal do posledního autobusu směřujícího k mému kotvišti. Kolem rušného města se však někde stala nehoda a postupně se všechny silnice zablokovaly. Naše rychlost byla menší než rychlost chůze. Po hodině strávené v koloně se však atmosféra začala měnit. Řidič autobusu začínal rezignovat a stále něco řešil s mými spolucestujícími, zanedlouho jsem zůstal sedět v autobuse sám. Ale přišlo i na mě. Koukl na mě jak vrah a začal něco řvát… jen jsem mu odpověděl otázkou, jestli mluví anglicky. To jste měli vidět jeho výraz beznadějnosti. Začal jsem mu ukazovat velkou tašku, s kterou se nedá jít pěšky, a že nemám více peněz na taxi. Byl úplně hotovej… podařilo se mu vyhnat všechny a nakonec musel pokračovat jen se mnou až do cíle.

Potkal jsem tam několik nových přátel a lidí, co mi pomohli, když jsem něco potřeboval nebo hledal… dalo by se o tom psát mnohem rozsáhleji.

To hlavní ale bylo nakoupit ovoce a zeleninu. Domluvil jsem se se svými přáteli Adamem a Hannou, že pobereme velká balení společně. Manga, pomeranče, brambory, cibuli, mrkev, zelí, česnek, no, prostě všechno možné. Bylo to tržiště, kde jeden velký hangár byl pouze s rajčaty, další s ananasy, pomeranči. Ještě nikdy jsem neviděl takové množství pohromadě.

Dohodl jsem si na místní vojenské základně s jedním vojákem natočení mých kanystrů pitnou vodou, ozval jsem se naposledy přes skype domů, dal jsem si poslední chlazené pivko Balboa a už nic nebránilo tomu se s novým začátkem měsíce vydat na dlouhou plavbu Pacifikem. Trošku mně zavázelo mé skládací kolo, a tak jsem se ho rozhodl darovat místním domorodcům. Jeden den tu totiž zachraňovali dryftující loď jednoho mladého Francouze, který zrovna nebyl na lodi.  Minimálně dvě hodiny se snažili pomocí motorových člunů loď stočit proti větru a uvázat k jejich velké lodi, aby zamezili jejímu ztroskotání. Byla to velká záchranná akce. Milý Francouz se svým kamarádem však večer přišel, řekl pouze: ´Děkuji.´ a loď si nekotvil daleko od nich. Byli jsme z toho s Adamem, který také pomáhal, takoví špatní. Kdyby mu nikdo nepomohl, přišel by o loď. Dal jsem jim druhý den aspoň moje skládací kolo a znovu jsme jim poděkovali za záchranu, i když úplně cizí lodi, aby věděli, že si toho jako jachtaři opravdu vážíme.

31. 5. 2014 SO
Protože nefoukalo, přemístili jsme se na motor a větřík na ostrovy Las Perlas. Je to krásné souostroví plné úžasných pláží, na které se lidi nedostanou. Od rušného města a chaosu velkoměsta to je ideální místo k lehkému odpočinku a nabrání sil. Počasí bylo stále bez větru, tak jsme první dvě noci kotvili před pláží ostrova Contadora. Udělal jsem si krátkou návštěvu ostrova. Nejdříve mě vzala vlna na pláži tak, že jsem byl celý mokrý, dal jsem si pivko v restauraci, na které mi vystavili fakturu, a pak jsem se procházel mezi opravdu luxusními stavbami a sídly. Jsou tu pouze úzké asfaltové cesty, po kterých lidi jezdí s auty, které jsou jako na golf, moc lidí jsem nepotkal, nejvíce jsem se zdržel na malém letišti, kde zrovna opravovali motor a jednou za čas tu přistálo letadlo.

Zde jsem alespoň doočistil loď a opravil navigační světla a el.pilota, který hlasil chybu.

Vítr nebyl žádný, a tak jsme se rozhodli, že se přemístíme ještě jižněji, na ostrov Gonzalez… A tam to bylo opravdu zajimavé. Plavba trvala pár hodin na slabý větřík s pomocí motoru. Kolem létala hejna pelikánů. Proplouval jsem mezi několika malými ostrůvky pomocí navigace na IPadu až jsem se objevil v zátoce před malou vesničkou v nové luxusní maríně. Vybíráme si kotviště dále od lidí a opět užíváme klidu a přírody. Adam má stále co připravovat… perou, přerovnávají, upravují si plachty a zemění lodě.

Druhý den jsem se rozhodl zkusit navštívit tuto vesničku. Vzal jsem si kanystry na vodu a na benzin a vesloval se svým člunkem opravdu daleko… přistávám na plážičce a vidím hned strážníky. Koukají na mě jak na zjevení, a tak se jich ptám na možnost koupě vody a benzínu. Koukli se na sebe a poslali mě do místního supermarketu, tam ať se zeptám.

Poděkoval jsem a vydal se dovnitř vesničky. Domečky byly šílené, spastěné vším možným materiálem, v uličkách psi, slepice, kočky. Propletl jsem se mezi pár domorodci až k údajnému supermarketu. Byl to malý krámek, kde byla jedna ženská s pár konzervami a několika dalšími produkty. Před obchodem seděly mladé maminky s dětmi a místní domorodkyně, čekaly na výsledky slosování loterie. Ujal se mě mladý Rafael. Vrátili jsme se opět na začátek vesnice za stanici strážníků, do míst, kde nás nikdo neviděl, tam jsme přelili jakýsi benzín do mých kanystrů. Bylo to méně litrů, než jsem zaplatil, ale i tak jsem byl rád, že mám doplněné zásoby. Zeptal jsem se Rafiho, jestli si to tu můžu nechat, a jestli by mi ukázal vesničku. Kanystry jsme šoupli k jeho kamarádovi za dveře a šli jsme na pivo a obchůzku. Bylo to opravdu zajímavé… hlouček kolem zrnící televize, ukazující výsledky loterie, se zvětšoval. Dostal jsem velkou papáju a avokáda. Domečky byly opravdu chýše. Ale byla tu klinika nebo dětská školka. I Rafael mi ukázal svůj příbytek s plechovou střechou a jeho repro-soustavu s Hi-Fi věží a poškrábanými CDéčky.

Byl to skutečně velký zážitek, styděl jsem se je fotit a je škoda, že všichni mluvili pouze španělsky. Je neuvěřitelné, v čem dokáží lidi v dnešní době žít. Domluvil jsem zde ještě s jedním domorodcem, aby mi doplnil kanystry s vodou, a jestli by mi mohl druhý den ráno dalších 5 galonů, tedy 20 litrů, přivést. Šli jsme na další pivko, kde už všichni zjistili, že zase nevyhráli. Loučím se s místními kráskami a jdu si vyzvednout své kanystry. Po jakési hádce Rafi vyšel ze dveří s kanystry, ve kterých chybělo několik litrů benzínu, kdybych je slil dohromady, možná bych měl jeden plný. Čekal mou reakci… za jeho ochotu a ukázku místních poměrů a jejich celé rodiny jsem jen mávl rukou… ať si to s ním vyřídí on. Poděkoval jsem za vše a s velkým zážitkem jsem se přes ještě jednu plážičku, kde jsem našel kokosové ořechy, vrátil na mou loď. Večer jsem strávil s mými přáteli, popíjeli jsme vínko, jedli melouna a diskutovali o strategii plavby.

Druhý den ráno přišel ale ten správný budíček a šok. Kolem mě kroužil člun s dvěma obrovskými sudy plnými vody. Místní domorodec Toto mi špatně rozuměl a místo 5 galonů mi přivezl 50 galonů vody…

Myslel jsem, že mě klepne… nevěřícně na sebe koukáme a on s úsměvem krouží kolem. 200 l vody, kam to jako dám… Vysvětlil jsem mu nedorozumění a vzal jsem vody kolik to jen šlo, do všech nádob a kbelíků. Muselo to dát strašné práce vůbec naložit na člun. Vím navíc, že to je dešťová voda, kterou tam pracně sbírají. Opravdu jsem se styděl a hned jsem mu říkal ať mi řekne cenu a já za svou nedokonalou španělštinu zaplatím. Řekl, že to bylo moc práce a prý 20 dolarů. Dal jsem mu 25 dolarů a znovu jsem se moc omluvil. Adam měl vody dost. Pak jsem si všiml, jak Toto zajíždí k ostrůvku a zbytek vody leje do vody, aby se s tím nemusel vracet. Ale banány, co mi měly kolem deváté hodiny dorazit, nedorazily. Svou španelštinu musím opravdu zlepšit. Později zjišťuji, že na tyto ostrovy je potřeba zvláštní povolení.

5. 6. 2014 ČT
Konečně nastal den vyplout. Zvedáme kotvy a vytahujeme plachty. Vítr byl stále slabý. Adam a Hana chytli první rybu a domlouvají na vysílačce, že by mi kus dali. Vítr však zesiluje, a tak udržujeme větší rozestup. Lépe jim to stoupalo na slabý vítr, a tak už tuším, že naše strategie, být v kontaktu na VHF, nebude dlouho funkční… a taky že ne, druhý den, po dlouhé noci ve slabém větru, byli moji přátelé už kdo ví kde.

Ocitl jsem se sám na vodní ploše, kde jednou za čas zavál větřík. Už teď vím, že mám špatné oplachtění a pomalu začínám rozumět, proč jiné lodě raději použijí motor a tyto úseky přejedou. Stále se ale držím názoru, že na plachty se člověk dostane všude a kdo si počká, ten se dočká. Problém byl v tom, že v tom velkém horku a bezvětří se mi kazila všechna zelenina i ovoce. Stále jsem musel jíst manga, papaju, mrkev začala hnít… i paprika. Byl to děsivý pohled a pocit, hlavně když člověk vidí, že se vůbec neposouvá. Takto jsem vydržel několik dní. Někdy jsem si pomohl motorem, jen abych se vyhnul lodím. Někdy trošku fouklo a někdy mě popohnal proud.  Za šest dní se mi podařilo uplout 130mil. S tím, že v noci jsem byl rád, že mě nesrazily lodě mířící do Panamského průplavu.

Ztrácel jsem naději, že se takto mohu vůbec někam dostat. Dokonce jsem vyhrabal staré původní lehké plachty, aby ten slabý protivítr s Alyí pohnul… byla to beznadějná situace. Jednu noc jsem se dostal do míst, kde proud byl silný 2,5 uzle a nahnal mě zpět, tam, kde jsem byl před dvěma dny… a to mě opravdu vytočilo.

Po týdnu voda docházela, ovoce a zelenina postupně shnili… a já uplul pouhých 100 mil. Rozhodl jsem se motorem hledat místo, kde mě proud požene alespoň na druhou stranu. Podle knih a všech pilotů to bylo všude úplně jinak. Začal jsem cítit skutečně zoufalost… neměl jsem mnoho benzínu, a tak jsem přemýšlel o návratu zpět. Nakoupit alespoň 200 litrů a ty zde prostě propálit a dostat se na jih jako to dělají všichni, do míst, kde fouká. Benzín na návrat by mi ještě teď stačil.

Při nastartování motoru a definitivním rozhodnutí se vrátit jsem se ještě rozhodl o poslední pokus – směrovat více na východ zálivu, jestli se proud náhodou nezmění. Při návratu začalo k večeru trošku přifukovat a hnát se na mě velká mračna. Scéna se změnila. Kolem mně začalo být opravdu temno a dusno. Rozhodl jsem se nevzdávat a zkusit se pohybovat přes tlakové níže.

Obrovské dusno, bouřkové mraky, blesky, bezvětří… a nebo najednou silný protivítr kolem 35 uzlů, který mě ale dokázal posunout. Byla to největší bojovka, kterou jsem kdy na lodi zažil.  Ale protože nerad prohrávám, rozhodl jsem se bojovat.

Začalo se na mě hnát nekonečno takovýchto níží. Musel jsem stále střídat přední plachty… v pauzách velká lehká genua a při bouřce kosatka, nejlépe poloviční. Takto jsem se posouval celý týden. Vítr, déšť, blesky, nebo žádný vítr a k tomu vlny. Někdy nulová viditelnost, hromy, blesky.

Jednu noc bylo opravdu strašidelně. Z žádného větru se opět přiřítila bouřková smršť. Rychlost světla a zvuku se stala stejnou. Blesky lítaly všude v oblacích, jak kdyby mě někdo rentgenoval.  Opravdu jsem se bál, a vždy při tom myslím na to, jestli ten blesk svým 11 m stěžněm přitáhnu, nebo ne. Venku to bylo jako kdyby měl být konec světa.  Zůstal jsem schoulený v kajutě, kdyby mě to tu mělo ugrilovat a čekal jsem, jak vše dopadne.  Byl to ohromný hukot a silný vítr, kdy se Alya pouze dokázala stočit proti. V tu nejstrašidelnější chvíli jsem se opravdu lekl. Něco mi vletělo na hlavu. Nevěděl jsem co, ale vylekalo mě to. … Začalo toho být ale víc a víc a létalo to kolem mé hlavy a lechtalo. Po chvíli jsem zjistil, že to je hejno černých velkých motýlů, kteří se šli ke mně jen schovat. Oddechl jsem si a řekl si, že kdyby byla Alya nebezpečné místo na přečkání silné  bouřky, určitě by sem motýli neletěli.

Konečně, i když opravdu akčně, se posouvám pomocí bouřek směrem na jih. Už začínám rozumět pojmu ´dešťová sezóna´ – Je to totiž vlastně bouřková sezóna. Tolik hustých mraků všude okolo mě, které neměly konce. Už jsem si ale začal zvykat a jediné, co mě těšilo, bylo to, že jsem schopný se posouvat alespoň na jih směrem ke Kolumbii a Ekvádoru, a hlavně to, že jsem se nevzdal.

Stále ale zůstávají elektro bouřky, z kterých jde opravdu strach. Má loď je bez uzemění a jediné, co spojuje vrchol stěžně s vodou, je větrné kormidlo. A tak jsem postupně začal testovat, jestli je lepší být uzeměný, nebo ne. Ono totiž kdyby to do mě prásklo, kdo ví, co by ze mě zbylo. Dřevěná loď plná benzínu a lihu na vaření. … Je to zvláštní pocit. …

Pokračování příště…


200TIPU_PRO_JACHTARE_300X700200 tipů pro jachtaře

Novinka na českém trhu

Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…

Více informací

Advertisements
Categories: ALYA II, Martin Doleček, Češi na cestě kolem světa | Vlastnosti: , , , , , , , , , , | 1 komentář

Navigace příspěvku

One thought on “Martin Doleček: Panama – Galapágy, část první.

  1. To musí být paráda:)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: