Junioři na vlnách CAROLINE 2012- část 1.

22. 5. 2012
Letošní první plavba měla několik nej. Především jsme měli nejmladší posádku. Když vynecháme mě a Skipřenku, byl zbylý věkový průměr 21 let. Posádka byla také nejpočetnější – dohromady nás bylo na palubě osm. Také to byla posádka nejučenlivější a nejžravější. A rozhodně jsme se na plavbě nejvíc nasmáli. A navíc – všichni už víme, jak to bylo s vrakem u Veli Ratu. Nechte se překvapit!

Plánování plavby začalo někdy na podzim 2011, kdy Terka přišla s nápadem, že bychom mohli vzít na palubu několik jejich kamarádů. A protože od slov k činům nemá Terka nikdy daleko, bleskově posádku sestavila a mohli jsme už v listopadu objednat loď. Byla to Bavaria 40 stop dlouhá jménem Vagabound. Jméno se posádce moc líbilo (bodejť by ne, čtyři z nich byli vyznavači heavy metalu, co chodí prakticky pouze v černém).

Ale chyba lávky, Vagabound záhy v nabídce nebyl, a tak nám charterová agentura (Yachtnet) obratem zajistila loď jinou. A to bylo moc příjemné, protože jsme za stejné peníze získali loď Bennetau Oceanis 40, pouze jeden rok starou a s příďovým pohonem. Její jméno ale bylo daleko poetičtější – Caroline, což sice moc neodráželo heavymetalové drsňáky a drsňačky, ale já jako kapitán jsem byl spokojený. A měl jsem důvod – Caroline se nakonec ukázala jako vynikající loď.

Posádka se nakonec ustálila na následujících jménech: Já jako skipper, Skipřenka jako první důstojník, Terka, Ondra, Anka, Kapík, Jirka a Kája.
A tak po dvou posádkových schůzkách v průběhu zimy nastal den D, tedy odjezd z Prahy do maríny Mandalína v Šibenickém zálivu.

27.4.2012 pátek
Protože nás bylo osm, stáli jsme už od zimy před problémem, jak se do Chorvatska dostat. Do jednoho auta jsme se nevešli, druhé auto půjčit se zdálo problematické, navíc nikdo ze zbytku posádky nebyl takový řidič, aby dal s přehledem cestu do Chorvatska, navíc v noci. Autobusy v tomhle termínu ještě nejezdí, vlak se ukázal jako pekelně drahý se složitou cestou a letadlo bylo také mimo finanční možnosti.

Nakonec se ale povedlo Skipřence vygooglit půjčovnou aut, kde nám za rozumný peníz zapůjčili dva roky starý (spíš tedy mladý) devítimístný Volkswagen Transporter v prodloužené verzi a červené barvě. A do něj jsme se 27. dubna večer všichni pohodlně naskládali a vyrazili směr Chorvatsko.

Cesta zpočátku pěkně ubíhala, hlavně díky tomu, že se posádka jala hrát nejrůznější slovní hry, takže jsme se smáli už od Průhonice až do Brna. Za Brnem, skoro na povel všichni usnuli a probírali se střídavě jen na pumpách a mýtných branách.

Cesta ovšem stejně uběhla docela rychle, auto jelo jako drak a kolem deváté jsme již stáli před kanceláří Navigare v Mandalíně.

28.4.2012 sobota
A bylo teplo, ba vedro. Zaskočili jsme na jedno chlazené do místní restaurace a pak už jsem mazal přebrat loď. Caroline byla nová, prostorná a krásná. Zatím asi nejhezčí loď, co jsme měli (až na Ochechuli a Rinii samozřejmě ). Předání proběhlo docela svižně, technik byl příjemný chlapík a tak se kolem poledního mohla začít naloďovat posádka.

Poté co technik odešel, jsem ale zjistil dva zádrhele – především nešlo na lodi 220V. Zavinil to vypadlý jistič na břehovém sloupku, ale než jsme to zjistili… Další věc byla, že se při startování motoru ozýval silný, velice zvláštní zvuk. Jako když se velmi hlasitě rozběhne bildžové čerpadlo. Přivolaný technik mě ale ujistil, že to je zvuk chladícího ventilátoru motoru. Tento zvuk je vlastní prý všem lodím Oceanis. (Tak když budete mít někdy Oceanis, nelekejte se toho).

Když pominul obvyklý naloďovací zmatek, provedla Terka základní školení prvoplavců (uzly a záchod). Pak se ještě všichni osprchovali, skočili si na normální záchod, a kolem čtvrté hodiny jsem mohl zavelet: „Uvolnit příď a záď!“. A jelo se.
Moc to nefoukalo. Slečna v kanceláři dokonce slibovala tři dny bezvětří, (což se nakonec nepotvrdilo). Přesto jsme na část trasy vytáhli plachty a posádka si vyzkoušela základní obsluhu.

Prvním cílem byla naše oblíbená zátoka Potkučina u ostrova Kakan, kde nás čekalo hromada prázdných bójek. Bohužel také výběrčí, takže nás stání stálo hned první den 200 chorvatských lasiček. Stále rozšířenější praxí v Potkučině takhle brzy na jaře je přijet za tmy a odplout za rozbřesku. Tím se loď spolehlivě vyhne výběrčímu. Teď to tak udělali dvě lodě a není to poprvé, co jsem byl této metody v Potkučině svědkem.

Než se setmělo, provedla posádka výsadek na blízký ostrov a dobyla jeho vrchol. Výpravy se nezúčastnil pouze Jirka, který při čekání na loď dostal zřejmě lehký úpal a tak ležel v kabině a sbíral síly.
Večeře pak proběhla uspokojivě a po západu slunce se šlo spát.Upluli jsme 13,5 nm.

29.4. neděle

Vstávám kolem osmé. Po snídani a ranní hygieně vyrážíme asi v deset hodin směrem ke Kornatům. Navzdory předpovědi slečny z kanceláře se rozfoukává asi 15 uzlů, v poryvech 20 a tak drandíme na zadní vítr. Cestu nám křižuje malé delfíní stádečko. Bohužel není úplně blízko, ale i tak jsme všichni nadšení.

Fouká od jihu a Kornaty fungují jako obrovská tryska. Ideální jachtařský vítr směřující do zad nás protáhnul první polovinou Kornatů, aby poté, co jsme vypluli ven na volné moře, úplně zdechnul. Chvilku jsme se tam plácali, lovili vítr, ale nakonec jsme to k Male Proverze dotáhli kolem majáku Sestrica na motor.

Vzhledem k tomu, že má stále foukat od jihu do patnácti uzlů, vybral jsem na noční ležení zátoku Pinizelič na Žutu. Má pískovo-travnaté dno, od jihu je krytá a leží mimo Kornatský park. Jsme tam asi ve čtyři odpoledne jako čtvrtá plachetnice. Nicméně jsme zakotvili bezpečně na dostatku prostoru a na správné hloubce.

Posádka se koupe – je to studené – a pak vyplouvá dobýt další ostrov. Tentokrát odplouvají na člunku všichni, a když jim se Skipřenkou máváme, máme oba silný pocit, že sledujeme Vlaštovky a Amazonky, hrdiny Ransomových příběhů a našeho dětství.

Po večeři se slézáme v kokpitu, Kája hraje na kytaru (já občas taky), hrajeme různé hry, jejichž duchovním guru je hlavně Anka a debatujeme, jestli ta světla na obzoru jsou Sali nebo né. Absolutním hitem se pak stává hudební skeč „Máma mi dala korunu, abych koupil rybu“, song „Buď pozdraven krígl náš“ a kánón „Kdó by to řek, že kočka žere špek“. Od smíchu mě bolí břicho a to už jsem tedy dlouho nezažil . A pak se jde spát. Dvě plachetnice na noc odpluly a vzhledem k počasí upouštím od rozdělení hlídek a nastavuji jen kotevní alarm na své GPS. V kokpitu navíc spí Kapík, takže mám pocit, že aspoň nějakou hlídku „ready to wake up“ máme. Ten den ukázal palubní log 31,1 nm.

30.4. Pondělí.
Vítá nás krásné ráno. Hned po snídani vyrážíme do Sali na zmrzlinu. Moc to nefouká, ale stačí to na to, abychom vytáhli plachty a až do Sali jeli na plachty. V Sali si dáváme zmrzlinu a dokupujeme lodní zásoby. Zmrzlina je moc dobrá, Jirka si dává šest kopečků a i my ostatní se pěkně nacpeme. Pak krátká prohlídka Sali (je to malé městečko) a severním kursem hurá k bunkru. Cestou ještě provádíme nácvik lovení fendrů (tedy MOB), kdy si každý z posádky vyzkouší jaké to je, doplout k pevně danému bodu ve vodě. Hezky zčerstva fouká od jihu a protože je Caroline na vítr docela citlivá, není to zas až tak jednoduché.

Jen je po výcviku, taháme plachty a postupně zesilující vítr nás sfoukává až k bunkru Bokašín. V dalekohledu vidím, že tam nikdo nestojí a tak míříme právě k němu.

Vítr však zesiluje a Dugi otok nám posílá ze svých svahů pěkné poryvy kolem dvaceti uzlů. Nemám z toho moc radost. Posádka ještě na bok nezajížděla, a i když mooringování zvládli skvěle, tady není na břehu asistence a za takového větru bude zajetí do bunkru rychlou akcí.
Ale obával jsem se zbytečně. Posádka se ukázala jako skvělá. Zasunul jsem Caroline do bunkru a posádka jí bleskurychle a zcela správně vyvázala. Jo, to pak je zajíždění jedna radost, s takovýma plavčíkama . Tu mírně uplavanou příď jsem srovnal krátkým impulsem příďáku a stáli jsme.

Po vyvázání vyrazila posádka na průzkum okolí a bunkru, my jsme se zatím se Skipřenkou věnovali lenošení. Po večeři jsme se slezli v kokpitu a věnovali se pokračování hudebních hitů z předchozího dne. Anka obohatila repertoár o „Na tý louce zelený“ při které dostala Skipřenka hysterický řehtací záchvat a já jsem přidal pár hoptropáků, kdy největší úspěch měla pasáž „Rum když masem červy hejbaj“. A v jedenáct se šlo spát. Ten den jsme upluli 21,3 nm.

Další díl: Junioři na vlnách CAROLINE 2012- část 2.

Reklamy
Categories: Banánový tým | Vlastnosti: , , | Napsat komentář

Navigace příspěvku

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: