Jachtařký kurz RYA Coastal ve Skotsku, aneb jak se učitelka Yachtmasterem RYA stala, dokončení

RYA_osalva1.část vyprávění o jachtařském kurzu RYA ve Skotsku si můžete přečíst ZDE.

Píše Lucie Schürerová, 5.11.2013

PÁTEK:

Jak jsem zvyklá i ve spaní sledovat, co dělá loď, probouzí mě nad ránem fičák tak silný, až to kolíbá lodí. Pokouším se znovu zabrat, ale hluboce už neusnu. Poslouchám, jak si loď pobrukuje pod fousy a vítr jí k tomu hraje… Nakonec to vzdávám a jdu si radši užít dobrodiní horkých sprch.

Naše  iťácko-ekonomická posádka.

Naše iťácko-ekonomická posádka.

Opět máme snídani s politikou, to už je leitmotiv našich krmí, ale nám to ještě stále neleze na nervy… naopak, alespoň má můj Intel Inside co chroustat 🙂 Snažíme se vyrazit brzy, abychom si ten poslední den kurzu ještě pořádně užili. Vojta nás v rámci tréninku vyváží v silném větru od mola v Largsu a už míříme na Millport lasovat bóje. Cestou kanálem ještě zvládneme výklad o záchranných ostrůvcích a pak si dál vykládáme – abych klukům nekřivdila, tak nejenom o politice, ale i o technice, obhlížíme zdejší prťavou atomovou elektrárnu a olbřímí dopravník na uhlí. V zápalu diskuse se nám daří zakřižovat až nad drying land, ty 2 metry na hloubkoměru nevypadají moc povzbudivě, ale ještě jsme to stihli včas otočit, ufff 😉 Ještě si trochu užít kormidla a větru ve vlasech. Millport. Zátoka plná bójí. Najíždíme to na plachty a lasujeme. Všem to jde, až na mě, nějak mi to tvrdohlavé lano pořád nechce sklouznout až dolů a smeká se vrchem, potvora zákeřná. Ještě poslední pokus a konečně se zadaří…chtělo to trochu razance, když tím lanem člověk vztekle mrskne, doletí potvora kam má, to si budu pamatovat.

Teď už opravdu nezbývá, než to otočit a zpátky do Largsu. Ne že by se mi chtělo, ale na rozdíl od ostatních si s Vojtou užijeme na vodě ještě jeden den, i když zkouškový. V rámci tréninku zajíždím k pontonu. Následuje známá sekvence, kterou nemám moc ráda: uklidit, zabalit se, umýt loď. Malý, hladce fungující mikrokosmos, který se při jakkoliv krátké plavbě v každé posádce ustaví hned první den, najednou zmizí. Plavba skončila. Čas těšit se na nějakou další…

Vyrážíme na průzkum obchůdku a než doděláme všecko na lodi, jsou už v kanclu připravené papíry. Vyplníme si jména, Stephen nám nalepí fotky a Danny podepíše jachtařské knížky. Potřesení rukou a všichni to mají v kapse – úplně čerstvý papír RYA Coastal Skipper.

Jak bylo domluveno, šest lidí, co jdou zítra na kurz VHF, přespí v Boleru. Nás s Vojtou coby zkoušené a Lucku s Mirkem coby naši obětavou posádku, odveze Danny do Greenocku zpátky na Kitmara. Obětavost posádky se projeví už v tuhle chvíli, protože trpělivě vyčkává, než nahoře v kanceláři s Dannym a Stephenem domluvíme, za jakých podmínek by sem mohli Češi na kurzy a tréninkové plavby jezdit pravidelně. Vyrazit se Skota slevu na kurz nebo kombinaci kurzů je hodně náročný úkol, ale po dvou hodinách se to přece jenom jakž takž daří. Stephen je fakt obchodník – ale taky, stejně jako všichni tady, srdečný a pohodový člověk. Mám z toho dobrý pocit.

Konečně je všecko vyjasněno a dojednáno, můžeme hupsnout do auta a vyrazit. Vojta už je nervózní, že mu utíká čas na passage plán a já mám ten svůj taky zatím jenom v hlavě. I když s tím hupsnutím to nebude tak snadné, narvat do Dannyho pomenší Alfy tolik ranců je úkol hodný autora Rubikovy kostky. Cestou si povídáme o Lucčiných plavbách s „kriplíkama“, jak se mezi sebou důvěrně oslovuje její parta postižených jachtařů. Danny dobrovolnicky kapitánuje pro loď charity se stejným programem tady ve Skotsku, takže si vyměňují zkušenosti a zážitky a cesta rychle ubíhá, místy je to dost vtipné… čeští jachtaři jsou prostě hodně svébytná sebranka, a to platí i pro ty handicapované.

Vytváření passage plánu.

Vytváření passage plánu.

Když dorazíme do Greenocku, je už tma tmoucí, takže honem vyložit posádku a náklad a vrháme se na passage plány. Danny s námi ještě chvíli pobude, abychom se mohli zeptat, na co potřebujeme. Fakt si s tím dal hodně práce, splašil nám komisaře i loď – a ta má už dokonce i hlavní plachtu. Podle něj máme examinátorovi vysvětlit nejen rozvržení trasy, ale i silné a slabé stránky lodě, že přeplula Biskaj a je opatřená bezpečnostní výbavou jako komerční plavidlo, a že posádku tvoří samí Day Skippeři – což Vojta komentuje prozaickým výrokem, že to teda bude hustej anglickej plk, alespoň v jeho podání, che, úplně ten výron angličtiny vidím 😀 Tož se rozloučíme s dohodou, že Danny bude nervózní za nás a my tu zkoušku v pohodě dáme, tak doufám, že to bude fungovat. Makáme na úkolech dlouho do noci. Lucka s Mirkem se o nás starají jako o vlastní, až jsem z toho trochu mimo, to se mi zas tak často nestává, dostat hotové jídlo až pod nos. Hluboké soustředění, tužky škrábou po papíře, mapy šustí. Já to balím v půl druhé, Vojta o hodinu později.

SOBOTA A NEDĚLE:

Neklid z nesplněného úkolu mě vytáhne ze spacáku v půl šesté. Víceméně mám hotovo, ale chce to dodělat pár drobností a přepsat jednu stránku do čitelné podoby – můj škrabopis přecvičeného leváka a praštěného individualisty by examinátorovi asi hodně zamotal hlavu.

Míra vybíhá do Tesca na nákup, aby nám komisař nezkolaboval hlady… a ono se taky s plným žaludkem hledí na svět i na zkoušené české cvoky přívětivěji, alespoň doufám. Lucka nám vaří a opečovává loď, my ještě honem dochystáváme potřebné dokumenty a připomínáme si, co kde na lodi je.

Přesně na devátou jsme připravení – a Robert taky, už dupe po palubě. Nejdřív s námi vyplňuje potřebné papíry a kontroluje náležitosti, vyptává se na naše zkušenosti a plavby, co máme za sebou. Zdá se, že se nám potvrzuje první dojem, který jsme si o něm udělali v Largsu – pohodový, skromný, férový. A hodně ví. A hodně vidí, jak se později ukáže. Jako první úkol mi zadává, abych před vyplutím provedla safety briefing (bezpečnostní školení) a pak už zhruba kolem desáté vyrážíme na vodu. Vojta jde ke kormidlu jako první, vyváží nás z Greenocku a plujeme do Rhu maríny. Vyptáváme se Roberta na jeho jachtařskou historii, je prý z Millportu a jachtí odmala, celý život vlastně dělá na lodích. Přifukuje. Před marínou lasujeme bóji na plachty a pak Vojta přistává u pontonu. Je silný poryvovitý vítr, nemá to snadné. Dáváme si čaj a obložené chleby k obědu a Robert se mnou probírá můj passage plan – dokonce pochválí. Uff, to jsem ráda, že to mám za sebou.

Přichází můj čas u kormidla. Venku vytrvale leje a oproti předchozím dnům se ochladilo, fakt nejhorší slota za celý týden. Odrážíme od pontonu a plachtíme – Robert sleduje, jak se mění vítr a posouvá cíl z Gourocku na Holy Loch. Koutkem oka sleduju, že se mi chystá vyhodit MOBíka, ale když to nakonec provede, je to stejně překvápko. Díky Dannyho drilu se mi daří ve správné sekvenci provést poměrně rychle správné úkony a najet k tonoucímu tak, že ho šikovný Mirek vyloví hned na poprvé. Taky mě nemine lasování bóje proti maríně Holy Loch. Otevřeně musím přiznat, že tohle byl úkol, který nám oběma s Vojtou šel nejhůř – i když nechápu proč, předtím jsme to dělali xkrát a šlo nám to výborně. Na plachty si odjíždím nejdřív na broad reach (zadobočák), nedojedu, pak trochu víc na vítr, totéž. Pak skoro na borad reach (bočák), to se Míra alespoň dotkne… Co se dá dělat…

Střídáme se u kormidla s Vojtou. Vděčně si jdu pro hrnek horkého čaje, fakt je hnusná zima a déšť – ještěže ty jachtařské hadry a teplé oblečení pod nimi nechávají člověku venku na zimě jenom frňák. Vojta dostává za úkol najít mělčinu v ústí Holy Lochu, a tak chvíli křižujeme. Fičí a leje. Já mám mezitím nastudovat, jak vypadá marína a poté nás tam zavézt k libovolnému pontonu. Což se naštěstí daří. Vaříme večeři, Vojta prezentuje svůj passage plán, Robert tu a tam klade otázky a taky chválí, úplně je slyšet, jak Vojtovi spadl šutr ze srdce. Ohříváme se a nabíráme síly. Když nás Vojta vyváží z Holy Lochu, už se venku se začíná smrákat (no fakt, kolem páté!). Vojta má štěstí, že u záchranné podkovy nesvítí žárovka – Robert mu hází MOBíka za soumraku, jinak by to na něj zřejmě zkusil za tmy. Opět naprosto bezchybně následuje natrénovaný manévr, vsadím se, že ještě měsíc budem ze sna lovit MOBíky a bóje a přistávat k pontonu, tolikrát jsme to cvičili. Další Vojtův úkol je zavézt nás na kotviště v Kilcreggan Bay naproti Greenocku a zakotvit tam. Totálně ustal vítr, takže na motor. Koukám do tmy a deště a hlavou mi táhne jakási námořnická písnička. Rozhodla jsem si tenhle den užít jako poslední plachtění před dlouhou zimní pauzou, bez ohledu na zkoušky, ale teď ve mně začíná klíčit pocit, že jestli něco zásadně nezkazíme, mohlo by to dopadnout dobře.

Během plavby si nás Robert postupně zve dolů a nechává si vyložit meteorologii – ještěže mě nechá mluvit a vyložit to po mém, to mi jde celkem plynně, kdyby mi do toho šťoural, asi by bylo hůř. I když díky tomu, že to do mě kluci tak hustili, už mám dojem, že sekvenci mraků před teplou frontou do smrrti smrrťoucí nezapomenu.

Prokličkujeme mezi mooringy a Vojta bez problémů kotví, posádka obětavě mrzne na přídi. Na kotvě chvíli zůstáváme a Robert na nás jako program k čaji zkouší kartičky se světly a přednostmi. Taky dobrý.

Dostávám za úkol odkotvit (díkybohu se mi to daří, aniž bych namotala tu Alešovu pitomou tracklineu na kotvě) a najít 70m hlubokou díru mezi Kilcreggan Bay a Greenockem. Teoreticky to mám pojištěno, našla jsem si tranzity na zelené světla i na bóje v zákrytu – ale v reálu se hned na začátku nechám zmást a zamířím k bóji, která není ta pravá. Nicméně během chvilky si to uvědomuji, nacházím svoji polohu i naváděcí zelená světla, která pak už jenom stačí držet v zákrytu za zádí. V černočerné tmě na černočerném moři nacházíme černočernou díru… ještě aby z ní nevykouk čert a nevzal si nás do námořnického pekla… ale já se samozřejmě raduji, že se ji podařilo najít! Teď už to není nic těžkého, jenom ke břehu a podle světel do přístavu v Greenocku. Míjíme se s velkou lodí, začíná zase dost přifukovat odzadu, takže mám trochu zkomplikovaný svůj poslední úkol – přistát u čerpačky. Jenže mně už je tak nějak dobře, že jsme to všecko propluli a byli ještě chvíli na vodě, a tak se nenechám rozhodit a vrazím tam tu loď přesně jak se patří. Uff! Pak už nás jenom Vojta zaveze k našemu pontonu a máme to za sebou. Je jedenáct večer. Zkouška trvala rovných 12 hodin.

Honem vyvázat loď, připojit elektriku, a topit. Míra a Lucka byli bezvadní, všecko oddřeli, musejí být zmrzlí a ztahaní víc než my – díkes, vy dva!

Robert vytahuje svůj notýsek, kam si celou dobu chodil poznamenávat svoje pozorování nás coby pokusných exemplářů – celý den postával na zádi, nic neříkal a všecko sledoval jak Kožený akcie. Nejdřív nám oznamuje, že jsme oba prošli, abychom věděli hned, na čem jsme. JOOO! Pak teprve rozebírá celý den a čeho si všimnul, u obou má drobnou výtku, ale v podstatě hodnotí naše manévry kladně. Jsme unavení, prochladlí, ale moooc spokojení. Děkujeme Robertovi za zajímavou zkušenost a milé jednání a slibujeme si, že se v dubnu potkáme v Largsu. Třeba bude mít Robert mezitím čas někdy plachtit i pro potěšení, nejenom pro práci – přiznal se, že to se mu už nepovedlo, ani nepamatuje, škoda…

Ještě naloží Mirka, který má v Largsu známé, a jsou oba fuč, sotva jsme se stihli rozloučit.

Umýváme loď a zabahněnou kotvu, balíme rance a konečně je čas i trošku slavit. Naprosto drze přičichneme k Alešově lahvi Morgana ve skříňce (poprvé za celý týden, na kurzu se prostě nepije, stejně jako na silnici) a Vojta je zjevně připraven oslavovat – vytahuje doutníčky. Nakonec to dopadne tak, že i my s Luckou obdržíme po jednom. Lucka to zkouší poprvé v životě a tváří se dost vtipně. Pěstuji si sice nejrůznější neřesti, ovšem kouření mě naštěstí minulo – nicméně při téhle příležitosti jsem pro každou špatnost, slavit se musí, jakkoliv obskurním způsobem. Takže nakonec sedíme v kokpitu, abychom to dole nezasmrděli, prší nám za krk a fouká ledový vítr, ale my spokojeně pokuřujeme a tváříme se šťastně jako…no jako námořníci na moři, koukněte na tu fotku 😉 Koneckonců, po té dřině a nevyspání, proč ne, že, kolego Yachtmastře.

Jsme utahaní, zmrzlí, ale šťastní.

Jsme utahaní, zmrzlí, ale šťastní.

Mám takový zvláštně odtažitý pocit, že bych buďto nejradši padla a dva dny v kuse spala, nebo naopak šla tancovat něco hodně temperamentního až do rána bílého – a pak teprve padla a spala dva dny v kuse… Ale dopřáno mi nebude ani jedno – místo toho musíme vyjednat taxíka, dát do pořádku loď a uklidnit Aleše, že jeho šalupa naše alotria přežila ve zdraví, i Dannyho, že jeho dril pomohl (jak to hezky moravsky řekl Vojta, honil nás jak vzdutou kozu). Dle mobilu soudě, už byli poněkud nervózní, přijeli jsme fakt pozdě.

Taxislužba nám posílá sms, že ve tři bude objednaná drožka u nás – prý černý vůz se značkou WRG 43581. Už jsem tak doblbnutá a utahaná, že opravdu vážně uvažuji nad tím, jak takový maják asi svítí. Na tu chvíli nemá cenu jít spát, Lucka uvažuje, že by se vydala do sprch – jakoby snad pod sprchou nestála celý den na palubě, nebo co – ale nakonec končíme povídáním o toulání.

Trošku se vyspíme nakonec až v taxíku mezi rancema. Ještě si chvíli povídám po telefonu s Alešem, který v tuhle obskurní hodinu taky nespí, protože končí v práci a pak taky konečně zaberu.

Na letišti potkáváme zbytek party. Mají svoje VHF papíry a jsou maximálně spokojení se vším, co tu zažili. Naše posádka přiznává, že to bylo ještě o trochu náročnější, než čekali, ale jsou za to vděční. Nezbývá než prolézt všema biřicema, kteří ještě stihnou Vojtu připravit o jachtařský nůž, a nasednout do železného oře.

Dobré dny to byly, intenzivní trénink, krásný jachting, hodně zážitků…spousta vtipných hlášek, které si bohužel nepamatuju, abych se o ně s vámi podělila, ale hlavně, že byla sranda, jak se na správnou posádku patří. Nakonec se ajťácko-ekonomická sestava rozličných více i méně mluvných osobností projevila jako výborná parta. Se Skotama se podařilo domluvit různé kurzy i tréninkové plavby pro kamarády z Čech, bezva spolupráce, určitě tu nejsme naposled. Dobré dny to byly.

Ještě před vzletem se propadám do hlubokého spánku, před očima živě vidím olověné vlny, větrem prohnuté plachty a tváře kluků z posádky… pak už si vybavuju jenom jakousi vzdálenou myšlenku při startu typu jak to, že jde na lodi motor, když nejsem za kormidlem?… a neustále se vracející nápěv písničky, kterou jsem si kdysi v jiném životě upravila podle Reda Steagalla:

I Was Born To Be A Sailor

I wake up every morning in a different place and time
I thank God I can live the way I choose
Though at times the road gets lonely I can’t settle down
I gotta win it cause I can’t stand to lose

I was born to be a sailor, full of dreams and lonely nights
God it ain’t an easy life but it’s the one I chose
And I was born to be a sailor, I can feel it in my soul
Cause every time I sail it just keeps driving me on

I lost my soul to the ocean and my heart to the seas
I left a part of me in every place I’ve been
Boy you’d thing I’d learn my lesson give it up and go back home
But I can’t quit the will to sail’s too strong

Cause I was born…
Every time I sail I know thats all I can ever do…

Akordy k této písničce si můžete prohlédnout na konci článku na stránkách www.sachmetsail.cz.

Reklamy
Categories: Sachmet kolem Evropy, ZKUŠENOSTI | Vlastnosti: , , , , , , , | 1 komentář

Navigace příspěvku

One thought on “Jachtařký kurz RYA Coastal ve Skotsku, aneb jak se učitelka Yachtmasterem RYA stala, dokončení

  1. Roman

    Vskutku inspirativní.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: