7. Janna 2012: Na lodi sama

OLYMPUS DIGITAL CAMERA„A to si nelezete na nervy? I když se máme rádi, nedovedu si představit, že bych byl(a) s XY 24 hodin denně 365 dní v roce!“

Ať už v Čechách nebo na Tchaj-wanu, vedle faktu, že místo nemovitosti jsme si za domov zvolili movitou loď a jistotu pevného pracovního místa zaměnili za rozvlněnou hladinu a mořské dálavy, další z otázek, se kterými se nejčastěji setkáváme, se týkají našeho vztahu a toho, že trávíme většinu času pouze sami dva. Opravdu se dobrovolně zavřeme v jedné kajutě a vydáme se na moře, kde jeden od druhého už vůbec neutečeme?

Spokojeni nejen na moři.

Spokojeni nejen na moři.

Zpočátku jsme se nad tím všeobecným údivem podivovali snad více než samotní tazatelé nad naším „intenzivním“ soužitím. Co je na tom tak zvláštního?

Po necelém půlroce, co jsme spolu začali chodit, jsme odjeli v rámci našich vysokoškolských studií na rok na Tchaj-wan, kde nám Péťův kamarád pronajal byt, ve kterém dříve bydlela jejich rodina, a tak po návratu do Čech bylo jen logické, že když se objevila možnost bydlet společně na jednom pokoji na koleji, okamžitě jsme toho využili. Jinak už jsme si to vlastně ani nedokázali představit. Navazující doktorandské studium nám umožnilo v našem úzkém soužití i nadále pokračovat. Stručně řečeno, kromě necelého roku, kdy musel Péťa po přestupu na hongkongskou Polytechnic University pobývat na druhé straně Tchajwanské úžiny, zatímco já pokračovala ve svých studiích tady na ostrově, žijeme a většinu času trávíme už přes deset let společně v jednom pokoji – jediné, co se přestěhováním na loď změnilo, je, že jsme předchozí garsonky zaměnili za devět metrů dlouhou a tři metry širokou Jannu. Samozřejmě si uvědomujeme, jaké máme štěstí, že máme společné zájmy a že nám oběma učarovalo moře a lodě, ale stejně jako každý vztah ani ten náš by se neobešel bez komunikace. I my máme občas na věci odlišné názory, ale snad proto, že trávíme tolik času spolu, snadněji dosáhneme kompromisu a naučili jsme se naše vrtochy vzájemně tolerovat. Těší náš společnost ostatních, ale po většinu času si vystačíme sami dva. Právě možnost být spolu, opravdu spolu celý den a ne pouze před spaním si sdělit, co nového v práci, je jedním z dalších důvodů, proč jsme se rozhodli pro život na lodi. Radost a uspokojení nad výsledky společné práce, vědomí opory a vzájemná sebedůvěra, když se během plavby střídáme na hlídkách, aby si ten druhý odpočinul a načerpal sil, to všechno jsou zážitky, o které většinu lidí současný hektický životní styl ochuzuje a které nám náš plovoucí domov denně přináší.

O to zvláštnější pocit to je, že už od pondělí jsem čtvrtý den na lodi po většinu dne sama. Péťa totiž přes den tlumočí, odjíždí brzy ráno a vrací se až pozdě večer, kdy já už spím, takže paradoxně ani na to, co bylo přes den, už nedojde… Naštěstí je to jen na pět dní! No a aby toho nebylo málo, míří na nás další tajfun a vypadá to, že tentokrát se opravdu přežene přímo přes Kaohsiung. Kromě toho většina předpovědních modelů se shoduje na tom, že krátce poté, co Tembin přejde přes Tchaj-wan do Jihočínského moře, stočí se vlivem dalšího tajfunu (Bolaven) zpět na Kaohsiung a vymete nás tu podruhé! Vše by mělo vypuknout zítra ráno…

Hned v pondělí po snídani jsme tedy navázali extra lana a připravili další, která bych v případě potřeby mohla uvázat na pilíře mol a úvazné kůly na břehu. Zatímco se Péťa vydal do továrny, já naložila na nosič skládacího kola obrovskou tašku špinavého prádla a jela nejprve do samoobslužné prádelny vyprat, dokud ještě svítilo sluníčko, aby šaty zpátky na lodi uschly. Následovala jízda na trh pro zeleninové zásoby, dále na dvakrát s kanistry pro pitnou vodu k nejbližší „vodní čerpací stanici“ (voda v Kaohsiungu, která teče z kohoutků, má i po převaření podivnou pachuť, a tak si většina lidí tankuje vodu z „ vodních čerpacích stanic“, což jsou obrovské nádrže zakopané pod zemí, které jsou pravidelně doplňovány cisternami), pak s chladicím boxem pro led a odpoledne ještě jednou do Carrefouru pro zbytek ovoce a zeleniny, které jsem na trhu nesehnala.

Také následující dny jsem zasvětila především tajfunovým přípravám – doplnila jsem vodu v nádrži (kterou používáme na vaření, mytí nádobí a ranní a večerní hygienu), upekla chleba, uklidila skládací kola na přední V-letiště, sundala všechny plachty proti slunci a vlajky, přeskládala zbytky dřeva pod člunem a převázala ho na bezpečnější část mola, odmontovala tchajwanskou bombu se zbytkem plynu, který jsme se snažili během předešlých dní dovypálit, a přivázala ji ke skříňce na molu. Na její místo jsem pak přišroubovala zpět naše americké bomby a napojila jednu z nich na přívod ke sporáku. Když už bylo dnes všechno hotovo a stále ještě svítilo sluníčko, pustila jsem se do generálky motoru, očistila nožičky, na kterých je motor přišroubován k lodi, od rezi, a vycídila vše kolem. Před soumrakem jsem ještě stihla rychlou procházku k moři, abych si prohlédla předtajfunový západ slunce. Přístupová cesta na vyhlídku, která se obvykle hemží davy turistů, byla už zahrazena igelitovým páskem, ale protože zatím bylo stále ještě bezvětří a ani nepršelo, prošla jsem drze pod páskou a usadila se na liduprázdné vyhlídce nad zátokou tvořící severní bránu do kaohsiungského přístavu. Nejen lidi zmizeli, dokonce i kotviště tankerů bylo prázdné! Potemnělou vodní hladinu lemovaly na obzoru černé mraky, zpoza kterých se draly zbytky večerních červánků. Chvíli jsem vstřebávala tu intenzivní atmosféru, až mě několik kapek vyhnalo zpět na Jannu. Koneckonců mám ji teď na starosti!

Janna se člunem (obě tak malé v porovnání se sousední Beneteau 40…) vyvázány, teď už jen čekat… (sprchový kout na levoboku sundám, až přijde večer Péťa).

Janna se člunem (obě tak malé v porovnání se sousední Beneteau 40…) vyvázány, teď už jen čekat… (sprchový kout na levoboku sundám, až přijde večer Péťa).

Předešlé osamělé dny na lodi (společně s četbou Go Anyway: Sailing Around the World with Parkinson’s a Mahina Tiare: Pacific Passages) mě vedle pocitu uspokojení nad schopností postarat se o Jannu zároveň přinutily k sebereflexi a zamyšlení se nad tím, do jaké míry bych byla schopna opravdu převzít kontrolu nad všemi lodními systémy. I přestože se snažíme vše si oba vyzkoušet, jsou úkoly a úkony, které dělám téměř výhradně já a jiné zase Péťa. Moje resty se týkají především elektriky. Kromě toho, když jsme na lodi oba, starost o to, zda jsou lana správně vyvázána či zda se někde nedřou, zda jsou odrazníky na správném místě vůči molu, okolní lodě nás neohrožují apod., to všechno jakoby se rozkládalo rovnoměrně mezi nás, a pocit jistoty a bezpečí, který přináší Péťova přítomnost, mě uklidňuje. Teď, když jsem tu sama, leží vše na mých bedrech, a kdyby bylo třeba udělat rozhodnutí, musím rozhodnout já. Opět vnímám intenzitu emocí a užší spojení s počasím a přírodou, které se na lodi stupňují. Snad ten tajfun s Jannou ve zdraví přečkáme a konečně dojde i na nějaké to plachtění!


 

200TIPU_PRO_JACHTARE_300X700200 tipů pro jachtaře

Novinka na českém trhu

Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…

Více informací

Advertisements
Categories: Plavba Tchajwan- Hongkong 2012, S/Y Janna | Vlastnosti: , , , , , , , , | Napsat komentář

Navigace příspěvku

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: