36. Janna: Singapur- Langkawi HŘÍDEL A ČLUN

OLYMPUS DIGITAL CAMERA28.srpna 2008: Hřídel a člun- 1. část

Stále jsme ještě v loděnici, ale konec našich suchozemských trampot je už v dohledu. V průběhu předešlých dní jsme zalepili všechny nechtěné otvory pod vodoryskou a na každém boku vyvrtali a následně zpevnili epoxidovým lepidlem nové odtoky pro odvod vody z paluby. Zbývala vyřešit hřídel, kterou se nám po velkých bojích se zarezlými šrouby konečně podařilo vypáčit ven z lodi.

Vrtání nových odtoků.

Vrtání nových odtoků.

Pro připomenutí: když jsme v Lumutu znovu usazovali motor, mechanik Mike vyslovil podezření, že máme někde ohnutou hřídel. Možné to bylo, protože cestou ze Singapuru jsme jedné noci zaslechli zlověstné zadunění – nejspíš jsme lodním šroubem zachytili nějakou potopenou kládu, kterých není v Malackém průlivu právě málo. V pondělí jsme si tedy půjčili auto od Jima (ze kterého se vyklubal člověk, který by se rozdal na počkání) a vydali jsme se s hřídelí do města. Řídil Péťa. Byla to naše první automobilová výprava s volantem napravo: v Malajsii se stejně jako v Anglii a jejích bývalých koloniích jezdí vlevo, páka je taky vlevo, stěrače taky vlevo, blinkr vpravo, a tak jsme občas stírali v zatáčce, občas blikali, když pršelo, a dávali zabrat převodovce, než si Péťa zvykl na řazení levou rukou. Ale dokázali jsme se držet mimo škarpy, nikoho jsme nenabrali, ani opice, vodní buvoli a kozy, které tady na místo jelenů přebíhají přes silnici.

Soustružníka/mechanika jsme našli až po menší zajížďce, při níž jsme vymetli místní vesničku a způsobili malé pozdvižení, protože v tamních končinách se cizinci často nevyskytují. Narovnat hřídel prý není problém, máme si pro ni přijet za dva dny zpátky .

Dostavili jsme se na čas, jak bylo domluveno, a stihli jsme přijít právě v okamžiku, když nám hřídel lámali/rovnali pod 100 tunovým lisem. To je riskantní podnik, protože když to přeženete, tak hřídel zlomíte. Dopadlo to ale dobře a pan Chin nás hned potěšil, že hřídel byla ohnutá jen asi milimetr, dva. Hezky jsme si s ním popovídali čínsky a odjeli jsme, úsměv od ucha k uchu. Další úskalí překonáno! Hrozilo totiž, že si budeme muset nechat udělat hřídel novou, což je jednak drahé, a jednak je na to třeba kvalitní ocel (pro odborníky SS316 a navíc ještě jakási speciální odrůda na lodní hřídele). Takovou ocel tady samozřejmě nemají, a tak bychom se pro ni museli buď vydat někam na pevninu, nebo si ji nechat poslat, což by znamenalo další čekání a prodloužení našeho pobytu na souši. Navíc nás už správce maríny na Rebaku žene zpět do vody, protože asi očekávají nějaké větší lodě, které samozřejmě platí za plac na břehu podstatně víc než my. A tak poté co jsme si vyzvedli naši narovnanou hřídel, zajeli jsme do města na slavnostní oběd do naší oblíbené indické restaurace. Beztak jsme se potřebovali před dalším odpoledním programem pořádně posílit!

Čekala nás přeprava nového člunu, který jsme měli objednaný z Thajska a který nám měl být původně v úterý večer doručen až k lodi (tak nám to alespoň slibovali, avšak my jsme věděli své, protože jak už víte z předešlých vyprávění, na ostrůvek Rebak není možné autem vjet, veškerá přeprava probíhá motorovými čluny přibližně pro 20 lidí, kam samozřejmě objemné náklady jako je naše nová třímetrová loďka obvykle, tedy lépe řečeno nikdy, nenakládají). Když jsme Jannu na podzim roku 2007 koupili, byl sice součástí jejího vybavení malý nafukovací člun, ale protože ho předešlý majitel nechal uvázaný přímo na palubě, kde byl člun minimálně rok vystaven spalujícímu tropickému slunci a slanému mořskému vzduchu, byl natolik ztrouchnivělý, že jsme ho rovnou vyhodili a začali se poohlížet po novém.

Malý člun je nezbytný, jestliže plánujete zastávky mimo civilizované přístavy: přepraví vás i s nákladem na břeh od zakotvené lodi a následně s nákupy zpět do vašeho „plovoucího domova“, prozkoumáte na něm nedalekou zátoku či se vypravíte na výlet proti proudu řeky, kam by se vaše plachetnice kvůli příliš velkému ponoru už nedostala.

Poučeni naší moudrou literaturou jsme se začali informovat o člunech „pevných“, které sice zaberou více místa, ale lépe se na nich vesluje a měly by i déle vydržet. Předběžný průzkum internetu ukázal, že kanadské čluny Walker Bay jsou přesně to, co hledáme – spolehlivé, kvalitní, lehké. Prostě zdál se to být nejlepší a paradoxně nejlevnější člun na trhu! Singapurský dealer ale tak malý model, který by se vešel na naši loď, neměl, až jsme konečně v Thajsku narazili na dealera, který měl Walker Bay 8 na skladě! Po patáliích, které jsme bez člunu zažili cestou ze Singapuru (zvlášť v Lumutu, kde jsme ale naštěstí narazili na milé lidi, kteří nám půjčovali svůj člun, kdykoli jsme se potřebovali dostat ze zakotvené lodě na břeh či naopak), jsme se na nový přírůstek do naší „flotily“ opravdu těšili!

28.srpna.2008: Hřídel a člun- 2.část

V úterý kolem osmé večer najednou zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo „bot, bot“, načež dotyčný zavěsil. Telefonát od dopravní firmy, která měla náš člun dodat, jsme očekávali, a tak jsme si domysleli, že to asi mělo být anglické „boat, boat“, ale pochopitelně jsme chtěli vědět, kde a kdy si člun můžeme převzít. Zavolali jsme na to číslo zpět, ale ozvalo se jen hihňání a „no igliš“. Na to konto jsme se rozhodli vyčkat do druhého dne a zkontaktovat thajskou firmu, od které jsme člun objednali a kde hovoří anglicky. Stejně jsme ale spali jako na trní a Péťa vytvářel teorie o člunu, který se vrací nedoručen zpět do Thajska, a že nás čeká další handrkování a tak dále…

Druhý den dopoledne jsme se spojili s thajskou firmou, což byla taky pořádná anabáze, protože nás pořád někam přepojovali, ale nakonec nás ujistili, že člun je na cestě a že ho dostaneme dnes odpoledne. Mezitím jsme se po ranní konzultaci s Jimem předběžně smluvili, že pokud člun doručí během brzkého odpoledne na hlavní ostrov Langkawi, necháme si ho vyložit na pláži Chenang, která leží naproti ostrůvku Rebak, zavoláme Jimovi na mobil a on přijede se svým vlastním člunem, který má přívěsný motor, a odtáhne nás.

Přesně ve 12, když jsme poobědvali, zazvonil telefon a překvapivě se v něm ozvala angličtina. Nějaký chlapík nám rázně oznamoval, že chce člun do hodiny vyložit u mola, odkud odjíždí trajekt na náš malý ostrůvek.

Zavolali jsme tedy Jimovi, že po jedné hodině budeme na pláži, a zamířili jsme na místo setkání s řidičem dodávky. Zaparkovali jsme vypůjčené auto a naskočili do malého náklaďáku, který už stál opodál. Já jsem jela v nákladním prostoru s člunem obklopena dalšími stohy krabic, které se zlověstně zatřásly pokaždé, když auto poskočilo na silnici plné děr. Péťa seděl vepředu vmáčklý mezi dva špinavé, tlusté řidiče. Na to, co se dělo při nerovnostech tam, lépe ani nepomýšlet! Ale přežili jsme ve zdraví a za deset minut už jsme dorazili na pláž. Nedočkavě jsme oba vyskočili ven z dodávky, vyložili člun zabalený ještě do igelitu, naložili jsme do něj nákupy včetně narovnané hřídele, poponesli ho na pláž, strhli zbytek igelitu, vybalili vesla a začali vyhlížet Jima.

Za chvíli už jsme v dáli na obzoru zpozorovali rychle se blížící šedivou tečku. Odtáhli jsme člun do vody a čekali, až se Jim přiblíží. Zdá se, že veslování opravdu nebude problém! Trocha balancování a akrobacie a vzápětí jsme se už uvelebili na přídi Jimova nafukovacího člunu, zatímco ten náš vesele poskakoval na špagátu za námi. Byla to krása, být po té třítýdenní dřině na souši zase na vodě. Nadšeně jsme Jimovi vyprávěli o naší hřídeli a než jsme se nadáli, dorazili zpět do maríny na ostrůvku Rebak. Náš nový člun se okamžitě stal středem pozornosti. Zatím jsme ho vyložili na jednom z mol, kde si ho vyzvedneme, až budeme zpět na vodě.

Stále však zbývalo vyřešit jeden zásadní problém. Naše loď je dost malá a člun, který jsme si koupili, je z plastu. Nemůžeme ho tedy vyfouknout a strčit někam do útrob lodi. Vlastně máme jen dvě možnosti. Buď ho budeme vozit na přídi, což je nejjednodušší, ale trochu nám to naruší stabilitu lodě, jinými slovy bude se nám hůř plachtit. Druhá možnost je vyrobit člunu kolíbku za stěžněm pod ráhnem na střeše kajuty. To by bylo ideální, ale pravděpodobně nám tam bude překážet štít, který chrání kokpit proti vodní tříšti. Při špatném počasí je jeho ochrana více než příjemná, a tak se nám ho moc odstraňovat nechce. No co, počkáme, až budeme opravdu zpět na vodě, a uvidíme.

Hřídel a člun úspěšně odškrtnuty ze seznamu, poslední položka: natírání.

1.září 2008: Zpět na vodě

Tak jsme se i my dočkali!!! Jsme zpět na vodě!!

Před třemi dny jsme dokončili všechny práce, jež vyžadovaly naši přítomnost na břehu, a v podvečer začali natírat loď protiporostovou barvou. Ze Singapuru nám zbyla plechovka modré barvy, kterou jsme natřeli spodek kýlu, a od Jima jsme dostali plechovku černé, kterou jsme použili na zbytek lodi. Původně jsme si mysleli, že Jimova černá vystačí na natření celého trupu, ale trošku jsme se přepočítali. Říkali jsme si, že je to v podstatě jedno, stejně to bude všechno pod vodou a nikdo nic neuvidí. Kašleme na nějakou estetiku. Přesto jsme od té chvíle neřekli naší loďce jinak než Stračena a druhý den ráno jsme to nervově nevydrželi a vypravili se do města pro ještě jednu plechovku černé barvy: nejenže bude loďka na spodku celá černá (a ještě krásnější než předtím), ale dosáhneme i účinnější ochrany před řasami a škeblemi. Zkrátka a dobře jsme si tu koupi další plechovky řádně ospravedlnili.

Když jsme odjížděli do města, lilo jako z konve, ale jen co jsme naložili nákupy do kufru a otočili se na cestu zpět, vysvitlo sluníčko a my mohli hned po návratu začít natírat. Máme to ale štěstí! Říkali jsme si. Zároveň jsme v kanceláři maríny oznámili, že bychom chtěli další den ráno zpět do vody. Vše bylo domluveno a my se začali těšit.

V den D mě však ráno kolem šesté probudilo hvízdání v lanoví a za chvíli už se spustil řádný slejvák. Náš přesun na vodu se zdál být ohrožen… A navíc v neděli měli v Malajsii státní svátek a v pondělí začíná ramadán, což fakticky znamenalo, že na vodu se dostaneme nejdříve v úterý… Opět se na nás ale usmálo štěstí, neboť kolem půl osmé déšť ustal, za chvíli zmizely i mraky a pomalu vysvitlo sluníčko, které během hodinky osušilo celý trup. V deset dorazili zaměstnanci maríny, přistavili jeřáb, zavěsili Jannu do závěsu a odstranili podpěry, na kterých loď na souši stála, abychom mohli natřít zbytek trupu. Péťa se chopil štěky, já za ním běhala s fénem a vysušovala natřená místa. Do oběda jsme potřebovali aplikovat alespoň dvě vrstvy nátěru. Náš nový rádce Jim nám celou dobu dodával morální podporu a kontroloval místní zaměstnance, zda dělají vše tak, jak by měli. Před pár týdny jim prý ze závěsu vyklouzla loď…

V půl jedné bylo vše nachystáno na slavnostní spuštění do vody a jeřáb nás zavěšené v pásech odvezl k místu, odkud nás pomalu spustil na vodu. Teď přišla ta obávaná chvíle: Nebude někudy do lodi téct? Zalepili jsme všechny díry pořádně? Jsou všechny hadice dostatečně zajištěné? A co motor? Nastartujeme?

Naštěstí tentokrát k žádné pohromě nedošlo, a když jsme odvzdušnili vstřikovače, i Brumla poslušně naskočil a my si to namířili k doku E, kde nám předem v kanceláři přidělili místo. Uvázali jsme se, uklidili největší nepořádek, zapojili plyn a uvařili si na oslavu boloňské špagety. Už jsme zase ve vodě, nikde neteče, loďka se pohupuje, větřík fouká, co více si člověk může přát!

Večer jsme pozvali Jima s Emmou a naše sousedy z loděnice Paula a Caroline k nám na loď na menší oslavu. Šest se nás krásně vešlo do našeho velkého kokpitu a po pozdní večeři jsme se odebrali na pláž, odkud měl být údajně výhled na ohňostroj na oslavu nezávislosti Malajsie.

Když jsme se po čtvrt hodině čekání žádného ohňostroje nedočkali, rozešli jsme se pokojně do svých plovoucích domovů a nevím jak ostatní, ale my s Péťou jsme usnuli okamžitě, jako když nás do vody hodí!

Do odletu domů zbývalo už jen pár dní. Původně jsme chtěli vyrazit ještě na nějaký výlet kolem ostrova, ale počasí nám tentokrát nepřálo, a tak jsme se věnovali pracím na lodi a po večerech se scházeli s ostatními u piva a kytary. A najednou přišel den loučení. Trajektem jsme se přepravili na Malajský poloostrov, pak následovala dvanáctihodinová jízda autobusem do Singapuru a pak už jen odlet na Tchaj-wan. Čekal nás další semestr studií a my už plánovali, jak se v zimě vrátíme na Langkawi a vypravíme se na průzkum sousedního Thajska. Nakonec jsme ale odjeli do Čech, strávili po několika letech opět Vánoce doma a při té příležitosti jsme se stihli i vzít. Zároveň došlo i ke změnám v našich studiích. Péťa následoval svého profesora do Hongkongu, a proto jsme trochu poupravili naše nejbližší plány – na jaře nejprve přepravíme Jannu do Hongkongu, a pak se uvidí, zda se já přestěhuju za Péťou, nebo se vrátíme společně už v našem plovoucím domově na Tchaj-wan.

Advertisements
Categories: Plavba Singapur - Langkawi 2008, S/Y Janna | Vlastnosti: , , , , , , , | 1 komentář

Navigace příspěvku

One thought on “36. Janna: Singapur- Langkawi HŘÍDEL A ČLUN

  1. Pingback: 35. Janna: Singapur- Langkawi ZÁHADNÉ ZRANĚNÍ | KRÁSA JACHTINGU

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: