La Grace přes Atlantik- Z GIBRALTARU DO ITALIE 6

Píše Iva Muflonek Endrychová

Dokázala jsem to – jsem kočovnice

Milý deníčku, byl to čistý adrenalin, nevěřila jsem, že to dokážu, ale stalo se. Já, která jsem ještě loni tvrdila, že mám strach z výšek jsem se odvážila na volném moři výš než do koše. Vylezla jsem na košovku a odgasketovala jsem ji.

Z Fornells jsme už zamířili přímým kursem na Sardinii. Před námi byli téměř dvě noci a dva dny plavby. Opět jsme se v pravidelných intervalech střídali u kormidla.

Vítr nám kapitán sliboval od devíti večer, ale nějak mu předpověď nevyšla. Foukat začalo víceméně až pozdě v noci. Nejprve jsme vytáhli celý přední stěžeň. Po snídani však bocman řekl Daliborovi, že má jít nahoru odgasketovat hlavní košovku a přemýšlel, koho tam s ním pošle nahoru.

Sakra, mám zřejmě poslední příležitost zjistit, zda se na volném moři nahoře nepodělám strachy. Najednou se slyším říkat: „Viky, já si to chci zkusit.“ Fakt jsem to řekla?! Já musím být cvok! Viky se na mě podíval a ďábelsky se usmál pod vousy.“Ty chceš nahoru? Dobře, nahoru s Tebou půjde muflon, až mu skončí služba u kormidla. On má takovou divnou vlastnost, že nahoru leze, jen když tam jdu já,“ prozradil Daliborovi. „A hlavně mi zase tu plachtu neodvaž, jako minule,“ obárátil se na mě. Cestu na košovku znám, i jsem ji už odgasketovávala, jenže sakra to stála vyvázaná u benzínky v Las Palmas.

Tak a je to, je ve mne malá dušička, když si jdu na věšák pro svůj sedák. Cítím na sobě pohledy všech. Jan Scheirich mě přátelsky pošťuchuje, ať si s sebou nahoru nezapomenu vzít pytlík, ať nebliju na palubu. Z toho strach nemám. Spíš mám strach, že se blbě zajistím a slítnu a na palubě se rozmajznu, nebo, že mi uklouzne noha a já zůstanu viset ve vzduchu…

No nic, přeci to nevzdám. Srdnatě si sedák navléknu, dám pusu bocmanovi, ten mi ještě poradí, ať si nahoře vyberu návětrnou stranu a lezu do koše, kde už na mě čeká Dalibor. Až tam je to v pohodě i přes negativní sklon těsně pod ním. Žbrliny jsou dostatečně široké a nekýve se to tolik. Od koše výš je to horší. No nic jdeme vzhůru a zajistím se na prvním vantu dlouhou ocetkou a lezu, když se napne, zajistím se krátkou, odjistím dlouhou, přepnu ji výš, odjistím krátkou a lezu, tohle je teorie, je to snadné.

Prvních pár žbrlin je to pohoda, jenže pak se moře rozhodne, že když jsem si to chtěla vyzkoušet ve vlnách, tak ve vlnách a najednou se to začne kývat a žebřík se hrůzně natáčí. Proboha, co jsem si to na sebe zas vymyslela! Sakra, pevně obejmu žebřík a čekám až to přejde. Dalibor už je zatím nahoře na šlápnicích a odgasketovává svou část ráhna. Ha, teď se to zas nekymácí, tak popolezeme výš. Čím je člověk výš, tím užší je žebřík, nakonec má problém mezi žbrliny vůbec strčit nohu.

Sakra, další vlna! Pevně obejmu žebřík i s vedlejším bakštágem a čekám, až se vlna přežene. Přitom si prohlížím, jak se vlastně pak dostanu na šlápnice a zajistím se. Dalibor už má hotovo, ale solidárně čeká na mě. Jsem mu moc vděčná za podporu, sama bych se asi bála. Aby měl pohodlí sedl si na košové ráhno a slovně mě povzbuzuje. Má v tom praxi, je totiž profesionální hasič.

Jedna noha už je na šlápnici.Tak, teď se ještě přejistit. Dlouhou ocetkou jsem cvaknutá krátkou i dlouhou ocetkou. Takže krátkou ocetku cvakám na lifeline. To je ocelové lano, které vede podél celého ráhna a slouží ke cvaknutí karabiny. Abych se dostal na šlápnice, musí člověk udělat téměř roznožku. Přitom v této poloze stihnu odjistit první gasketu, vážu ji do panenky a zastrkuji za kovové madlo. Už jen dvě! Tak a teď už jen dostat tu druhou nohu na šlápnici… Snažím se, ale nejde to, bota se mi tam prostě šprajcla, začnu ji vyklepávat, ale chvilku to trvá. Dalibor mi už chce pomoci, ale nakonec se mi ji podaří vyprostit a dostat ji na šlápnici. Tak, teď ten krok. Bezva jsem oběma nohama na šlápnici. Na lifeline připínám i dlouhou ocetku. Sakra blbě, takhle bych se daleko nedostala, říkám si v duchu, když vidím, že jsem se cvakla před nějaký provaz, který vede přes lifeline. Tak znovu a lépe.

V další krok popisuje teorie takto: „Přehněte se přes ráhno a pracujte ohnutí břichem přes ráhno.“ No, napsané to vypadá jednoduše, ale ve skutečnosti jsem se při pokusu tohle udělat pořádně vysílila. Loď sebou stále houpe a já se téměř zuby nehty držím za stěh košové stěhovky, protože to je to nejsilnější lano, které jsem tam objevila a vymýšlím, jak se přitáhnout a přehnout se.

Ze spoda mě všichni pozorují. Ještě štěstí, že jsem dost vysoko, že není vidět můj vyděšený obličej. Uvědomuji si, že šlápnice jsou dělané na chlapa výšky 180 a ne na muflona, který měří pouhých 168 cm a navíc má velká prsa. Já se přes ráhno prostě břichem nepřehnu. „Já to nedokážu, začnu panikařit a říkám Daliborov i, že to nedám. On říká, že to není ostuda, že sem teda vyleze někdo jiný. Klepu se nervami… nedokáži na šlápnici stát, aniž bych se mi netřásly nohy, jsem vysílená, posunout nohu, byť o centimetr, se zdá nemožné. Navíc zjišťuji, že jsem si strhla bradavici na palci. Ale mezitím se snažím natáhnout k té druhé gasketě. Už mi chybí malý kousek, zkusím prostě jen kousek poposunout tu levou nohu. Teď natáhnout ještě tu levačku, bezva gasketa povolila. Druhou rukou se stále křečovitě držím stěhu košové stěhovky. Teď to ještě svázat do panenky. Uf, zbývá už jen jedna gasketa. To mi dodalo novou sílu. Po nějaké době se mi povede odjistit i tu třetí gasketu. Uznávám, že ty panenky z gasket moc úhledné nejsou, ale čert to vem. Z chutí jsem si nahoře zařvala: Jooooo, dokázala jsem to! Sice mi to trvalo třikrát tak delší dobu, než kdyby tam šli třeba Scheirichové, ale já jsem opět překonala sama sebe!

Dalibor počkal dokud jsem se nezajistila na žebříku a nezačala jsem lézt dolů. Pak na mě počkal ještě v koši. Tam jsme byli odměněni pohledem na kolemplovoucí želvu. Dolů z koše už je to pohoda. Konečně pevná paluba pod nohama. Celá se klepu, ale zároveň se mi do krve vyplavilo tolik adrenalinu a endorfinů, že se jen směji a pevně držím bocmana, abych se uklidnila. „Jsi dobrá, jsi teprve 4. nebo 5. ženská, která byla na košovce,“ chválí mě bocman a hned mě odvádí na svačinu ke cookovi. A Lukáš mě hned přijal mezi kočovníky (ti, kteří pracují na košovce), on sám je už ale brahmán (na toho zatím nemám fyzičku).

Jen abyste si udělali představu. Hlavní ráhno je ve výšce asi 10 metrů nad palubou. Košové ráhno asi ve výšce 16 metrů (cca 5. patro), brámové ráhno by bylo ve výšce asi 22 metrů (7. patro).

Reklamy
Categories: La Grace, Lodní deník La Grace | Vlastnosti: , , , , , | 1 komentář

Navigace příspěvku

One thought on “La Grace přes Atlantik- Z GIBRALTARU DO ITALIE 6

  1. Pingback: La Grace přes Atlantik- Z GIBRALTARU DO ITALIE 5 « KRÁSA JACHTINGU

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: