Jachtařký kurz RYA Coastal ve Skotsku, aneb jak se učitelka Yachtmasterem RYA stala, 1.část

RYA_osalvaPravidelní čtenáři znají Lucii zvanou Sachmet, bývalou učitelku, jejíž dobrodružství je možné sledovat na Kráse jachtingu prakticky od začátků, od plavby skrze Evropu až po její četná dobrodružství v Řecku. Nyní si můžete přečíst popis dalšího pokračování jejího neklidného života, který jí zavál až do Skotska, kde se Lucie stala pravým a nefalšovaným kapitánem RYA, s titulem, Yachtmaster Coastal.

Píše Lucie Schürerová, 5.11.2013:

Naše druhá výprava do skotského Largsu (pozn.red.: První výpravu do Skotska na kurz RYA si můžete přečíst ZDE.) byla fakt asi pro blázny – kdo jiný než praštění čeští jachtaři by vyrazil na poměrně náročný kurz Coastal Skipper / Yachtmaster v době, kdy i Skoti tahají lodě z vody a zalézají k vyhřátým krbům popíjet svoji whiskey… Ale užili jsme si to.

Moje vyprávění začíná trochu dřív, protože jsme se s Vojtou coby adepti na zkoušku Yachtmaster rozhodli vyrazit do Skotska ještě před ostatníma, abychom se seznámili s lodí, na které bude po kurzu probíhat přezkoušení, a dopřáli si trochu času zopakovat teorii, což se v zápřahu běžného života prostě nestíhá – zvlášť když má člověk na přebalení rance mezi jachtingem ve Skotsku, pak v Řecku a znova ve Skotsku vždycky jenom den a půl.

Pokud vás zajímá hlavně kurz, tak první tři dny přeskočte, a i tak jsem se rozpovídala.

ČTVRTEK:

Letadlo nás vyplivlo v Edinburghu někdy před polednem, autobus do centra jede jako na objednávku. Celé město je takové úpravné a zelené, působí mnohem pokojnějším dojmem než naše velkoměsta – teda alespoň to, co z něho vidíme my. Dopřáváme si v nedaleké hospůdce k obědu domácí polívku a místní pivo, abychom nasáli atmosféru. Pak se přemisťujeme ke kamarádce Karolíně, která tu žije a velkoryse nám nabídla útočiště pod svojí střechou. Ona zmíněná střecha už tak musí pojmout jejího manžela a dvě děti, jeho předchozí dvě děti, jednu babičku…a teď ještě nás 🙂 Navíc nám Kája coby místní domorodec pomáhá najít spoje do Largsu a skotskou simku na levnější telefonování, super – ještěže má člověk blízké kamarády, kteří přežijí každý jeho bláznivý nápad…

Zalézáme do pokoje a noříme nosy do knih – Vojta se mi pokouší vysvětlit cosi o čtyřech druzích kumulů a vývoji oblačnosti při přechodech teplé a studené fronty, ale moc mi to nejde…teda alespoň dokud to neuvidím v reálu na obloze. Nakonec, umořeni teorií, vděčně padáme do spacáčků.

PÁTEK:

Lije. Příšerně. Nám to ovšem nijak výrazně nevadí, anobrž hned po snídani se přesouváme do místní univerzitní knihovny, kde se uvelebíme ve studovně s našima jachtařskýma knihama. Pravda, okolní důstojně oblečení distigovaní pánové vážných tváří trochu nechápavě valí oči, když mašírujeme prostředkem studovny v mokrých jachtařských bundách a s obrovskýma kapajícíma rancema – jak se říká, jsme nenápadní jako ´ovno na lopatě… ale berou to dle tradice s klidem Angličana a neříkají nic.

Studovna univerzitní knihovny, kde studujeme všechny možné jachtařské knihy.

Studovna univerzitní knihovny, kde studujeme všechny možné jachtařské knihy.

Kolem třetí nastává čas najít vlak do Hamiltonu, kde prý jsme očekáváni naším instruktorem Dannym a jeho kamarádem Alešem, kterému patří loď, co na ní budeme dělat zkoušky. Máme vyhledaný spoj i jeho cenu, ovšem na nádraží nás zmatou s tím, že něco odjíždí už za sedm minut a že teda musíme děsně makat, abychom stihli ten vlak doběhnout – poslechli jsme, a to jsme neměli dělat. Vlak nejenže byl dvakrát tak drahý, ale ještě k tomu zastavil před prvním větším městem a zůstal stát. Po chvíli nám bylo zdvořile oznámeno, že na kolejích leží jakási dáma a odmítá se hnout. A tady je už možno pozorovat výrazný kulturní rozdíl. V Čechách by vylez mašinfíra z budky a nadávaje mnohými kreativními výrazy by dámu z kolejí odvlekl za nohu nebo za vlasy. Zde se čeká na příjezd velmi zaneprázdněné policie, která dámu z kolejí odstraní korektním způsobem. Po třičtvrtě hodině čekání už poskakuji na sedadle a mám sto chutí vyrazit z vlaku a tu dámu sundat sama, korektnost nekorektnost… Do toho ještě volá kamarád Jarda, že se na nás řítí dvě tlakové níže, z nichž ta druhá má prý dosáhnout síly hurikánu – no bezva, to je přesně zpráva, která nám ještě chyběla 😉 Konečně jsou policajti na místě, vlak se hýbá – ovšem naší anabázi ani zdaleka není konec. Na přestupní stanici samozřejmě visí veliké cedule, že vzhledem k incidentu před Livingstonem (rozuměj dámu na kolejích) jsou rozhozené jízdní řády v celé oblasti a nikdo neví, kdy co kam pojede! Naštěstí náš přípoj přijíždí během půl hoďky a do cíle se už dostáváme bez problémů. Tma tmoucí, ale naštěstí nedaleká benzinka tvoří vhodný orientační bod, takže nás Danny může bez problémů najít, nabrat a dovézt k Alešovi. Vděčně skládáme rance a sedáme vyčerpaně do auta, v tom BAF! Dannyho jinak celkem nenápadný syn najednou promluví a z pusy mu vylezou 4 centimetry dlouhé zuby – tfuj to jsem se lekla! Manželka Martina vysvětluje, že prý byla oslava Haloweenu, ze které už zbyla jenom tahle výzdoba ústního otvoru – když to člověk nečeká, je to fakt působivé, už se zase usmívám.

U Aleše a Petry dostáváme výbornou večeři, povídáme o lodích, děti si hrají na upíry krvesajné a honí nádhernou mainskou mývalí kočku Elišku, prostě pohoda. Petra nám ukazuje fotky z čundrů po skotských horách, to je opravdu nádhera. I když Skotové asi nejsou tak toulavý národ jako my – prý se je párkrát snažili vyštvat ze zasněženého bivaku záchranáři s helikoptérou, že se jako večer nevrátili z hor dolů k autu 🙂 Moc fajn večer, zakecáme se až dlouho přes půlnoc, načež jsme s mořským vlkem Vojtou zastláni na rozkládací pohovku v obýváku…ještěže mám tak tolerantního muže, že hned nepoběží Vojtu zbít. 🙂

SOBOTA:

Posilněni vydatnou snídaní roztlačujeme Alešovo auto a vyrážíme do Greenocku k lodi. Povídáme o tom, jak se člověk vlastně dostane pracovat do Skotska, jak se vezla loď ze Španělska sem, jak se tu mají cizinci…ubíhá to, ani nevíme jak a jsme v Greenocku. Staré doky se tu přestavují na cosi, co se jmenuje James Watt Dock Marina a mají s tím do budoucna velké plány na rozvoj. Zatím tu jachty stojí první sezónu a za výrazně levnější kačky než v okolí, i když českému sluchu to zní stejně jako příšerná suma.

Loď se jmenuje Kitmar a je to Bavaria 37. Místo jedné zadní kajuty má velikou latrínokoupelnu, kam se dají věšet mokré hadry, takže do kajut se vejdou akorát 4 lidi. Praktická rodinná loď, dobře ovladatelná, výborně vybavená. Motor Volvo Penta 30 HP, tříválec, šlape jak hodinky, skoro není slyšet. Loď právě prošla certifikací na komerční plavidlo, takže má všecko, jak má mít – teda až na hlavní plachtu, kterou nemá vůbec 🙂 Na zkoušky to prý už bude zařízené, tak uvidíme. Kompas je sice úplně nový, ale hned po vyplutí zjišťujeme, že v západovýchodním směru hází odchylku 45°. To je dost nevídaná hodnota deviace, ale co, alespoň máme poprvé v životě příležitost vyzkoušet si sestrojení deviační tabulky 😉 Probíráme, kam se odsud za jeden den dá při zkoušce doplout – rozhodujeme se podniknout průzkum maríny Holy Loch a kotviště na začátku Loch Goil.

První sobotní seznámení s lodí Kitmar, na které budou probíhat závěrečné zkoušky.

První sobotní seznámení s lodí Kitmar, na které budou probíhat závěrečné zkoušky.

Brzy po vyplutí z maríny vypínáme motor a zkoušíme to na plachty – ehm, teda vlastně jenom na genu. A kupodivu to docela jede, to bych nikdy nevěřila. Fouká, plachtíme, paráda, na to jsem se těšila. Všude kolem se ježí teple barevné podzimní kopce a údolí, Skotsko má opravdu tu tajemně dramatickou atmosféru, která dýchá z některých knih a obrazů. V Holy Loch je dlouhé molo a za ním tzv. finger berths, do kterých zkoušíme cvičně zajíždět po čumáku i po zádi. Čas rychle ubíhá, tak zase ven a honem ještě kolem jižního kardinálního znaku vedle do Loch Goil, kde zkoušíme kotvení u pláže. Tahle loď je specifická i tím, že má na kotvě i trackline s bójkou. Sotva bezpečně zakotvíme, spouští se pořádný liják, a tak honem běžíme dovnitř na horký čaj a něco k snědku. Po obědě je jasné, že se dost zhoršilo počasí. Jako vždycky, když to člověk nepotřebuje, fouká protidržkoun. Aby toho nebylo málo, je dost silný a nese s sebou ledový, skoro vodorovný déšť, který bodá do špičky nosu, což je to jediné, co je ze mě u kormidla vidět.

Odkotvíme, aniž bychom namotali tracklineu do hřídele (to by se nám Aleš asi moc nepoděkoval) a střídáme se v kormidlování proti větru, dešti a vlnám zpátky směrem na Greenock. Chvílemi máme vítr kolem 33 uzlů. Počasí teda nic moc, ale nějak to jede a protože se povídá o zajímavých věcech, ubíhá to rychle. Kecáme o toulání po horách, Alešově plánované plavbě do Norska, outdoorovém vybavení a tak. Kolem se čerti žení a válí mlha tak, že už ani není vidět ponorkový hangár na protějším břehu, natož ty barevné kopce. To je teda mela.

Obětujeme ještě chvilku času a pokoušíme se alespoň nahrubo nakalibrovat elektronický kompas na autopilotovi, když už tomu magnetickému tak hrabe. Asi po hodině jsme z nejhoršího venku, vytrvalý liják přechází v občasné pětiminutové průtrže, jako když někdo vyleje vědro z pavlače. U druhého výběžku si musíme dát bacha na mělčinu a šutry a pak už si to míříme na dva jeřáby před Greenockem – do přístavu se musí těsně kolem břehu, uprostřed je mělčina. Je pět a už se smráká, dny jsou tu mnohem kratší než předevčírem v Řecku. Tak rozsvítíme světla a okukujeme jak svítí okolní lodě a co jsou zač.

Hladké přistání, honem připojit proud a sušit loď. Nad zbytkem chlebů a horkým čajem pokračujeme v povídání. Fajn den. Aleš se ještě obětuje a veze nás na nákup (tentokrát se to obejde bez roztlačování), načež cválá domů k rodině. Koukáme s Vojtou ještě trochu do knížek, ale spíš povídáme o Princess, kterou kdysi kapitánoval, o La Grace a o českém jachtingu…jsem už dlouho přesvědčená, že Češi jsou prostě národ správně praštěných jachtařů, který jenom shodou špatných náhod nemá moře. 😉

Ještě si užít po dlouhém dni horkou sprchu (i když horká voda podle mě vypadá úplně jinak) a spát… tentokrát o hoďku dýl, mění se čas z letního na zimní (což mj. taky znamená, že nebudeme muset přepočítávat údaje z tabulek )

NEDĚLE:

Klidné ráno, zkoušíme vyrobit deviační křivku kompasu, končíme s odbornou literaturou a spíš si jen tak povídáme. Z Čech už jsou známé výsledky voleb, včera se mi tady docela úspěšně podařilo zapomenout na to, co se doma děje. Od politiky volně přecházíme na Kohákovu zelenou etiku, dobrovolnou skromnost a úvahy o obecném charakterovém úpadku lidstva, načež usoudíme, že to jinde než sami u sebe stejně nevyřešíme, a tak jde Vojta takto posílen na duchu rozebírat lodní WC, které blbě pumpuje… zlaté české ručičky.

Odpoledne nás cestou do práce vyzvedne v Greenocku Danny a veze nás podél moře do Largsu. Fičí tak, že se vlny vrhají proti břehu jakoby měly vztek na silnici, která jej poutá. Na vrcholcích zpěněných vln se občas odrazí osamělý paprsek, kterému se podaří prodrat mezi mračny. Prostě dramatická scenérie, je na co koukat.

Na cestě mezi Greenockem a Largsem se vlny vrhají proti břehu, jakoby ho chtěly pohltit.

Na cestě mezi Greenockem a Largsem se vlny vrhají proti břehu, jakoby ho chtěly pohltit.

V Largsu se v kanceláři ScotSailu už pomalu schází česká parta. Někteří se pomalu dotrousí sami, zbytek přiveze Danny autem z nádraží, protože venku se spustil šílený liják. Domlouváme se, že parta Lucky Krulišové bude na Boleru (Hanse 41) se skotským instruktorem Bobem – všichni umí dobře anglicky a znají se spolu, takže to akorát tak vychází. My ostatní jsme se předtím v podstatě neviděli, takže se teprve seznamujeme a budeme s českým instruktorem Dannym na Jon Boyovi (Jeanneau Sun Oddyssey 42). V sobotu po skončení kurzu ještě většina posádky z obou lodí půjde na VHF kurz, aby si vyzkoušeli normální i DSC volání a odnesli si papír dřív, než v příštím roce kurz zesložití a podraží.

Teď je ale na pořadu programu nezbytné vyplňování papírů, aby ScotSail věděl, koho obeslat, pokud se utopíme, a tak. Kdo potřebuje, může si vypůjčit jachtařské hadry a holínky, dokonce i na dvoumetrového „drobka“ Jirku se ohoz najde. No a pak už se stěhujeme „domů“ do lodi, zabydlujeme, vaříme čaj a vyrážíme na nákup zásob na celý týden. Z toho, co se zaplatilo za kurz, obdržíme část peněz a pokud s Dannyho pomocí dokážeme nakoupit levně, vyjde nám i na platbu marín během týdne, takže pohoda.

Jak velí zdejší tradice, jdeme večer do hospůdky v maríně na seznamovací večeři, dáváme si dobré meníčko a povídáme. Nejdřív o lodích, o tom, kdo kde plul. Pak se řeč stočí i na pochmurnější témata, vlastně se asi všichni shodneme, že nemá cenu odkládat něco na dobu, až bude víc času, víc peněz, nebo děti odrostou, protože člověk vážně neví, kdy přijde nemoc nebo nehoda nebo jiný průšvih. Tak trochu cíleně se radši zase vracíme k lodím, začít první večer takhle smutně asi není to pravé.

Chutnou krmi završíme ještě zákuskem. Aleš bude zítra kapitánem dne a tak místo večerníčka chystá plán plavby do Millportu. My ostatní si dopřáváme dobrodiní horkých sprch, ještě pár slov a brzy spát, zítra chceme co nejdřív vyrazit na moře!

PONDĚLÍ:

Loď i posádku máme nachystanou brzy, ale s tím časným vyplutím se to trošku komplikuje, protože je třeba nejdřív geograficky lokalizovat osobu jménem Robert Crain, což má být náš examinátor u Yachtmasterských zkoušek. Konečně je odhalen v dílně za marínou, přichází se s námi seznámit a zadat přípravu, působí jako milý a skromný člověk, to je fajn. Máme za úkol vypracování passage plánu. Vojta virtuálně pojede z Campbelltownu do Obanu a já z Largsu do Bangoru. Bezva.

Tak honem všecko odvázat a razíme plachtit – i přes zpoždění to vypadá, že budeme první loď venku. Jenom co se dostaneme na kousek volnějšího moře, začíná výcvik… A tak už to bude celý týden, spíš než kurz na Coastal Skippery je to fakt preps na Yachtmastery, takže se ve dne trénují manévry a za tmy se pluje poznávat okolí při noční navigaci. Ale super, baví nás to. Zatím nic tak náročného netuše, se plni energie vrháme lovit MOBíka na plachty i na motor, oficiálním RYAckým způsobem i kdejakýma dalšími možnými manévry. Než se vpravíme do anglické terminologie, tak to chvilku trvá, v zápalu boje moc neřešíme, jestli po chudákovi tonoucím hodíme „horseshoe“ (podkovu) nebo jenom „horse“ (koně). Danny to dorazí vyprávěním o partě, která zase místo „spill the wind“ (vypustit vítr), velela „spit in the wind“ (plivněte do větru) a korunovala to výrokem, že je třeba tonoucího „hit with the stick“ (praštit háčkem). No, asi si tady užije srandu a my k tomu zřejmě výrazně přispějeme, jak tak koukám na složení naší posádky… houf ajťáků a ekonomů na malém prostoru jachty, to bude ještě psina.

Pak začíná náročnější část programu. Vojta je usazen do podpalubí a rovnou po hlavě do toho nejnáročnějšího úkolu – čeká ho slepá navigace. Plujeme na plachty, hlásíme hloubku, rychlost a směr a Vojta nás vede do Millportu. A fakt mu to jde, výborně to trefil. My nahoře máme za úkol ohlásit bóje a další viditelné orientační body až na vzdálenost 200m, anobrž jest prý mlha. Mezitím si užíváme výhledy na okolní ostrůvky a sluníčko (ano, opravdu ho mají i ve Skotsku, i když jenom po deseti minutách, aby to na místní nebylo moc ). Střídáme se na kormidle a během poměrně krátké doby jsme v Millportu – Vojta umí!

Vojta slepě naviguje do Millportu- a úspěšně!

Vojta slepě naviguje do Millportu- a úspěšně!

Bóje v tulení zátoce, na kterých jsme byli vyvázaní před měsícem s předchozím kurzem, už jsou z vody, a tak musíme do druhé zátoky obklopené úhlednou řadou domečků. Lasujeme velkou bóji a bezpečně uvázaní si dopřáváme oběd. Brzy se tu stmívá a tak cestou z Millportu už zapadá sluníčko. Fouká, tmou problikávají světla bójí a plavebních znaků, zkoušíme cvičně náměry. Zase už chvílemi prší. Vlastně nechápu, proč si v tak poměrně drsném prostředí na moři připadám nejlíp. Možná kvůli tomu, že moře ode mě pořád něco žádá a pořád něco dává, nebo že toulání už z principu nikdy nebude stereotyp. Občas se nad tím zamyslím, ale na odpověď jsem ještě vlastně nepřišla, prostě sem ke kormidlu tak nějak patřím. Stačí trochu tmy a člověku už táhnou hlavou podivné myšlenky. Na to je nejlepší lék dostat úkol – a taky že jo. Za tmy vedu loď do Rothesay, vplouvám do přístavu a vyvazujeme se. První ven, poslední v přístavu, holedbá se Danny svým instruktorským stylem, ale nás hned tak nevyděsí, naopak. Bolero už tam je, druhá parta na nás mává z mola. Mají ovšem problém, podařilo se jim vytrhnout pár refovacích lanek na hlavní plachtě, a tak musejí plout ráno do Largsu plachtu vyměnit. Takže se spoluplavbou je asi hned první večer konec.

Stejně jako posledně vyrážíme do místního vyhlášeného pohostinství na fish and chips, kteréžto prosluly i v celonárodním tisku a Trip Advisoru…a je to pravda, jsou fakt dobré. Odneseme si jídlo do lodi jako kořist do hnízda a tam se spokojeně nacpáváme! A ani trochu se nenecháme rozhodit zvoněním esemesek, jak se všichni vyptávají, jestli žijeme, protože prý Anglií prošel hurikán takové síly, že tlačil lidi vsedě po londýnském chodníku a pak odfičel do Holandska, kde vítr dosáhl nejvyšších kdy naměřených hodnot. Nám foukalo maximálně 33 uzlů a před vlnami je to tu kryté, takže pohoda – chvíli mě pokouší myšlenka si trochu po mobilu zavtipkovat, ale jsem výjimečně hodná a nechávám si zajít chuť.

ÚTERÝ:

Kapitánem dne jsem tentokrát já a tvořím plán plavby do maríny Rhu. Abych mohla vůbec vyplout z Rothesay, musím vysílačkou domluvit zvednutí mostku – zatímco čekáme, obdivujeme krásnou duhu, která se klene nad marínou přímo na nebi proti nám. Ovšem hned po vyplutí mám po duze a po ptákách, jelikož jsem zahnána do podpalubí a čeká mě taky slepá navigace. Mám to snadnější, parta jede na motor. Naviguji do Inverkipu, nacházím se podle izobaty a dojíždím po ní až k přístavu. Nezastavujeme, jenom přibrzdíme a rovnou se vrháme na další nácvik lovení MOBíků. Vítr sílí, vyfoukává mračné obludy, které na chvíli zvítězily nad čistou oblohou a znovu se objevuje duha – tentokrát dvojitá. Pokoušíme se přijít na to, proč je mezi dvěma duhami vždycky temnější nebe a druhá duha má obrácenou sekvenci barev – asi by se na to dalo nějak fyzikálně přijít, ale v hlavě to nikdo nemáme. Tak jdeme radši zase jezdit.

Krásná dvojitá duha po cestě do mariny Rhu.

Krásná dvojitá duha po cestě do mariny Rhu.

Ještě pár MOBíků a jedeme na Holy Loch, kde zakotvíme a cvičně zaměřuju tzv. three-point fix, neboli náměr na tři body. Obídek se trochu protáhl, takže než dojedeme zpátky k Inverkipu, je už tma. A to zrovna potřebujeme, poněvadž chceme nacvičit vjezd do všech okolních přístavů za tmy. Tady je to obzvlášť výživné, protože vjezd značí jenom nenápadná mrňavá zelená bójka a za ní řada bójek neosvětlených, přičemž všude okolo jsou mělčiny, tfuj… Já jsem za kormidlem a Vojta mě naviguje na backbearing – tudíž stojí s náměrovým kompasem na zádi, udržuje zvolený channel mark na patřičném kurzu a říká mi jestli mám jet doleva nebo doprava. Sranda, zvlášť pro ty, kterým se pletou směry. Vjezd nacházíme tma netma, vjíždím dovnitř, uděláme otočku a zase ven – ne ne, tady přece nebudeme nocovat, to byl jenom trénink. S chutí si dopřejeme ještě noční plavbu zpátky na nedaleký Holy Loch, vítr vyfoukal mraky a nebe je plné hvězd tak, jak to člověk nevidí nikde jinde, než na moři…působivé.

Hladké přistání, tentokrát ve Vojtově režii. U vedlejšího mola už stojí Bolero, takže sotva vyvážeme loď a jemným klepnutím opravíme zlobivé zelené světlo, vyrážíme rovnou v jachtařských hadrech a s vestami na pirátskou akci, nacpeme se prostě druhé partě do lodi. Už tam tak sedí od šesti, spokojeně tráví večeři a najednou mají v lodi takovou bandu. Jejich instruktor Bob je pohodový veselý člověk, vykládáme si o plavbě, o tom, jaké zkušenosti ze zkoušek měli jeho studenti, a že v Largsu jim vyměnili plachtu, takže už zase můžou plachtit podle plánu. Půl hodinky povykládáme, necháme kolegy zase v klidu trávit a přesuneme se na vlastní loď, protože přece jenom – hlad je hlad. Dokážeme sníst 5 pytlíků plněných raviol, což je při šesti lidech na palubě docela výkon. Večer trávíme celkem plodně nad knihami, pobízím Dannyho, aby na nás vrhal záludné otázky z teorie, takže už vím, co nevím…a to je přece základ úspěchu, ne? Člověk to musí vidět pozitivně. Ale je fakt, že meteorologie mi moc nejde, hučí do mě Danny, Vojta i Míra, tak snad něco utkví.

STŘEDA:

Vstávám s úsvitem (jsem ještě o dvě hodiny posunutá z Řecka a o hodinu změnou na zimní čas), ale zase mám výjimečnou příležitost koukat z přídě lodi na východ sluníčka nad mořem, všecko je fialovo-nachové a dokonale klidné. Taktéž dokonale klidně se odeberu ke sprchám, abych nerušila okolní kraj a hlasitě chrápající posádku. Na záchodě natrefím na Lucku z druhé posádky a tak synchronizaci plavby a odjezdu řešíme v tomto inspirativním prostředí, jak bývá předmětem četných vtipů o holčičkách.

Úsvit na Holy Lochu.

Úsvit na Holy Lochu.

A pak už naskáčeme do lodi a zase se vrháme na manévry – tentokrát přistávání k pontonu pod motorem i pod plachtami, musím přiznat, že jak zakotvit s plachtami v těsném prostoru maríny mě hodně zajímá, už jsem to párkrát taky musela zvládnout, tak se aspoň podívám, jak to dělají profíci. Každý zkoušíme několik manévrů – s motorem bokem na dlouhé molo, pak popředu do berthu, pozadu do berthu, pod plachtami na dlouhé molo a odspringovat – jak kdosi trefně poznamenal, prostě „spartakiáda“. A pořád dokola, dokud nemáme všichni pocit, že jsme si vyzkoušeli všecko, co jsme chtěli.

Zamáváme na rozloučenou partě z Bolera a míříme směr Greenock, kde v zátoce před městem ulovíme bóje a dáme obídek. Ten se poněkud protáhne, anobrž se během jídla rozproudila živá diskuse o situaci v Africe, sociální politice, mediálních dezinformacích a podobných tématech, kterým nadšený diskutér prostě nemůže odolat… a těch se v partě objevilo hned několik, takže nadšený pozorovatel lidských povah má program lepší než televize.

Jenže mezitím se venku udělalo ještě víc větrno a lije drobný pichlavý ledový déšť. Zřejmě ještě kdesi kolem krouží zbytky onoho výše zmíněného hurikánu, protože cestou do maríny v Greenocku ukazuje anemometr zhruba deset minut nějakých 43 uzlů, takže vítr o síle 9 Bf. Naštěstí nejsou vlny, takže se zrefovanými plachtami je to vlastně jedno, jenom kvůli tomu dešti není skoro vidět, vítr sviští… prostě živly dávají najevo, že jsme proti nim mrňaví a bezmocní a máme se do jejich říše vydávat s patřičnou pokorou.

Stíhá nás i zbytkový vítr z nedalekého hurikánu, V poryvech fouká až 43 uzlů.

Stíhá nás i zbytkový vítr z nedalekého hurikánu, V poryvech fouká až 43 uzlů.

Ovšem my se vydáváme radši do bezpečí přístavu – než se ta ledová slota přežene, tak si další manévry odpustíme. V Greenocku se vyvazujeme na čerpačce a využíváme času k přípravě passage plánu (koho čeká zkouška). Ostatní pokračují v plamenné diskusi o světových dějinách a politice. Taky doháníme rest v podobě výkladu, jak se dělá engine check, neboli kontrola motoru. Když už jsme u těch technických věcí, musíme vymyslet, co se spadlým krytem zeleného navigačního světla, když už chceme na další noční plavbu. Aleš říká, že má jakýsi zelený obal od sušenek, mně napadá zelená PET láhev – a světe div se, Vojta ji dokonce vlastní. Netrvá dlouho a společným úsilím Míry a Dannyho vzniká navigační světlo k nerozeznání od originálu, české jachtatře přece takováhle prkotina nerozhodí 😀

Fičák a liják nepolevuje, takže padá rozhodnutí místo noční plavby do maríny Rhu vyrazit v pět ráno, abychom ji viděli potmě ještě před úsvitem. Máme na to s Mírou připravit plán plavby, což nám ovšem nebrání se zapojovat do již plně rozvinuté debaty. Nakonec prodiskutujeme celý večer až do půlnoci, což se nepříliš příznivě projevilo na postupu mého passage plánu – ale co, zatím jsem vždycky dojela, kam jsem chtěla, tak pochybuju, že by se to změnilo zrovna u skotských zkoušek.

ČTVRTEK:

Nařídila jsem si budíka v hlavě a probouzím se pár minut před půl pátou. Všichni ještě hlučně chrní…s tím se musí něco udělat… „JÁ JSEM MALÝ BUDÍČEK, BUDIT JE MŮJ KONÍČEK,“ zvesela zahalekám celou lodí a stavím na čaj, abych zmírnila dopady svého vpádu do hlubokých snů znavené posádky. Je mi to ovšem prd platné, jelikož ze zadní kajuty se vysune Vojtova hlava, vykulí oči a s naprosto vážnou tváří se otáže, jestli mě už někdy někdo zabil. Vzhledem k tomu, že před ním stojím rozřehtaná a sršící svojí obvyklou energií, přijde mi evidentní, že tomu tak není – ale musím mu trochu snížené vnímání odpustit, vždyť seděl do půl třetí nad passage plánem. Tož jenom opáčím, že při četných podobných příležitostech už mnohé napadlo mě zabít, ale nakonec jim to vždycky přišlo škoda… a dělám, že neslyším Jirkovo brblání, že jemu by to teda škoda rozhodně nepřišlo. Nicméně trocha ranního básnění zjevně vybudila hotovou vlnu kreativity, jelikož z druhé zadní kajuty se ozývá Danny se svým poněkud drsnějším příspěvkem („cigareta ranní, nažene ti sraní“) a korunu tomu podle mě jednoznačně nasazuje zpředu se hrabající Aleš, který si v tuhle nekřesťanskou hodinu dokáže vybavit jednu výchovně-vzdělávací milostnou báseň, kterou nám přednáší k snídani – o tu vás prostě nemůžu připravit:

Ptala se u lékaře Jana, zda je to lepší večer, nebo zrána

(pokud se týče milování). A on jí odpověděl: „Paní,

večer prý je to zábavnější, ráno zas zdraví prospěšnější.“

I řekla Jana mlsně, usměvavě, že večer vždycky touží po zábavě.

Že však bude nyní, KROMĚ zábavy, dělat taky ráno něco pro zdraví.

No není to kouzelné? Napadá mě pár poznámek, ale nechávám si je pro sebe a radši se strojím do šturmáků a ven jachtit, než se nám pro samé básnění rozední.

I když to zatím ani zdaleka nehrozí. Odrážíme od mola a šup ven z přístavu, kormidluje Mirek. Celkem bez problémů nacházíme dvě zelená světla na břehu, která musíme udržet nad sebou na tranzitu za zádí. Nojo, jenže sotva se ustálíme na novém kurzu – HOP a je MOBík ve vodě. Tma jako v pytli, na vějičku není vidět, a člověk k tomu světýlku musí najíždět jenom podle citu na vítr. Super. Zkoušíme to několikrát dokola se střídavými úspěchy, nejdřív to moc nejde, ale když si člověk konečně všimne, že má nedotažený dolní lík hlavnice, tak už to jde líp. Nezbývá než toho nechat, abychom dojeli do Rhu maríny ještě s trochou tmy – sranda, většinou se člověk snaží dorazit k přístavu za světla, ale tady fakt máme dost intenzivní trénink. Jak jsme se usnesli, ve dne trénujem manévry, v noci plujeme a diskutujeme a spát vlastně nepotřebujeme. Ještěže kluci, kteří přijeli na kurz Coastal Skipper, to berou spíš jako výhodu a příležitost se hodně naučit, a mě a Vojtu za to nebijou 🙂 Následuje jednoduchý buoy hopping od bóje k bóji až před Rhu marínu. Pomalu se rozednívá, dojíždíme přece jenom už za světla, odlovíme vyvazovací bóji a dáme půl hoďky na čaj.

Do mariny Rho jsme přijeli s úsvitem.

Do mariny Rho jsme přijeli s úsvitem.

Pak vyrážíme naproti do zátoky na kotvení pod plachtami – nejdřív okruhem zmapovat hloubku, naskládat si potřebnou délku řetězu na palubě, aby nás vrátek nezdržoval v rozletu, a pak zastavit loď a šup tam s kotvou. Zkontrolovat jestli se zasekla a potvrdit si polohu náměrem na tři body. Všecko v pohodě zvládáme, takže honem kotvu zase ven a valíme směr Holy Loch. Pěkný den a pěkný fičák, fouká to 34 uzlů, takže refujeme a užíváme si to! Jak trefně poznamenává Aleš, když už má být člověk v lochu, tak jedině ve Skotsku…

A znova pontony a „spartakiáda“. Aleš, Mirek, Jirka. A zase z ničeho nic děsně leje. Tady se fakt počasí střídá co deset minut – jasno, mlha, déšť a zase dokola – před třemi týdny na minulém kurzu to ještě takové nebylo. Lijavec přečkáváme u oběda a se zájmem sleduju, že ani únava z časného vstávání neutlumila již plně rozvinutou diskusi o funkčnosti a nefunkčnosti různých sociálních systémů, vymahatelnosti zákonů a specifikách českého zřízení v porovnání se světem… co budu povídat, určitě si to dovedete živě představit.

Lovení MOBíků na plachty bylo na denním pořádku.

Lovení MOBíků na plachty bylo na denním pořádku.

Konečně se zvedáme z fotelu a znovu na pontony – ještě jsme nenajížděli my s Vojtou a taky ostatní si chtějí ještě vyzkoušet sem tam nějaký manévr. Plně vyřáděni nakonec usoudíme, že fouká tak akorát, abychom vyrazili na bóji v Millportu a tuleně.

Cestou se pomalu stmívá, křižujeme podél Inverkipu, přifukuje, občas přeháňky, ale krásný jachting. Jednu chvíli leje a fičí přes 30 uzlů a za pět minut už je úplně vymetené nebe plné hvězd, to je prostě neuvěřitelné. Pod přídí to šplouchá, kolem problikávají světla plavebních znaků i několika dalších lodí sunoucích se tmou. Na minulé výpravě byl každý den plný nových dojmů, ale teď, kdy už v téhle oblasti řádíme další týden a trénujeme pořád dokola, začínám mít pocit důvěrné známosti, jako „u nás“ v Řecku. Už jsem ledaskam schopná jet „na oko“ a vím, kterým směrem leží který přístav a na co kde dát bacha. Ještě to není zdaleka stoprocentní, ale v hlavě mi vzniká jakási námořní mapa zdejší oblasti, to je fajn. Jachting tady a tam…to je fakt o něčem hodně jiném. Vlny a vítr a loď, to je vždycky stejné, ale tady to chce od člověka víc, větší profesionalitu, větší důslednost v přípravě, hlubší znalosti. Ale taky tohle podivně krásné moře víc dá, nevím jak to přesně říct, ale kdo si to vyzkouší, tak bude vědět, o co jde. Asi se z pohodového Středomoří budu už pravidelně vracet na sever, abych tohle nezapomněla. Myšlenky se mi honí v hlavě stejně jako ty přeháňky s hvězdami na obloze…

Nakonec se vzhledem k nutnosti křižovat rozhodujeme jet radši do Largsu, aby bylo trochu času ještě se povrtat v passage plánech ke zkoušce, už to začíná být pomalu aktuální. Moc se mi nechce, připomíná mi to, že zanedlouho mě zase schlamstne smrdutá tlama civilizace a pěkně přežvýkne, aby mi připomněla, co všecko jsem během těch týdnů na moři zanedbala. Ale ještě nás čekají dva dny na vodě, tak si nebudu kazit náladu. Noční vjezd do Largsu probíhá v naprosté pohodě, dokonce se nám napotřetí daří i najít náš vyhrazený berth. Už mě ani nepřekvapuje, že po večeři a horké sprše místo přípravy ke zkouškám končíme zase u diskuse, Vojta něco málo napíše, ale jsme po dlouhém dni utahaní a kolem půlnoci vděčně zapadneme do brlohů.

O konci přípravné plavby a průběhu závěrečných zkoušek se dočtete v příštím díle.

Categories: Sachmet kolem Evropy, ZKUŠENOSTI | Vlastnosti: , , , , | komentáře 3

Navigace příspěvku

3 thoughts on “Jachtařký kurz RYA Coastal ve Skotsku, aneb jak se učitelka Yachtmasterem RYA stala, 1.část

  1. Pingback: Jachtařký kurz RYA Coastal ve Skotsku, aneb jak se učitelka Yachtmasterem RYA stala, dokončení | KRÁSA JACHTINGU

  2. Pingback: Pro čtenáře: RYA kurz last minute | KRÁSA JACHTINGU

  3. Pingback: Pro čtenáře: RYA kurz last minute | Krása jachtingu News

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: