1. Sachmet – Jak si učitelka pro lodičku do Holandska jela

Když jsem tak nedávno přemýšlela co s načatým životem, došlo mi, že vlastně od chvíle, kdy mě chytilo plachtění, pomalu směřuju k tomu na lodi bydlet a pracovat. Díky Neptunovi mám práci, ke které mi stačí notebook a hlava, takže v tomhle problém není. Poslední dva roky šetřím jak cvok a pomalu se blíží okamžik, kdy si svoji vysněnou krasavici budu muset vybrat. Chtěla bych plachetnici vhodnou pro plavbu na kanálech a příbřežní plavbu. Tak abych ji mohla ovládat i sama, takových 8 – 10m.
Zatím uvažuju tak, že čím víc vybavení seženu v ceně lodi tím líp – takže spíš sháním lodě, které už jsou použité, ale vybavené na moře. Holandsko, Polsko, Anglie, Německo? Nechci dát za dokupování vybavení a opravování nakonec víc, než celou loď, takže ve stavu schopném vyplutí…. Ještě jsem nedokázala vyřešit dilema, jestli laminát nebo ocelovka. U ocelovky je nejlepší poměr cena. Ale bojím se koroze… Laminát zase prý časem ztrácí kvalitu, pracuje, zvlášť u starší lodi bude méně odolný. Ale pak jsem hodila starosti za hlavu a vyrazila do Holandska. Co se má stát se stane. A stalo se…
 

Tak začíná životní příběh a velká změna bývalé učitelky Lucie, které dnes neřekne nikdo jinak než Sachmet.V roce 2006, to jí bylo asi pětadvacet, se přihlásila se na plavbu na závody Tall Ship Race, což je závod velkých plachetních lodí, konající se v mořích okolo Evropy. A zúčastnila se na Princezně, na lodi Pepy Dvorského. Ano, toho stejného Pepy Dvorského, který později s přáteli postavil vznešenou brigu La Grace. A tehdy jachtingu propadla. I když se její první seznámení s Biskajským zálivem neslo ve znamení ukrutné mořské nemoci, a Pepa by tehdy přísahal, že se Lucie na moře již nevrátí, opak byl pravdou. Lucie po návratu začala spřádat plány a šetřit, až se nakonec jednoho dne vydala do Holandska zakoupit svou vlastní vysněnou plachetnici.

Po mnoha peripetiích, zmatcích a zvratech se Lucie stala majitelkou třicetistopé plachetnice z roku 1980, kterou zakoupila v Holandském Lelystadu, aby se s ní vydala skrz Evropu přes Holandsko a Francii do Středozemního moře a dál do Řecka. Během cesty se rozhodla dát výpověď v zaměstnání, a tak se ze středoškolské učitelky během jedněch letních prázdnin v roce 2008 stala námořnice a jachtařka na plný úvazek.

A tak vám zde, vážení čtenáři, předkládáme její zápisky z první cesty po kanálech ze severní Evropy do jižní, do středomoří. Z cesty, která měřila 2000 kilometrů a obsahovala 300 komor a která skončila v Řecku, kde plachetnice Sachmet tráví dnes již čtvrtou sezónu. Takže čtěte pozorně. Vy, kteří byste se rádi dozvěděli něco o možnosti plavby přes kanály napříč Evropou a také všichni ostatní, protože příběh Lucie je potvrzením rčení: „Kde je vůle, tam je cesta„.

Redakce

Cesta pro loď

Anobrž máme na škole jarní prázdniny, rozhodla jsem se, že volný týden strávím v Holandsku na svojí vybrané lodi poslední prohlídkou, pak složím zálohu a ocelová krasavice bude moje….mno, to jsem ještě netušila, jak dobrodružná akce nás čeká…

…v sobotu brzy nad ránem vstávání, v půl sedmé let, dlouhé cestování vlaky a pak busem z Amsterdamu do Wartenu…s tím vším jsme počítali…ale pak už události nabraly svůj vlastní směr a pečlivě naplánovaná akce ožila vlastním životem a nás vzala s sebou….vžžžžžum 🙂

V sobotu odpoledne po dlouhé cestě jsme se podle domluvy ubytovali v maríně na lodi a převzali veškerou dostupnou dokumentaci k motoru a dalším zařízením náležejícím podle smlouvy k výbavě. Nepodařilo se nám sice rozchodit kamínka, ale v zásadě se nám bydlelo pěkně, nebyla tak hrozná zima.

Teprve druhý den jsme začali postupně přicházet na to, že to nejsou jen kamínka, která nám budou dělat starosti. Minule byla na prohlídku jen hodina a půl, protože jsme přijeli autem, což trvalo až do odpoledne a pak se nám brzy setmělo. Teprve teď byl čas si všechno v klidu prohlídnout a zkontrolovat. Že je trup i motor v perfektním stavu, to se naštěstí potvrdilo…ale jinak nás čekala různá drobná překvapení. Vzali jsme to podle seznamu ve smlouvě položku po položce a našli jsme několik různých věcí, které by bylo třeba pro přeplavby po moři upravit. Podle makléře sice loď jezdila po moři, ale zřejmě mluvil o jejich Isslemeer, vnitřním moři, kde nejsou velké vlny. Okýnka byla z tenkého plexiskla a v gumě, takže větší vlna by bez velkých potíží vběhla dovnitř, výfuk v úrovni hladiny, takže ve vlnách taky žádné velké štěstí, malé nádrže na vodu a palivo – palivová tam sice byla i velká, ale tekla, takže byla nanic a oprava by vyšla na větší částku eur, refování formou natáčení na ráhno tak pomalé, že by tam člověk strávil kus života, což v bouřlivém počasí není moc praktické….chybějící kosatka a gena se sice našly, ale jak náš pobyt pokračoval a nacházeli jsme různé takové věci, začalo nám být třetí den jasné, že to chce srovnání s jinými loděmi, které by byly za moje omezené peníze dostupné. Je mi jasné, že mám k dispozici poměrně malou částku, těžko za ni dostanu něco jako „novou loď“, ale chci to nejlepší, co se za to dá pořídit – a to znamená vyrazit neplánovaně po holandských marínách a pátrat.

Ale aby to nebylo tak úplně nablind, uzmuli jsme z kanceláře místní jachetní inzertní časopis, vyhlídli si tam jednoho Van de Staadta, Jeanneau a Trappera. Obvolali jsme to, ten Van de Staadt už byl pryč (achjo) a v úterý ráno jsme za vytrvalého deště vyrazili do akce. Musím složit poklonu kamarádům, kteří se mnou byli ochotní takhle vyrazit na deštivé harcování po Holandsku, aniž by vůbec tušili, kde budou večer spát.

V nejbližším městě jsme se pokusili si na to objíždění marín půjčit auto, ale to nevyšlo – na starších českých řidičácích (ačkoli úřední šiml tvrdí, že jsou mezinárodní) není jediná položka pojmenovaná anglicky, takže si půjčovna nemůže ověřit, co je to za doklad a s ohledem na pojistku nemůže auto půjčit. Takže nám nezbylo, než se v tom lijáku zas táhnout na vlak. Ještěže byli v naší cílové maríně tak hodní, že byli ochotní na nás počkat i po pracovní době, když už jsme kvůli jejich lodím projeli celé Holandsko a kus Evropy. Mířili jsme do města Lelystad (asi hodinu cesty vlakem od Amsterdamu), odkud však byla marína kus cesty, na kterou bylo nutné si vzít taxíka – no, a on to neuměl najít, takže nás vysadil v jakési maríně asi 4 kilásky od té naší. Naštěstí hodní lidi ještě nevymřeli, chytili jsme chlápka s autem, který byl ochotný do něj nacpat čtyři lidi i s batohama a odvézt nás – a shodou okolností prý právě ten den koupil plachetnici ve Wartenu, odkud jsme my přijeli…ta Evropa je fakt malá…

Takže jsme se po všelijakých peripetiích konečně dostali do Flevo Mariny a šli se podívat na lodě. Zdejší makléř hned od začátku působil úplně jiným dojmem – když slyšel, že chceme loď na přeplavbu asi 3000 nm, přes Biskaj a Gibraltar kolem Evropy do Řecka, tak hned věděl, co se po něm chce, okamžitě vyřadil lodě s nevhodnými okny a podobně. Po prohlídce bylo jasné, že nás nejvíc upoutala Jeanneu Folie Dulce (9 x 3 x 1,45 m), která je v tak perfektním stavu, že stačí nasednout a odjet. Dalo by se říct, že to byla láska na první pohled.

Už bylo dost pozdě a zdejší zaměstnanci pracují i o víkendu, takže mají pak středy volné – shodou okolností to byl právě následující den. Takže jsme se domluvili, že středu strávíme prohlídkou krás Amsterdamu a vrátíme se ve čtvrtek, abychom v klidu zkontrolovali ještě jednou všechno vybavení, vyzkoušeli motor a plachty a případně podepsali smlouvu a složili zálohu. Na rozdíl od Wartenu jsme tady nemohli zůstat spát na lodi, ale to už nás tolik netrápilo, hlavně že jsme našli loď, se kterou můj vrchní poradce Láďa Veselý „klidně přepluje Atlantik tam a zpátky“. Klobouk dolů před jeho zkušenostmi, hodně mi pomohl.

Odfrčeli jsme spokojeně do Amstru, kde jsme po menším pátrání našli neobsazený hostel v centru a spokojeně zaspali ten akční den. Středa byla taková relaxace – plavba po amsterdamských kanálech, toulání městem, večer coffee shop (opravdu jen na kafe a atmosféru) a na hostelu pak přípitek na loď a plánování letní plavby. Byli jsme už v podstatě rozhodnutí, že pokud se neobjeví nějaká závada, tak by byl hřích to za ty peníze nevzít.

No a ve čtvrtek přišel den D – nejenže jsme zkontrolovali motor, ale nechala jsem si ji i vytáhnout na jeřáb a očistit tlakovou vodou, abych měla absolutní jistotu, že je všechno jak má být. Loď jsme zkontrolovali, motor, plachty i výbava v perfektním stavu, trup pod hladinou jakbysmet. Takže jsme s klidným svědomím mohli podepsat smlouvu, složit polovinu ceny a převzít při této příležitosti láhev místního námořnického truňku jako pozornost firmy. A dokonce jsme i stihli večer v deset letadlo, takže jsme se s pocitem dobře splněného úkolu vznesli tmou nad svítící Amsterdam a od té doby se neustále velmi spokojeně a zřejmě i velmi nablble usmívám :-).

Další díl: 2.Sachmet- Etapa první: Lelystad- Antverpy


Categories: Plavbopisy, Sachmet kolem Evropy | Napsat komentář

Navigace příspěvku

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: