1. Janna: Hongkong- Taiwan OSTŘE PROTI MONZUNOVÝM VĚTRŮM, část první

V záři roku 2009 musela Jana odjet za studijními povinnostmi na Tchaj-wan a Petr zůstal s lodí Jannou v hongkongském jachtklubu. Na přelomu března a dubna 2010 měla Jana přijet i s dvěma kamarády, Míšou a Ondrou, aby společně převezli Jannu na Tchaj-wan.

Poslední týden jsem byl jak na trní. Janička s Míšou a Ondrou měli přiletět z Tchaj-wanu v pátek kolem desáté. Většina úprav a oprav na lodi už byla hotova, Janna to vytušila a začala netrpělivě pocukávat kotevními lany. Na nic jsem se nedokázal soustředit, loď připravená k vyplutí, posádka ještě v relativním nedohlednu, sedím, koukám. Blb do blba. Nakonec jsem to nevydržel a vydrhl jsem celou loď. Nejprve se mi do toho samotnému moc nechtělo, posádce jsem navíc slíbil, že si krásy námořního života bude moci prohlédnout nejprve skrz štětiny rejžáku, ale bylo zrovna tak hezky a voda byla tak krásně čistá… Alespoň nám zbude víc času na tréninkové vyjížďky, Ondra s Míšou budou totiž na lodi poprvé.

Janna netrpělivě trhá za kotevní bóji.

Kolem desáté k Janně přirazil sampan. Jednou rukou se držím ocelového lana úpon, druhou odtlačuji zlověstně černou pneumatiku na přídi sampanu. Kokpit se rychle zaplnil lidmi a batohy. Obětí a hubičky následují, ruka rukou třese. Já se hned vrhl na studené pivo, které jsem si objednal, a Janička mezitím provedla základní instruktáž, co kde na lodi je, kam s věcmi, kde se bude spát a hlavně jak na kyblík! Holky náš kyblík, se kterým jsme se později rozloučili kdesi v severním části Jihočínského moře, hned začaly testovat. Já jsem zatím Ondru zaškolil, jak se zapřít o lanoví a vykonat, co vykonat musí, pěkně důstojně ve stoje.

Snídaně v kokpitu.

První noc foukal silný vítr a zlověstné hvízdání lanoví trochu pocuchalo nervy naší nové posádce, ale nakonec se všichni celkem dobře prospali. V sobotu ráno jsme vyskočili z čerstva. Já měl za úkol posbírat pasy a jet do města vyřídit náš odjezd. Janička se vydala vrátit batoh knížek, které měla půjčené z knihovny mojí univerzity, a pro Míšu s Ondrou jsme vymysleli krátkou prohlídku Hongkongu, protože Míša tam byla poprvé. Já jsem moc nepochodil, protože na kapitanátu měli zavřeno. Otevírací hodiny změnili v lednu a já si pamatoval, že dříve měli normálně otevřeno i přes víkend. No nic, takže ještě jednou v pondělí. Nebyla to žádná tragedie, jenom jsem tam jel zbytečně. S Janičkou jsem se sešel v Causeway Bay, kde jsme nakoupili koktejlová rajčátka a červenou čočku u Indů. Pomalu jsme se pak vydali na Queens Road East, kde je šikovný supermarket a naproti trh. Posadili jsme se na lavičku a procházeli si seznam úkolů a věcí, které nesmíme zapomenout. Asi za půl hodiny se objevili Míša s Ondrou, a protože už nám všem velice harmonicky kručelo v žaludcích, zašli jsme na oběd. Po nákupu potravin jsme pak s Ondrou čekali u batohů a Janička s Míšou se vydaly na trh pro ovoce a zeleninu.

Když jsme se vrátili na loď, Janička rychle uklidila nakoupené zásoby a já jsem s Míšou a Ondrou začal připravovat loď k první výcvikové plavbě. Moc nefoukalo, takže jsme se pomalu vyploužili ze zátoky a asi dvě hodiny jsme se plácali v pozadí Round Islandu na takové malé vodní louce.

Večer jsme uspořádali malou party, na kterou přijel také František, český lingvista, který žije v Hongkongu se svou ženou. Janička ku té příležitosti vykouzlila v naší lodní troubě francouzské brambory s plesnivým sýrem, který propašovala letadlem z Tchaj-wanu, a naši oblíbenou zapečenou mísu s červenou čočkou, rajčaty a špenátem. Všichni se olizovali až za ušima. Vrcholem večera pak byla Františkova domácí slivovice podávaná v kalíšcích od Becherovky, které Janička obratem vylovila z útrob naší lodní kuchyně.

V neděli ráno jsme vypluli na druhou výcvikovou plavbu. Nemarnili jsme už čas a na motor jsme přejeli přes East Lamma Channel, kudy vjíždějí tankery do přístavu. Hned za kanálem začalo příjemně foukat, tak akorát 15-20 uzlů. Janna se hned pěkně pod plnými plachtami naklonila, Míša s Ondrou vytřeštili oči, ale za chvíli už si užívali krásné plachtění spolu s námi.

Výcviková plavba.

Pondělí ráno. Ondra mě převezl na břeh na našem člunu, protože sampany ještě nejezdili a já se vydal opět na kapitanát a imigrační. Měl jsem z toho trochu strach, protože zahraniční jachty by se „měly“ po půlroce zaregistrovat u místních orgánů. My jsme to neprovedli, protože jsme s naší českou vlajkou spokojeni a říkali jsme si, že když to přetáhneme jenom o kousek, snad se nic tak hrozného nestane. Vyplnil jsem formuláře, posadil se v čekárně a nervozně jsem pozoroval, jak ta moje lejstra putují z ruky do ruky většinou mračících se úředníků. Za chvíli na mě zamával usměvavý tlouštík. Rychle jsem přiběhl s připravenými výmluvami. Jedním z důvodů, proč jsem doufal, že nám to projde, byly informace na stránkách kapitanátu o ceně poplatků za proclení. Nám při příjezdu naúčtovali částku, která byla za roční proclení. Ukázalo se ale, že to jsou nové informace, my jsme přijeli ještě za starých cen. Ve zpocené ruce jsem žmoulal kreditní kartu a psychicky jsem se připravoval na velké finanční krvácení. „Musíte zaplatit ty dva měsíce navíc, 300 HKD.“ Ufff, to se mi ulevilo. To to nemůže říct rovnou, že je to tak málo! Rozzářil jsem se a vydal se k pokladně. Paní pokladní jsem podal naší českou kreditku, kterou ona ale odmítla, že tu oni nepřijímají. Jenom místní. Tu mě napadlo, že dnes mi má přece přijít stipendium na můj vypleněný hongkongský účet. Bylo sice ještě docela brzo, ale za pokus to stálo. Paní projela kartu terminálem a podala mi účtenku. Krása, všechno to jde jako po másle!

Převoz na břeh.

Na imigračním jsem dostal málem zánět šlach. Tři kopie formulářů! Dříve k tomu alespoň dávali kopíráky. Chvíli se jim nějak nezdálo moje rezidentní vízum, ale nevím proč, jenom si to tak mezi sebou ukazovali a vzrušeně debatovali. Prostě asi aby člověka jenom tak vystresovali nebo co. Jestli z něčeho mám strach, tak jsou to situace, kdy je můj osud v cizích rukách.

Radostně jsem se vracel zpět na loď, netušíc, že tam se dějí věci nekalé. Janička inicializovala vzpouru (považte, už první den plavby!). Podle informací na stránkách hongkongské meteorologické stanice platilo ten den pro okolní vody stále tzv. „gale warning“, tj. varování před vichřicí. Navíc byly hlášeny dost vysoké vlny. Vyplouvat na noc do takových podmínek se mojí posádce zdálo zbytečně stresující, zvláště ve světle předpovědi na další den, která slibovala daleko lepší podmínky. Chvíli jsme o tom debatovali, ale nakonec jsem podlehl. Ono to vlastně bylo jedno, počasí na další dny vypadalo stabilně, vyjedeme z rána a alespoň se dostaneme dál od břehu než padne noc. Odjezd jsme tedy odložili na úterý ráno.

Ondra, Míša, Jana a Petr.

Místo plavby jsme se vyrazili projít. Míša prosadila, abychom s sebou vzali prázdnou bombu na plyn. Minulý týden jsem ji vypálil a teď jsme jeli na naši druhou (a zároveň poslední), netušíce, kdy plyn dojde. Plyn do našich dvou hliníkových bomb jsem sám před 3 týdny přelil z místní 12kg bomby, protože naše bomby nechtěl nikdo z místních naplnit, že prý nejsou certifikované v Hongkongu (ve skutečnosti jsou to bomby certifikované v Kalifornii, kde údajně panují hysterické bezpečnostní předpisy pokud jde o plynové bomby – syn jakéhosi politika si zapálil a ono to bouchlo… takže tatík toho pitomce prosadil zákon). Trochu jsme si dělali starosti, aby nám plyn během plavby nedošel a my si nemohli dopřát ani trochu teplého čaje na zahřátí. Já jsem všechny ubezpečoval, že na té předchozí jsem vařil cca tři týdny, takže ta druhá by nám měla bez problémů na těch pár dní plavby vydržet. Byl jsem optimistický i co se týče upečení jednoho až dvou bochníků chleba během cesty. Přesto se i mně nápad znovu se pokusit o naplnění prázdné bomby více než zamlouval.

S bombou v batůžku jsme došli na pumpu, kde na nás překvapeně hleděli. Já jsem byl skeptický, protože jsem si tím už prošel a bylo mi vysvětleno, že ani náhodou. Holčina u plynu se jenom zaculila a odcupitala za panem vedoucím. Ten přišel, chvíli na naší bombu hleděl a pak řekl: „My jsme ještě takovouto bombu neplnili, zastaví sama přívod plynu?“ „Zastaví,“ odpověděl jsem po pravdě (Kalifornie, pitomec, tatík, nový zákon…). Pán pak už ani nemrkl a vytáhl tankovací pistoli a za chvilku jsme odcházeli celí rozzáření s plnou bombou. Pochvala před nastoupenou jednotkou, Míšo! Ondra vznesl připomínku, že složení plynu pro auta a pro vařiče je jiné. Trochu nás to vyvedlo z míry, ale po důkladné diskuzi a konzultaci přes Google jsme usoudili, že to možná nebude tak dobře hořet, ale že to půjde. Maximálně budeme mít trochu černé hrnce. Po večeři a partičce karet jsme se zachumlali do spacáků, abychom se na následující den a vyplutí řádně vyspali.

Nakonec jsme vyjeli až v půl desáté, pěkně s odlivem. Už v kotvišti pěkně foukalo, tak jsme vytáhli naši malou kosatku a na hlavní plachtě jsme stáhli jeden ref. Hned jak jsme vyjeli zpoza Middle Islandu se do nás opřel pěkný fičák. Plachet bylo trochu moc a Janna se pořádně nakláněla, ale byli jsme blízko břehu, takže jsme zmenšení plachet odložili a místo toho jsme vjížděli více do větru a v nárazech jsme tlak větru snižovali povolením otěží. Za Round Islandem jsme začali vjíždět do poměrně velkých vln, odhadli jsme 2-3m, což bylo na začátek plavby trochu dost a posádka očividně nebyla právě nadšená z vyhlídky, že v podobných podmínkách strávíme následující čtyři dny.

Podmínky pro začátek nebyly zrovna jednoduché.

Asi za půl hodiny potom, jsme projížděli kolem malého mysu, skály, kterou bylo záhodno objet s větším odstupem. To ale znamenalo přiblížit se více kanálu, kterým jezdili nákladní lodě. Samozřejmě právě v tom nejužším místě se našim směrem jedna řítila. Ve skutečnosti ani neplula přímo kanálem, takže jsme jako plachetnice měli přednost v jízdě. Na to se ale nesmí spoléhat, a tak jsme začali uvažovat o úhybném manévru. Názory padali různé, ale vypadalo to, že bezpečnější by bylo udělat obrat proti větru a jet zpět k pobřeží. Tam se ale na nás zlověstně zubili ostré skály a tak jsme pokračovali v původním kurzu. Ostré vlny pokaždé vyhodili příď Janny prudce do vzduchu a jak jsme přejeli vrcholek vlny, propadli jsme zase o metr dva dolů. Normálně je možné takovéto poskakování kontrolovat tak, že na vrcholku vlny zahnete trochu doprava nebo doleva, podle toho odkud fouká vítr, ale tady by to znamenalo, že bychom se nebezpečně přiblížili dráze tankeru před námi. Ten stále udržoval směr i rychlost a přitom stačilo, aby uhnul pět stupňů na levobok a krásně by se nám vyhnul. Očividně si nás vůbec nevšímal. Bylo třeba rychle jednat. Pokusili jsme se udělat obrat na levobok, čímž by jsme jeli dál od lodi, ale blíže břehu. Vysoké a strmé vlny nás ale při obratu zpomalili na tolik, že jsme se museli vrátit na původní kurz. Stále jsme ještě měli moc plachty na přídi. Teď se s tím ale nedalo nic dělat. Ani druhý pokus se nevydařil. Rychle jsme zavelel k obratu po větru. To je manévr, který se v silném větru většinou nedělá, protože se při něm loď otáčí zádí k větru a hlavní plachta je neustále vystavena velkému tlaku, což přehodí ráhno hlavní plachty obrovskou silou z jedné strany na druhou. Když se ale tento manévr udělá kontrolovaně, tak to jde i v silném větru. My jsme si navíc na Janně nainstalovaly „dvojitý boomvang“, dvě lana, kterými se přes kladkostroj dal přímo z kokpitu pohyb hlavního ráhna ovládat a tak si obrat po větru můžeme dovolit provádět i ve stížených podmínkách. Tanker se k nám stále blížil. Nevypadalo to na čelní náraz, ale mohli bychom se svézt po jeho boku, což by nebylo o nic příjemnější. „Gybe, ho! Hlavy dolu a pořádně se držte!“ zařval jsem do větru. Zabral jsem za kormidlo a rychle jsem stáhl otěž hlavní plachty, abych zmenšil dráhu volného letu hlavního ráhna. Ráhno přelétlo na druhou stranu a Janna se pod náhlým náporem větru a vlny naklonila na jednu stranu. Všichni se drželi jako klíšťata. Popustil jsem opět otěž hlavní plachty a Janna nabrala na rychlosti. Ohlédl jsem se po tankeru a omluvně zamával. Ve skutečnosti jsem měl chuť naštvaně zakroužit pěstí, že nám kormidelník tankeru alespoň trochu neuhnul, prostor a čas na to měl, ale nakonec jsme nad tím mávl rukou. Koneckonců, on si vydělává na chleba, my se jenom vozíme. Náhle jsem si všiml, že Janička sedí v kokpitu a drží se za koleno, tvář staženou bolestí. Jak plachta přepadávala během obratu na druhou stranu, část zvaná traveller, tj. kolejnice, ke které je přišroubovaná kladka s lanem na ovládání hlavní plachty se jí svezla přímo na koleno, které měla zapřené o stěnu kokpitu, zatímco ovládala přední plachtu kosatku. Chvilku jsme všichni ztuhli. Janička se však rychle otřepala a zkusila zahýbat kolenem do stran, skrčit, napnout, vše v pořádku. Nejspíš z toho bude jen pořádná modřina. Hlavně žádnou paniku!

Občas to s námi bylo i pěkně nakloněné.

Po jedné větší vlně jsme se vrátili na původní kurz a zamířili jihovýchodním směrem. Původně jsme chtěli jet přímo na východ, ale mezi ostrovy byly příliš silné poryvy větru. Vyrazili jsme proto dál od břehu přes dopravní kanál. Teď jsme jeli téměř jižně směrem na čínský ostrov Dangan. Už jsme byli mimo vliv ostrovů a vlny se trochu prodloužily, lodi i posádce se hned ulevilo. Tedy alespoň mě to tak připadalo. Najednou se ozvala pořádná šlupka. Mysleli jsme si, že spadl kanystr s vodou, zvuk této hypotéze odpovídal. Pustili jsme to tedy z hlavy. Po několika minutách koukám, že máme nějak nepřirozeně prohnutý stěžeň. Popadl jsem nástroje a vydal se dotáhnout úpony, ocelové dráty, které podepírají stěžeň z boků. Nedávno jsem je kontroval, ale byl menší vítr, tak možná jsou možná málo utažené. To prohnutí bylo ale trochu moc velké. Za nevěřícného kroucení hlavou, jsem trochu dotáhl úpony za závětrné straně. Abych je mohl utáhnout i na návětrné straně, budeme muset udělat obrat a odlehčili tak pravobok. Šel jsem to ale nejdřív zkusit, jestli to aspoň trochu nepůjde. Když jsem zaklekl k napínací matici uvědomil jsem si, že je zle. Úponový držák, kus ocelového plechu, který je přišroubovaný k lodi a na němž je ukotvená úpona, byl asi o pět centimetrů povytažený z trupu. Tak to byla ta rána! Začal jsem si v duchu nadávat do blbců a podobných věcí. Posádce jsem s co největším klidem oznámil své zjištění, přičemž šla hlavní plachta dolů. Stěžni se okamžitě ulevilo.

Nabrali jsme kurz zpět a v tu chvíli se přes celou posádku přelila obrovská vlna úlevy. Jedeme domů! Na klidné kotviště! Hurá! I já jsem cítil, jak mi kámen podstatné váhy spadl ze srdce. S naším plánem doplout na Tchaj-wan to začínalo vypadat černě. Času už není mnoho. Míša s Ondrou potřebujou být zpět nejpozději v neděli nebo v pondělí ráno. Naordinoval jsem kurz na ostrov Lamma podélně kolem dopravního kanálu. Jeli jsme po větru jenom na kosatku a elegantně jsme surfovali z vln, které nás o to rychleji tlačili zpět. Kormidla se chopili Ondra s Míšou. Dnešní den mají tedy skvělý trénink v horším počasí. Proti i po větru a na konci dne si dáme horkou sprchu a teplou večeři. Vše zlé je k něčemu dobré, že?

Hlavou se mi začalo honit, co budeme muset udělat. Vytáhnout tu úponu, nechat vyrobit kopii. Co když se Míša s Ondrou nechají po dnešní zkušenosti odradit? Hned jsem se jich zeptal. Chvíli ticho, ale Ondra zachoval chladnou hlavu, že on jede. Míša, myslím trochu zaváhala, ale nakonec se připojila k Ondrovi. Výborně, posádka je tedy celá. Kdyby to vzdali, jeli bysme s Janičkou sami, ale dalo se očekávat, že se bude muset skrz velké vlny kormidlovat hodně ručně, takže bysme byli asi hodně unavení a víc hlav víc ví a vůbec.

Kolem páté jsme se uvázali u naší kotevní bóje. S Ondrou jsme se hned pustili do demontáže lodě. Zdálo se, že vytáhnout úponu nebude tak složité, ale jak už to tak bývá, když se člověk pustí do opravy nějaké maličkosti, ukáže se, že kvůli tomu musí rozebrat půl nábytku. Nakonec to nebylo tak strašné. Rozmontovali jsme boční sedačky a vytáhli jsme úpony na obou stranách. Když už praskla jedna, může prasknout i ta druhá. Stěžeň jsme provizorně zajistili čtyřmi lany. Já byl jako obvykle velký optimista pokud jde o hledání soustružníka v šest večer. Uspořádali jsme tedy rychlou výpadovku do Ap Lei Chau – ostrůvek ve vedlejší zátoce, kde je na malém prostoru soustředěno nespočet obchodů, obchůdků a dílen, které prodávají, opravují a vyrábějí potřeby námořnické.

Míša podává nářadí, zatímco kluci zkoumají, jak demontovat prasklou úponu.

V prvním autobuse byli už jen dvě místa. Jenom já jsem věděl, kde přesně vystoupit. Popadl jsme tedy Ondru a holky jsme nechali počkat na další autobus. Vystoupili jsme na promenádě naproti ostrůvku Ap Lei Chau a čekali u silnice, aby si nás holky všimly. Za dvě minuty se ukázala Janička, ale bez Míši. „Ty jsi dal Míše tu vybitou kartu a my neměli žádné peníze! Míša šla zpátky na loď.“ Á pardon, v tom zmatku jsme si neuvědomil, že jedna Octopus karta, kterými se v Hongkongu dá platit téměř všude, už je vybitá. Tak to je škoda, ale snad to pro Míšu nebude taková nuda, přeplout a pobýt na lodi chvíli sama. My jsme nasedli na sampan, ale ukázalo se, že už je skoro všechno zavřené. Možná bychom ve skutečnosti se soustružníkem měli štěstí, ale Ondra si všiml, že má na dveřích cedulku, že má celý týden volno. Cestou zpět na loď jsme koupili kousek dortu jako omluvu pro Míšu. Janičku navíc začalo opět bolet to koleno, asi jak si ho rozhýbala chůzí, a tak bylo rozhodnuto, že druhý den ráno se půjde na rentgen, abychom měli klid.

Konec úpony procházející palubou.

Nová úpona zpět na místě.

Ráno se Janička probudila už jako Geoffrey de Peyrac a s oteklým kolenem po lodi jen pokulhávala. Nařídili jsme jí klid na sedátku a po snídani jsme ji s Ondrou společnými silami vynesli na zádech do schodů na zastávku autobusu. Míša dělala Janičce doprovod do nemocnice, já s Ondrou jsme se vydali obejít několik zámečnictví, která byla shodou okolností nedaleko nemocnice. Potřebovali jsme ocel 6x35mm, ale v Hongkongu vedli pouze, 40mm. Bylo proto nutné obrousit přibližně 5x30mm a to ještě téhož dne a nikomu se do toho moc nechtělo. Nakonec jsme ale uspěli asi v pátém krámku. Bylo jedenáct hodin, v pět to bude hotové, cena 600 HKD. Ocel sice mají pouze 304 a ne námořní 316, která nerezne, ale 304 je zase pevnější a jistě to chvíli vydrží. Nové upínáky si pak necháme udělat na Tchaj-wanu nebo prostě někdy později, podle toho jak moc to bude reznout. S novou nadějí, že přeci jenom odplujeme, jsme se vydali za holkama do nemocnice. Vypadalo to na velké čekání, a tak jsme opustili Janičku v čekárně a šli se naobědvat. Míša pak přinesla Janičce něco k snědku do nemocnice a my s Ondrou se vydali zpět na loď, složit zpět co se dá, abychom mohli večer rychle našroubovat nové upínáky a ráno vyrazit. Ondra jel napřed a já se vydal pro nové šrouby do Ap Lei Chau. Hned jsem tam koupil i malé kanystry na vodu, protože ty staré už tekly. Asi za hodinu jsem byl zpět na lodi. Ondra už měl skoro všechno hotovo, tak jsem mu pomohl s nějakými dodělávkami. Kolem čtvrté přijeli také holky. Koleno bylo v pořádku, jenom naražené. Doktor vybavil Janičku mastí a prášky na tlumení bolesti. Já vyrazil pro nové upínáky a kolem půl šesté jsme začali montovat. Na jedné straně jsme se nemohli trefit do dvou z pěti děr, takže jsme je museli trochu převrtat, ale naštěstí to bylo směrem nahoru, čili nosná síla všech pěti šroubů nebyla nijak poznamenána. Místa, kde prochází upínáky palubou, jsme zatmelili, jemně napnuli úpony a stěžeň už stál zase rovně jako svíčka. Míša mezitím doběhla do blízkého obchoďáku pro čerstvé ovoce a nějaké drobnosti. Byli jsme připraveni vyrazit! Do družice všeho dobrého! Vlastně ne, teď to už bude do třetice, je třeba počítat také pondělí, kdy jsme správně měli vyjet, ale Janička iniciovala tu „zákeřnou“ vzpouru.

Ráno jsme dotáhli úpony. Ještě jednou je dotáhneme, až budeme pod plnými plachtami a budou pod zátěží. V podstatě to není žádná velká věda, vyjede se, koukne se na stěžeň jestli není prohnutý a jestli úpona na závětrné straně není moc volná, pak se udělají dvě tři otáčky na napínacím šroubu, udělá se obrat a celé se to opakuje.

Takže tedy konečně snad už opouštíme Hongkong. Je 1. dubna. Apríl! Hlavně ať nikdo nevymýšlí nějaké voloviny. Koneckonců na to asi nikdo neměl ani pomyšlení. Byli jsme plní očekávání, hřebínky trochu sražené po neúspěchu při předchozím pokusu přeplout Tchajwanskou úžinu.

Abychom neztráceli čas, vyjeli jsme na motor. Trochu foukalo, tak jsme vytáhli i plachty. Kolem se povalovala hustá mlha, ale nebyla přímo na hladině, takže byla docela obstojná viditelnost, tak 200-500m. Podle mapy a průběžných náměrů ručním kompasem, jsme projeli kolem ostrova Beufort a na volné moře jsme vstoupili v úžině mezi ostrovem Waglan a Sung Kong. Naposledy jsme zafixovali naší pozici vůči těmto ostrovům, zanesli ji do mapy a vyhodili mechanický log, který nám bude udávat ujetou vzdálenost. Měli jsme sebou také dvě ruční GPS a sextant, takže můžeme navigovat od rána do večera. Však uvidíme, co nás tam venku čeká.

Jeli jsme ostře proti slabému větru. Po poradě jsme rozhodli jet dále na motor, abychom se dostali co nejdále do hluboké vody. Zítra navečer by na nás měl zafoukat zesílený monzun a čím hlubší moře, tím menší by měli být vlny.

Odpoledne jsme také vyhodili velkou třpytku. Ondra ji chvílemi pozoroval a najednou vyskočil, že po ní nějaká ryba chňapla a za chvíli už něco tahal k lodi. Nejdřív to vypadalo jako kus modrého igelitu. Takovou krásnou tyrkysovou barvu člověk v přírodě zrovna každý den nevidí. „Mahi-mahi! Dorádo!“ vykřikl jsem, jak se ryba přiblížila blíž. Podle vyprávění jsme věděli, že dorádo, neboli mahi-mahi, jak se jí říká v tahitštině, je údajně nejkrásnější a zároveň nejchutnější ryba. Začaly mi kapat sliny. Janička s Míšou začaly brumlat, že prý kdo to bude zabíjet a že prý krev a šupiny a sliz. Ondrovi zářily oči. Spojil jsem Ondrovo nadšení s mým a temné myšlenky našich lepších poloviček jsme vytěsnili. Ondra tahal, já se natahoval, ale naše milá mahi-mahi byla málo zakousnutá, a když ji Ondra vytáhl nad hladinu, mrskla sebou a padla zpět do hlubin. Najednou mi došlo, na co je ten ocelový a pěkně ostrý hák, co máme kdesi zahrabaný v lodi. Prostě se na něj surově ta ryba napíchne a teprve pak se vytáhne ven. Do jachtařské části svého mozku jsem zanesl další poučení. Chvíli jsme ještě plesali na tím, jak byla ta ryba krásná, a holky se mezitím smluvily a vynesly přísnou direktivu, že dnes už se nic chytat nebude a začaly něco vařit.

Dorádo alias Mahi-mahi.

Snesla se noc. Původně jsem měl v plánu, že budeme hlídat po smíšených dvojicích, já s Míšou a Ondra s Janičkou, aby byl vždy jeden kluk a jedna osoba, která loď dobře zná. Hlídky jsme chtěli držet přibližně po třech hodinách. První hlídky se nakonec ale ujmuly holky. Bylo pěkně a vpřed jsme se valili na dobrých šest uzlů na motor a hlavní plachtu. S Ondrou jsme zalehli. Moc se mi spát nedařilo, pořád se mi hlavou honily nějaké ty myšlenky, tu se mi chtělo čurat, tu jsem se potřeboval převrátit na druhý bok, dvakrát mě přišly holky vzbudit, abychom společně posoudili, jak se vyhnout okolním lodím. Když jsem byl takto povolán na palubu podruhé, byli jsme obklopeni prudkými světly, vzdálenými asi tak jednu míli. Holky byly celé nesvé a vzrušeně ukazovaly na loď přímo před námi. „Ta loď vypouští nějaký světla!“ Promnul jsem si oči a brýle otřel toaleťákem. I já jsem na to nejprve koukal udiveně. Ze zádě lodě před námi opravdu vyjížděla červená světla. Nic víc vidět nebylo. Jenom bílá záře z rybářské lodi a ta malá světýlka. Pak mi do došlo. Několikrát jsem si v Aberdeenu všiml velkých rybářských lodí, které měli na zádi naskládáno asi deset menších člunů. To musí být ono! Heuréku jsem si ale nechal pro sebe a jakoby rozespale jsem zamručel: „To jsou malý čluny, koukněte se dalekohledem. Prostě se jim jenom trochu vyhneme. Jdu spát.“ Ještě než jsem dolehl, zaslechl jsem v kokpitu: „No jo, ty brďo, to jsou normálně čluny – výsadkáři!“ V duchu jsem se zahihňal.