Jak nás v Řecku prohnal Meltemi II.

Tak si to shrneme. Je středa pozdě odpoledne, stojíme na kotvě. Motor nefunguje a voda došla. V bateriích není ani kapka energie, dokonce už ani LED osvětlení kajuty nefunguje. Ale musíme popořadě. Nejdřív co je s motorem. Moje obhlídka motoru nic neodhalila, kromě toho, že je stále horký. To by ukazovalo na vodní čerpadlo. Jenže podle zápisu v lodním deníku byl vyměněn impeler před dvěma týdny. Navíc v lodních dílech náhradní impeler není, je tu jen ten starý rozlámaný. Obávám se, jestli jsme motor nezadřeli – to by byl problém.

Navíc se pod motorem objevila voda, takže se snažím zjistit, jestli někde neutíká z chladícího okruhu. S manuálem (francouzsky) a s pokyny od majitelů lodě (česky) snažím se zkontrolovat i filtry. Ale všechno vypadá normálně. Voda neteče ani spojkou v hřídeli – pečlivě jsme každý den doplňovali maznici a nevypadá to, že by tudy teklo…

No, vzhledem k tomu, že nejsem mechanik lodních motorů a naposledy jsem se hrabal ve Škoda 120 a to je pěkně dlouho, rozhoduje se lodní rada zavolat mechanika. Od majitelky lodě máme kontakt na jednoho spřáteleného a tak přichází ke slovu mobilní telefon. Zpočátku to vypadá slibně, telefon zvoní, na druhé straně jej někdo zvedá a ten někdo mluví i anglicky. Ale tím to končí. Ano, je to mechanik, ano, zná motor Renault, ale momentálně není na Porosu. Je v Lavrionu a na Porosu bude až pozítří. Hm, to je trochu dlouho.

Teď přichází ke slovu zase průvodce Roda Heikella, (kterého mimochodem všem do Řecka velmi doporučuju) a v něm uvedený kontakt na Poros Yachting Center. A bingo! Jsou na telefonu a umí anglicky! Tak jim vysvětluju o co jde a vysvětluju, kde kotvíme. Jsou velice vstřícní – nemají problém a posílají k nám na člunu mechanika. Tak bezva, zdá se, že jsme na dobré cestě.
Pomalu se stmívá a mechanik pořád nikde. Už je skoro tma, když se nad hladinou objevuje člun s jedním bílým světlem a míří k nám. Hurá. Člun přiráží k lodi a z něj vystupuje mechanik – tak 40 let, vysoký opálený Řek, s dokonale otráveným výrazem řemeslníka, kterého musí do práce.

„Tak co to je, co nepočkalo do zítra?“ povídá místo pozdravu a mě je jasné, že s ním bude veselo.
Vangelis (jak se později představil) si otráveně vleze pod schůdky a něco kutí. Se mnou komunikuje jednoslovně stylem: „šroubovák“, „kleště“. S podlézavou dychtivostí mu vše nosím a vzpomínám na léta před revolucí, kdy se člověk musel před řemeslníkem plazit málem po kolenou. Pro později narozené doporučuji film „Na samotě u lesa“.

Naštěstí má čelovku, protože naše baterie jsou prázdné a venku už je tma. Když mu vysvětluju, že nemáme proud, tváří se tak, že si připadám jako poslední masňák, snob a pitomec, který na moři nemá vůbec co dělat. No ale své práci rozumí, to je vidět. Protože už motor vychladl, zkusíme ho nahodit. Odeženu Vangelise, nasadím kliku a za jeho zdviženého obočí nahazuju motor. Chytil! Hurá, zadřený není. Pak se Vangelis hrabe asi půl hodiny v motoru a posléze vytáhne totálně rozlámaný impeler. Na jeho tázavý pohled říkám, že nový bohužel nemáme. To ho rozradostní, nahází nářadí do své kabely a skáče do člunu. Místo rozloučení povídá, že se zítra dopoledně objeví i s impelerem. Ale na břehu a mám pro něj přijet člunem. No tak jo. Vzhledem k tomu, že náš člun není žádný zodiak, ale taková ta lepší (ale funkční!) verze prázdninového nafukovacího člunu, už si představuju, jak se bude Vangelis zítra na břehu tvářit.

A pak se jde spát. Trochu fouká, ale jsme nad pískovým dnem a kotva, zdá se, drží. Nastavuju na mobilu kotevní alarm, na stěžeň vytahujeme čelovku jako kotevní světlo a na palubu umísťuju radši červenou blikačku. Tu čelovku totiž občas stíní stěžeň a tak si říkám, ať je když tak vidět aspoň ta blikačka. A pak jdeme spát. Nejdelší řecký den je za námi.

18.8.2011 čtvrtek
Noc klidná, kotva drží dobře. Nemáme už žádnou vodu a tak plavčíci nafukují člun a vydávají se na břeh a pěšky asi dva kilometry pro vodu a nějaké ovoce. My mezitím vyhlížíme mechanika. Asi v půl deváté se ze břehu ozve troubení mopedu – Vangelis je znovu na scéně.

Jedu pro něj člunkem a zjišťuju, že jedno veslo, opravené lepící páskou v místě spojení listu a dříku, se protáčí. No to se bude zase Vangelis tvářit. Opatrně přirážím ke břehu a zdravím. Vangelis ani slovo. Podává mi dvě brašný s nářadím a hrne se do člunu. V pohorkách, nebo co to má. Náš gumový člunek jen zaúpí. Za mlčenlivého ticha se vracíme na loď. List vesla se protáčí, takže kličkujeme. Radši se nedívám, jak se Vangelis tváří. Konečně jsme na lodi a Vangelis se pouští do práce. Noří se do motoru, aby se za půl hodiny vynořil a v ruce držel dvě hadice a ještě řemenici. Jedna hadice, tlustá výfuková, je omotána roztrhanou a nedržící černou elektrikářskou páskou – hle zdroj vody pod motorem a druhá – tenčí, je ohnutá a v místě ohnutí má zúžený průměr. Vangelis mi jí ukazuje a říká, že tohle je problém, proč ten impeler nevydržel. V místě ohybu je malý průtok vody a chladící systém tak nefunguje správně. Netuším samozřejmě, jak dlouho tam ta ohnutá hadice je, ale vypadá to logicky. Pak ještě ukazuje něco na řemenici – ale nerozumím, co mi říká. Nějaký problém, se kterým musí i s řemenicí do dílny. No tak jo. Nasedáme do člunu a vezu ho zase na břeh. Beze slova nasedá na moped a je v prachu.

Mezitím dorazili děti s vodou a banány (v životě jsem nejedl lepší) a tak si dáváme oběd, koupeme se a čekáme na Vangelise.
Asi ve tři se ozve skřípavé houkání mopedu a na břehu vidíme známou postavu. Už jsem opravil i veslo, takže cesta není tak tristní. Vangelis se zdá veselejší, dokonce pozdravil. Vnořil se do motoru, nasadil hadici a řemenici, pak vlezl do bakisty a vyměnil výfukovou hadici. Když vylezl, začalo účtování. Vangelis nemluva se najednou rozpovídal. Hovořil o tom, jak náročná oprava byla a kolik to zabralo času. Pak vytáhl účtenku a řekl si o 220 EUR, včetně hadice a impeleru. No – nebylo to tedy málo. Vlastně mě to v první fázi dost překvapilo, když jsem si spočítal, kolik to vychází na hodinu… Ale co dělat. Byl v situaci „věděl kterej“ (podle toho starýho vtipu) a tak jsme to nakonec vcelku ochotně zaplatili. (Navíc nám to majitelka lodi proplatila, za což jí patří velký dík).
OK. Vangelis odfrčel na mopedu, my vytáhli kotvu a pod motorem jsme se vydali na porosské nábřeží, vstříc vodě, proudu, civilizaci a zmrzlině.

Pod krásně brumlajícím motorem jsme se přibližovali k nábřeží provozu. Foukalo asi 15 uzlů šikmo k molu, takže zajíždění nebylo bez zajímavosti, nakonec jsem najížděl na dvakrát. Po zakotvení a vyvázání jsme radši ještě vyvezli druhou kotvu, protože foukalo značně.
Tak nejdřív eletřina. Zapojil jsem kabel do břehové přípojky, ale nic. Posádka vedle stojící jachty se pochechtává a vysvětluje mi, že proud a voda se pouští až v šest, kdy dorazí „waterman“ a „plugman“, nikoliv v jedné osobě, ale ve dvou osobách. Dorazit měli snad kolem šesté. Vzhledem k tomu, že byly čtyři hodiny, vyrazili jsme na zmrzlinu a na nákupy a na procházku městem. Od pěti hodin jsem pak posedával po molu a vyhlížel watermana s plugmanem. Nakonec dorazil v sedm hodin a byl jenom jeden. Ale pustil vodu a pustil i proud. Protože pouštěl stojan po stojanu, sesypala se na něj pěkná hromádka jachtařů, kteří také chtěli doplnit vodu a trochu došťouchat baterie. My měli kliku, byli jsme hned z kraje a tak jsme pustili dobíjení a doplnili vodu. Za 30 litrů vody a dobíjení do druhého dopoledne jsme vyplázli 19 EUR. Dalších 7 EUR pak na Port Police, kterou jsme nakonec taky našli.
No ale konečně trochu proudu a vody a civilizace!
19.8.2011 pátek
Druhý den dopoledne jsme věnovali shánění plynové bomby, což byl poměrně problém, protože jí nikde neměli. Nakonec nám pomohl naftař (řidič malé naftové cisterny) od kterého jsme koupili naftu a který nám doporučil svého kamaráda (myslím, že bratrance), který nám skutečně bombu dovezl. Někdy jsou Řekové neskutečně ochotní a přátelští (Možná bych měl napsat jednoduše „někteří Řekové jsou přátelští a jiní jsou přátelští méně. Jako asi všude na světě).
Těsně před vyplutím jsem se ještě vydal do kavárny na záchod, čímž jsem přišel o další dobrodružství, o které jsem ale nakonec přišel docela rád. Když jsem se vrátil ze zýchodu, vítala mě na lodi bledá Skipřenka se zaraženou Terkou. Líčili mi toto. Když jsem odešel, jel kolem mola velký trajekt, ten stejný, kterým jsme jeli na Methanu. Zřejmě protože dost foukalo, jel dost rychle a udělal velké vlny. Naše lodička se společně s ostatními loděmi začala vzpínat na vlnách. Holky dělaly, co mohly, aby udržely záď od betonového mola. Odtlačovaly molo rukama, háčkem, čímkoliv. Velký kulatý fender na zádi prasknul a do nasednutí lodě na molo chyběly centimetry. Nakonec to dobře dopadlo, ale Skipřenka prohlásila, že tady už stát nikdy nebudeme. Tak jsme ještě letěli sehnat nový fender (40E) a pak jsme vytáhli obě kotvy a vyrazili. O pohodové dovolené tentokrát neřekla Skipřenka ani slovo.
Propluli jsme porosským průlivem a na jeho konci se do nás z východu opřel náš starý známý Meltemi. Foukalo jako obvykle kolem 20 uzlů, v nárazech občas 25. Protože bylo v plánu dostat se do průlivu Hydry následně se nechat sfouknout na Ermiony, jeli jsme zpočátku na boční vítr. Jelo to hezky na zrefované plachty, jen jak jsme se vzdalovali, začali se zvětšovat vlny. Postupně jsme měnili kurs k předoboku, jak jsme potřebovali obeplout ostrov Skila, za kterým jsem plánoval změnit kurs k Hydře a plout na zadní vítr. A tady jsem se dopustil navigační chyby. Za klidného moře lze proplout mezi Skilem a pevninou a cesta se tak může o něco zkrátit. Směřoval jsem tedy nejdřív k tomuhle malému průlivu, ale nebyl jsem rozhodnutý jím projet. Když jsme připluli blíž, došel jsem k názoru, že to radši obeplujeme zvnějšku a upravil kurs do návětří. A pak jsem pochopil, co je past návětrného břehu. Naše loď nedokázala dostatečně pronikat proti vlnám a větru a snos byl takový, že i nejlepší kurs mířil přímo na skaliska u ostrova. Asi čtvrt míle od pobřeží bylo jasné, že to nepůjde a zavelel jsem re. Tím jsme se sice dostali od nebezpečných skalisek, ale zase jsme pluli úplně jiným kursem a navíc postup proti větru nebyl skoro žádný.
Asi půl hodiny jsme bojovali a pak nahodili motor. I tak byl naše dopředná rychlost asi jeden a půl uzle. Jako šneci jsme se vysouvali do otevřeného moře a čekali, až budeme moci bezpečně provést obrat a povětru minout ostrov Skilu. Vlny byly tak dvoumetrové, některé možná i více a naše loď se jimi statečně probíjela. Konečně projekce naší trasy na mapě ukázal, že Skilu bezpečně mineme a s ulehčením jsme provedli obrat a po větru nabrali kurs do průlivu k Hydře. Plavba se rázem uklidnila a tak jsme chcípli motor, stáhli hlavní plachtu a jenom na genu jsme zamířili k Ermiony. Podbíhali nás slušné vlny a loďka uháněla rychlosti 7 uzlíků. Jak jsme se vzdalovali od vstupu do průlivu, vlny se uklidňovali. Nicméně vítr foukal pořád stejně a tak jsme uháněli jako o život. Původně plánovanou zastávku na Hydře jsme zamítli a vzali kurs přímo na Ermiony.
Netrvalo to ani tak dlouho a proplouvali jsme vstupním kanálem do Ermiony, který zleva lemuje borovicový poloostrov a zprava pevnina s výrazným větrným mlýnem. Samotný přístav je maličký, vejde se do něj kromě trajektového mola pár plachetnic a rybářských člunů. Místa k manévrování málo, ale šťastně jsme našli místo na závětrném molu a za dvacítkového větru (ani už mi to nepřišlo) jsme zakotvili vedle francouzské čtyřicítkové jachty.
Když jsme se vyvazovali, přišel k nám chlapík, co vypadal místně a povídá, abychom tu kotvu hodili pořádně, ať se ráno neprobudíme támhle, a ukazoval na betonovou zeď přístavního bazénu. Vzhledem k tomu, že se u toho chechtal, jsem to bral jako vtip. Hm. Nakonec to zas takový vtip nebyl.
Bylo pozdě odpoledne, vítr nám foukal přímo do zádě a odlehčoval kotvě – říkal jsem si, že stojíme krásně. Zbytek dne jsem strávili přihlášením na Porto Police, procházkou po městečku a samozřejmě zmrzlinou. Taky jsme se vykoupali na poloostrově, kde jsme hledali pod vodou zbytky antické hráze, kterou Skipřenka skutečně našla. A pak už jen večeře a zalézt na kutě. Příjezd trajektu bohužel udělal z mola parkoviště, ale nám to nakonec ani tak nevadilo. Byl to dlouhý den.
20.8. 2011 sobota
Ráno se otočil vítr, a zatímco večer foukalo z moře a my byli na závěrné straně mola, teď foukalo z kopců (skoro ze severu) z vnitrozemí šikmo na molo zepředu. Přídě všech lodí v řadě se vychylovaly na levou stranu. Založil jsem dlouhé lano z přídě podél pravoboku na molo. Stejně tak učinila většina lodí. Vypadalo to dobře. Nasnídali jsme a vyrazili jsme se na poloostrov vykoupat. Zároveň jsme se se Skipřenkou chtěli podívat na jeho opačnou stranu, kde bylo další molo a které by mohlo být teoreticky více kryté proti severnímu větru.
Koupání bylo fajn, voda čistá a teplá, lidí minimum. Vlastně žádní. Šnorchlovali jsme, plavali a povalovali se po kamenech. Jenže vítr sílil. Sice jsme byli na jižní straně, tedy v závětří, ale ohýbající se stromy na vrcholu poloostrova dávali vědět, že se severu fouká pořád víc.
Tak jsme se radši se Skipřenkou sbalili a šli okouknout to druhé kotviště. Děti jsme nechali u moře s tím, že v půl jedné se sejdeme u lodě.
Druhé kotviště vypadalo dobře a tak jsme se vrátili na loď a začali se připravovat na přeplutí. Vítr v poryvech foukal dost slušně a tak nebylo co řešit. Zrovna jsem se převlékal v salonu, když přišel prudký poryv. Loď se naklonila na stranu a prudce stočila k molu. Vyběhl jsem na palubu. Francouzské lodi vedle nás povolila kotva a nalehla na nás. Její váhu samozřejmě naše kotva neunesla, povolila taky a naše loď nalehla na motorový člun vedle nás. Bylo to jako kostky domina. Vítr bičoval molo a lodě se pod ním zmítaly nalehlé na molo a mezi nimi byli jen fendery. Bylo jen otázkou času, kdy fendery vyskáčou a lodě se poškodí. Naše děti nebyli v dohledu, i když už bylo po půl jedné.
Všichni samozřejmě stáli na palubách a snažili se lodě od sebe držet. Franouz pochopil, že musí pryč. Nahodil motor, elektrickým vrátkem vytáhnul kotvu, na návětrném vazáku loď srovnal a odplul. Tím nám uvolnil ruce. Bleskově jsme klikou nahodili motor a na plný plyn jsem loď pověsil na návětrný vazák. S pomocí kormidla se mi povedlo srovnat příď proti větru. Blbé bylo, že více jsem nedokázal udělat. Musel jsem stát u kormidla a držet loď co nejrovněji. Lodní šroub hnal vodu proti molu, která vytvářela velké vlny, které jsme házeli do kokpitu motoráku vedle nás. Držel jsem motor pod otáčkami a vyhlížel děti. Děti nikde. Došlo mi, že déle se tu neudržíme a zavelel jsem k odplutí.
Teď byla řada na Skipřence. Musela uvolnit lano na závětrném vazáku, ručně vytáhnout kotvu a uvolnit dlouhé lano, co vedlo z přídě na břeh. A to všechno rychle. No – byl to nervák.
Skipřenka uvolnila závětrné vázací záďové lano, pak přelezla dopředu a vytáhla kotvu. Pak na břehu jeden jachtař uvolnil dlouhé lano, co vedlo na příď a Skipřenka jej začala stahovat. Nicméně i když nám kotva povolila, držela před tím aspoň trochu, ale teď, když jí Skipřenka vytáhla, bylo jasné, že loď se neudrží přídí do návětří a že musíme pryč, než nás to sfoukne. Zařval jsem na chlapíka na břehu, ať lano pustí a Skipřenka začala lano táhnout k sobě. Uvolnil jsem návětrný zadní vazák a vyrazil od mola. Byl to kritický okamžik. Kdyby Skipřenka nestihla lano dostat rychle na palubu, mohlo by se namotat na vrtuli a se zhasnutým motorem by nás vítr nahnal na mělčinu a na betonový vlnolam. Naštěstí Skipřenka tahala lano jako divá a manévr dopadnul na jedničku. Z mola, kde se mezitím shromáždilo asi deset lidí, se ozýval potlesk a mávání na rozloučenou. Vypluli jsme s přístavního bazénu a zamířili ven na moře. Na námi právě opuštěné molo právě dobíhali obě naše děti. Ukazovali jsme jim, že jedeme na druhou stranu polostrova, což pochopili. A tvářili se pěkně vyplašeně.
Před přístavem se do nás opřel vítr. Náklon deset stupňů jen na holý stěžeň (loď má náklonoměr). Nicméně v pohodě jsme obepluli mys poloostrova a zakotvili u mola na druhé straně, které bylo kryté od severu. Děti už tam čekali. Na posledních čtyřech metrech chcípnul motor, co běžel na volnoběh. Ale setrvačnost nás už dostrkala na místo a v klidu jsme se vyvázali. První, co jsme po přistání udělali bylo, že jsme si dali pořádného panáka.
Zbytek dne jsem strávili posedáváním v kavárně a procházením a koupáním na poloostrově. Večer jsme skočili na večeři na čerstvé ryby. V restauraci s krásným výhledem na moře a ostrov Hydra jsme nechali ve čtyřech 60 Eur. Pak jsme mazali na kutě. K usnutí nám dělal kulisu obvyklý hlučný provoz na nábřeží, který je nedílným koloritem všech městských mol v Řecku.
„Zítra se nikam nepluje, takže zítra bude konečně dovolená“ podotkla přes spaním Skipřenka. Tentokrát měla pravdu. Podle předpovědi měl vítr sílit a tak jsme se rozhodli zůstat v Ermiony a trochu si oddychnout. Víc k jihu už jsme plout nechtěli. Meltemi nehodlal slábnout a bylo nutno pomýšlet na to, že se budeme proti němu vracet.
21.8.2011 neděle
Výročí okupace jsme oslavili nicneděláním. V lodním deníku je napsáno: koupání, nákupy, koupání, vafle. To asi tak ukazuje, čím jsme vyplnili den. Vlastně nejen tím. Udála se taky zajímavá příhoda, která podle mě hezky popisuje důvod mého poněkud rozporuplného vztahu k Řekům.
Jak už jsem psal výše, rozhodli jsme se počkat než se Meltemi trochu uklidní, ale co mi dělalo starosti, byla elektřina. Podle zpráv rybářů, kteří připluli do Ermiony, foukala u ostrova Skila osmička ž devítka, což potvrzovalo naše rozhodnutí počkat na místě. Vnuklo mi to nápad plout v noci, kdy se Meltemi mírně uklidňuje. Jenže na Porosu jsme dobíjeli pouze 10 hodin což na úplné dobytí nestačilo (pořád jsme měli jen 7A z náhradní dobíječky) a po dvou dnech by bylo záhodno baterky zase trochu dobít, tím spíš, že v noci bychom potřebovali poziční světla. Problém byl, že v Ermiony není na molu proud.
I vydali jsme se se Skipřenkou do kavárny Café Millenium, u kterého jsme stáli a ve kterém jsme utratili už dost peněz za kávy, poháry a vafle, požádat je o proud. Navíc jsem věděl, že včera jedna loď z připluvší flotily Sun Sail od nich brala proud, tak jsem byl vcelku optimista.
Chyba lávky. Majitelka nám řekla, že nám proud nedá. Nechtěli jsme to zadarmo, dokonce jsme nabízeli docela velké přeplacení za těch našich 7 ampér. Ale nepomohlo to. Jedině, když si přineseme povolení od Port Police.
No dobře. Když povolení, tak povolení. Choval jsem velkou naději, že když na Port Police řekneme „emergency situation“, že to budou chápat. Vyslal jsem tam obě holky (bylo to přes půl městečka), Skipřenku a Terku a skutečně se asi za hodinu vrátili s ústním souhlasem, že si můžeme z kavárny vzít proud (za peníze). A prý, že tam má majitelka zavolat a ověřit si to.
Majitelka nás vyslechla a skutečně zavolala na Port Police. Chvíli se bavila s někým řecky, čemuž jsme vůbec nerozuměli a po ukončení hovoru prohlásila, že nám dá proud, ale jenom hodinu. Že se tak domluvila s Port Police. No – přiznám se, že jsme neměli sílu zase jít na Port Police a vysvětlovat, jaký věci vzali vývoj. Polknul jsem pár hodně ošklivých českých výrazů a připojili jsme se aspoň na hodinu. Překvapivé bylo, že když jsme se připojovali, přišla majitelka a nabídla nám, ať se připojíme v jednu v noci do šesté hodiny ranní. Asi se nás jí nakonec zželelo.
A tak jsem večer trávil v kokpitu koukáním na dětskou, nesmírně hlučnou šou a čekal, až bude jedna hodina. Úderem jedné jsem připojil kabel k prodlužováku a zalezl do pelechu.
22.8. 2011 pondělí
V šest hodin přišla do Café millenium uklízečka a kabel odpojila. Byl jsem vzhůru a koukal jsem z kokpitu na ní. Tak to bychom měli, víc proudu nebude. Zákaz používání všeho elektrického kromě nejnutnějších navigačních přístrojů, který jsem vydal už dřív, platil tedy dál.
První co jsem ráno udělal bylo stáhnutí předpovědi. Podle windfinderu měl vítr k večeru slábnout a tak jsem upravil plán tak, že vyplujeme v poledne, abychom v nejkritičtějším místě, u ostrova Skila, kde jsem čekal velké vlny z moře, byli k večeru za příznivějšího větru. Doplnili jsme vodu a v poledne jsme zamávali Ermiony a vypluly na cestu k saronskému zálivu.
Zpočátku byl vítr docela mírný a kromě mírných potíží s rozbalením rolfoku jsme pluli bez problémů. Vítr samozřejmě foukal přímo do přídě, takže jsme museli křižovat. Dokonce jsme si dovolili vytáhnout celou genu a hlavní nechat na prvním refu. Nicméně Poseidon to tak nechat rozhodně nechtěl. Vítr i vlny postupně sílily a na úrovni Hydry jsme už pluli na cípek geny a na druhý ref. Už dávno jsme byli všichni zase připoutaní k lodi a vodní tříšť létala do kokpitu. Ale byla to úžasná plavba. Správně drsný jachting. Za první týden jsme si docela zvykli, takže teď jsme mohli takovou plavbu správně vychutnat.
Co mi ale začalo dělat vrásky, byl náš postup do návětří. Nepovedlo se mi u zrefované plachty dosáhnout ideálního tvaru a náš drift nevzbuzoval nadšení. Po pohledu na naši stopu na GPS konstatovala Terka, že nekřižujeme, ale ixkujeme. Postupovali jsme, ale pomalu. Jako záložní plán B bylo zvoleno mezipřistání na Hydře, ale do toho se nám nechtělo. Dokud jsme aspoň trochu postupovali, chtěli jsme postupovat. Minuli jsme Hydru a pomalu postupovali směrem ke východnímu okraji průlivu (pro informaci, je asi dvě míle široký). Bohužel vítr neklesal, spíše naopak a vlny také tak. Předpověď nevycházela úplně nejlépe.
Pozdě odpoledne jsme nahodili motor. Pomáhal nám křižovat o něco účinněji. V této chvíli už jsme pluli v režimu, kdy samotné plachty byly při postupu do návětří účinné velmi málo a samotný motor by nedokázal loď dostat kupředu vůbec. Vlny a vítr nás neustále snášely zpět. Jediná možnost postupu byla v součinnosti motoru a plachet a v trpělivém křižování východním kursem.
Střídali jsme se u kormidla se Skipřenkou. Obě děti, umlácené neustálým průchodem vln, jak loď plula přímo proti nim, zalezly do salonu snažily se ležet se zavřenýma očima. Mě ani Skipřence naštěstí vlny nevadily a tak jsme pluli a dohadovali se, co uděláme, když vítr a vlny zesílí a už se proti nim nedokážeme dostat. Shodli jsme se, že až to nepůjde, otočíme loď a chytíme se na Hydře. Bohužel nebylo možné použít taktiku, kterou v podobných situacích používají charterové plachetnice (a my také), tedy stáhnout plachty a za pomoci silného motoru prostě plout proti větru. Náš motor má, jak již tady padlo, 12 koní a proti větru a vlnám nemá samotný šanci. Součinnost motoru a plachet je nutná, stejně tak jako křižování pod plachtami s motorem. Ale koneckonců, tak má jachting vypadat, jsme přeci plachetnice!
Zatím to šlo všechno docela dobře, ale společně s tmavnoucí oblohou jsme dopluli do kritického místa, k ostrovu Skila.
Znovu jsme se blížili k úzkému průlivu, který jsme před třemi dny obeplouvali. Znovu jsme stáli před dilematem, zda ostrov obeplout delší cestou, a nebo zkusit průliv, kde evidentně byly menší vlny. Navíc nás před chvilkou minul veliký motorák (tak 50 stop), který v oblaku tříště zamířil do průlivu a v klidu je projel. Slunce se klonilo k západu a to rozhodlo. Zamířil jsem do průlivu.
Bohužel z dalšího dění nejsou žádné fotky, protože dle zákona schválnosti, ty dramatické okamžiky nikdy nikdo nefotí. Existuje jen patnáctivteřinové video, které natočila Tereza už skoro za tmy a ze salonu, kde jsou vidět jen výrazy ve tvářích mě a Skipřenky. Ty výrazy a skutečnost, že mám na sobě svou offshorovou bundu (v srpnu v Řecku!) hovoří sami za sebe.
Vlny v průlivu byly skutečně malé, ale co jsme neviděli bylo, že je v něm proud. Vítr a vlny nahnané do úzkého trychtýře průlivu vytvořili proudění, které nám silně zkomplikovalo život. Na plachty a i na motor jsme měli rychlost proti dnu 2,5 uzle. Na druhé straně průlivu se také vrátily i vlny a ty nám na rychlosti nepřidaly. Rychlost proti dnu klesla na 1,5 uzle. Začalo se stmívat. Držel jsem motor na nejvyšších otáčkách, o kterých jsem si myslel, že si je můžu dovolit, (otáčkoměr motor neměl), aniž by se motor přehřál a neustále kontroloval GPS, jestli se od skal v závětří pořád ještě vzdalujeme. Vzdalovali jsme se, ale strašně pomalu. Bohužel by nám nepomohlo ani re, protože kromě toho, že by nás takový kurs odvedl od Porosu, kam jsme směřovali, zároveň nám v cestě stál zase ten zatracený ostrov Skila. Nezbylo než zatnout zuby a držet kurs co nejostřeji na vítr a modlit se, abychom dosáhli závětří ostrova Poros dřív, než vítr zesílí. Bylo jasné, že předpověď tedy nevyšla.
Další věc, která mi začala dělat starosti, byla nafta v nádrži. Vyráželi jsme s plnou, ale vzhledem k tomu, že nádrž měly objem 15 litrů, a že už jsme jeli na motor a plachty pěkně dlouho, bylo jasné, že již jsme pod polovinou. Bál jsem se, že jak s námi melou vlny, mohl zbytek nafty v nádrži zvířit usazeniny na dně a ucpat motor. To by nebylo dobré. Zastavení motoru by znamenalo obrat a na plachty a pak v noci naslepo projet zpátky průlivem a zamířit na Hydru. Podle GPS by to šlo, ale určitě se mi do toho nechtělo.
Takže bylo třeba doplnit naftu. Měli jsme na palubě skoro 50 litrů nafty, ale doplnit nádrž z kanystru bylo obtížné i za klidu, natož na dvoumetrových, krátkých vlnách. Za tímto účelem jsme už dřív rozlili naftu do několika PET lahví, z nichž se nafta rozlévala za pomoci trychtýře docela dobře. Takže nastal čas zkusit to v trochu extrémnějších podmínkách. Zavolal jsem na Terezu, ať přijde do kokpitu a přiváže se. Pak jsem ze zadní bakisty vylovil PET flašku s naftou, trychtýř a vrazil všechno Tereze. Nejvíc jsem se bál, že když otevřu hrdlo nádrže, které bylo na bortu lodi, zaleje nás vlna a nateče do nádrže. Číhal jsem tedy na okamžik, kdy budeme mezi vlnami a žádná se nebude chystat podívat do kokpitu.
Bylo to dost o nervy. Vyhlídnout klidnější okamžik, otevřít hrdlo, víčko dát Tereze ať se někam neztratí, vzít od ní trychtýř, nasadit trychtýř, odšroubovat PET flašku a nalít její obsah do nádrže. A to vše být připraven kdykoliv přerušit, když se blížila vlna, která vypadala, že půjde až do kokpitu. Naštěstí jsme jeli hodně proti vlnám a tak do kokpitu šla nejvíc tříšť, ale i tak, když jsme skončili, nejradši bych si dal cigáro, které už jsem deset let neměl. Ale nafta byla zdárně doplněná a to všem zvedlo náladu.
Tou dobou už se setmělo a my se stále posunovali hlemýždí rychlostí směrem k Porosu. Ze skal na závětrné straně se stali jen obrysy a i ty nakonec zmizeli docela. Pluli jsme úplnou tmou a jen na obzoru blikala světla ostrova Poros. Jak jsme se dostávali víc a víc za něj, vlny se zmenšovaly a vítr slábl. Konečně. Byli jsme skoro u cíle.
Dalším úkolem bylo najít maják, který označuje vjezd do porosského průlivu. Nemohli jsme ho ale najít. Ať jsme dělali, co jsme dělali, prostě jsme ho neviděli. Tou dobou už jsme mohli stáhnout plachty a jet jen na motor, protože hladinu čeřily jen malé vlny. Snížil jsem rychlost asi na tři uzle a poslal Terezu s halogenovou baterkou na příď pročesávat vodu před námi. Měl jsem ještě v živé paměti setkáná s neosvětleným rybářem v Messinské úžině za mé plavby kolem Itálie.
Pluli jsme jen podle GPS a hledali vjezd do přístavu. Nikdy bych neřekl, jak může tma člověk mást, a to zdaleka nebyla má první noční plavba. I když jsem tu byl už dvakrát, přesto jsem si chvílemi myslel, že nás GPS vede špatně. Naštěstí jsem věřil jí a ne sobě a tak jsme vjezd do přístavu nakonec našli bez větších problémů.
Byla už noc a provoz nebyl žádný. Propluli jsme pomalu podél nábřeží, minuli molo, které nás stálo fender a zamířil na naše již oblíbené kotviště do Navy Bay, kde jsme asi tak před sto lety čekali na opravu motoru. Zakotvili jsme bez problémů, já jsem nastavil alarm a všichni jsme padli do postelí. Vzdálenost 20 mil jsme pluli 12 hodin. Průměrná rychlost postupu byla 1,7 uzle.
23.8. 2011 úterý
Druhý den jsme si přispali a po vykoupání v moři jsme se Skipřenkou rozhodli zařadit odpočinkovou etapu a dojet pouze na Methanu, která je od Porosu pár mil. Snídaně nás všechny naladila do růžova a tak s dobrou myslí vyrážíme. Jen nás v porosském průlivu trochu vyděsí trajekt Flying Dolphin (typ raketa), který se vztyčí do výkluzu asi 50 metrů za námi a mine nás tak dvacet metrů daleko. No – pěkně jsem se lekl.
Za porosským průlivem už zase fouká, ale není to nic kritického. Bohužel ale fouká přímo do přídě a křižovat se tentokrát nikomu nechce. Díky tomu, že vítr není zas tak silný a vlny jsou také ukázněné, dojíždíme ten kousek na Methanu na motor. Míříme do jachtklubu, kde jsme si letos lodičku vyzvedávali.
Proplouváme mezi majáky na vjezdu do maríny a zklamaně zjišťujeme, že je plno. Nikde ani místečko. Snažím se s lodí přijet blíž, jestli by se nenašla skulina, ale po pravoboku je mělko a zbytek míst je obsazený. Váhám co udělat, když mé váhání rázně ukončuje motor. Chcípne. KRUCINÁL! Cožpak nebude ani jeden den klid? Stojíme uprostřed tiché maríny a vítr nás pomalu postrkává k mělčině. Nechce se mi tady manévrovat plachtama, ani zjišťovat co je s motorem, zatímco by loď volně plula bez kontroly. Zavelím: „Kotvu!“ Ondra poslušně vyhodí kotvu, a protože je dno pískové, okamžitě stojíme. Tak co teď?
Podrobná obhlídka maríny zjišťuje, že je skutečně všude plno a obhlídka motoru zjišťuje, že není jasný, proč chcípnul. Na zatočení klikou naskočil motor normálně a vesele si brumlá. Napadá mě, že problém bude v lanku ovládání plynu ve volnoběžném režimu.
Motor tedy běží, zbývá rozhodnout, kam se vrtnem. Moc možností není, zbývá trajektové městské molo. Nemám z toho moc radost. I na závětrné straně je špatně kryté na současný vítr a navíc je u něj velká hloubka. Osm metrů od břehu je pořád hloubka 12 metrů, dno prudce padá dolů a je plné kamenů. Ale co se dá dělat, budeme to muset zkusit.
Přeplutí je bez problémů. Problémy začínají při couvání k molu. Ondra na můj povel vyhodil kotvu, ale ta se nechytla a vlečeme jí za sebou. Když dobrzdím loď u mola, visí nám kotevní řetěz kolmo z přídě dolů. Kotva leží pod lodí. Plánuji zajet znovu, ale kotva nejde vytáhnout. Ať se Ondra a potom i já, snažíme sebevíc, kotva je seklá. Naštěstí vítr fouká od mola (molo je kolmé na břeh a tedy stojíme na závětrné straně podélně s břehem) a tak nás drží zadní vazáky. Beru si brýle a skáču do vody. Jasně. Kotva je zaklíněná na hloubce asi dvanáct metrů a hoví si pod velkým kamenem.
Vyvezeme tedy náhradní kotvu, která se zachytí dobře a laborujeme, co s tou hlavní. Nejdříve jí zkusíme vytáhnout z nafukovacího člunu. Ondra vesluje jako divý od lodě a já tahám řetěz v opačném směru, než je kotva zaklíněná. Za chvíli oba funíme jak maratónci, ale kotvě se nechce. Veslujeme na člunu sem a tam k ničemu to nevede. Jediný efekt našeho snažení je, že na mole se zvětšuje skupinka zvědavců, co se snaží zjistit, co to vyvádíme. Inu pohled na veslujícího mladíka, co na zádi člunku veze vousaté individuum, které má hlavu pod vodou a skrze šnorchl vykřikuje povely, tu nemají asi každý den. Ale že by nám někdo helfnul, třeba s motorovým člunem, to ne.
Postupující soumrak překazí naše snažení. Vracím se do lodi naštvaný a napětí posledních dnů se projeví. Parádně se se Skipřenkou pohádáme. Návštěva městečka tak probíhá ve všeobecném tichu a spát se jde ve stísněné atmosféře. To je tedy dovolená.
Ještě že se mi povedlo opravit chcípající volnoběh. Stačilo přitáhnout regulační matku umístěnou na plynu za řemenicí. Musí se přitahovat citlivě, půl otáčky už je moc. Na poprvé jsem přitáhnul matku moc a motor nešel chcípnout. Musel jsem sáhnout za roztočenou řemenici a matku zase trochu povolit. Moc se mi do toho nechělo, z roztočeného dieselu šel trochu strach, ale lepší než čekat, až mu dojde na volnoběh nafta. To by se asi protáhlo.
24.8. 2011 středa
V noci jsem špatně spal. Střádal jsem katastrofické scénáře, až se nepovede kotvu vyprostit. Zrovna jsem viděl ty peníze za potápěče a nebo za novou kotvu s řetězem. Vymyslel jsem si pět způsobů, jak kotvu vyprostíme aniž bychom odřeli loď a nebo o kotvu přišli. Pak jsem je zase všechny zavrhnul. Nakonec jsem vymyslel dva a s tím konečně neklidně usnul.
Ráno jsme vše připravili k vyplutí. Plán byl nejdříve prostě zkusit jednoduše vyjet a zapáčit za kotvu lodí v opačném směru. Pokud to nepůjde, otočit loď a zkusit zabrat na zpátečku, aby měl řetěz i loď více volnosti k manévrování. Samozřejmě foukalo 15-20 uzlů a i za vlnolamem to pěkně houpalo. Ale tomu už jsem nevěnoval pozornost, to byly standardní podmínky.
No tak jdeme na to. Upozornili jsme posádky vedle stojících lodí, že budeme manévrovat a s Ondrou jsme se usadili na přídi, připraveni tahat řetěz zaseklé kotvy a lano záložní kotvy. Skipřenka zařadila rychlost a pomalu se rozjela.
Poseidon nám byl tentokrát nakloněn příznivě. Zabrali jsme a zablokovaná kotva vyklouzla z pod kamene. Uf! Sláva, hip hip hurá. Zamávali jsme Methaně a vypluli.
Na moři nás čekal protivítr kolem a tak jsme hned vytáhli plachty a křižovali směrem na severovýchod, k Agistri, které mělo být náš poslední cíl před Athénami.
Loď jela náramně. Vlny nebyly nijak vysoké, jen občas nám nějaká šplouchla do kokpitu rozverně vrženou tříští. Pluli jsme kolem šesti uzlů a užívali si krásný jachting. Vzhledem k tomu, že byla teprve středa, řekli jsme si s posádkou, že když to tak hezky jede, byla by škoda jet rovnou na Agistri, ale bylo by fajn podívat se na Epidauros, kde s námi loni Ondra nebyl. A tak jsme nad Methanou změnili kurs na západ a na boční vítr krásně plachtili k Epidauru. Protože foukal pravidelný vítr, udělali jsme si z lan automatického kormidelníka a nechali Sachmet jet jak umí. Idyla.
U Epidauru jsme zakotvili v zátoce u pláže, protože se nám nechtělo na molo, které navíc vypadalo plné. U pláže je na mapě značené kotviště, ale vybójkovaná oblast pro koupající sahá nesmyslně daleko, asi dvě stě metrů a na hloubku skoro 20 metrů. V zátoce už stáli lodě uvnitř vybójkované oblasti a tak jsme se k nim připojili. Kotvili jsme ale natřikrát. Buď se mi povedlo zakotvit loď tak, že byla moc blízko zakotvených lodí, nebo naopak moc blízko pláže, odkud na nás koupající nevraživě zahlíželi. Skipřenka moje trojité zajíždění považovala za zbytečné a nenechala si to pro sebe. Já jsem naopak hájil právo kapitána kotvit kolikrát chce – no – opět jsem se velice pěkné pohádali a to tak, že moje polovička odmítala jít na pevninu na výlet.
Jinak ale bylo kotvení idylické, dno bylo pískové a dobře drželo. Na výlet jsme nakonec jeli všichni, v restauraci si dali kafe a vrátili jsme se až za tmy v podstatně lepší náladě. V noci byl klid, ty noci na kotvě mají své kouzlo. Napluli jsme krásné 22,5 míle. Kdybychom se se Skipřenkou nepohádali, dalo by se říct, že začala ta pravá dovolená.
25.8. 2011 čtvrtek
Dnes je v plánu přeplavba na Agistri, kde se chystáme vyválet se v bazénu a připravit se na poslední přeskok do Athén. Den začal tím, že přijeli policajti a začali všechny lodě vyhánět za bójky. Nám už se překotvovat nechtělo a tak jsme rovnou vypluli. Fouká dvacet a pětadvacet uzlíků a tak drandíme na bočák na východ a pak čtyřmi mohutnými RE dosahujeme Agistri. U mola bohužel není místo a tak nejdřív zajíždíme na vnější molo, ale hned jak se uvážeme, udělá se místo u vnitřního mola. Tak se zase odvážeme a trochu riskantně za větru (vpravo je mělčina) se protáheme dovnitř na nové místo. Stojíme mezi loděmi, zprava motorový člun 40 stop a zleva plachetnice 38 stop. Mezi našimi borty je necelý metr.
Hned vyrážíme do Studia Meltemi, kde se povalujeme u bazénu, dáváme si frapé a vůbec se chováme dovolenkově. Z verandy studia je vidět do vnitřního bazénu přístavu a protože funí, neustále radši pošilhávám po lodi.
Najednou se do kotviště žene velká loď, dlouhá 54 stop. Chvíli se zmateně motá po vnitřním bazénu, a hledá místo, který ale nikde není. Místo je jen z vnější strany, kde jsem původně stáli my. Ale cizí loď nedbá a háže kotvu někam do míst naší kotvy a začne couvat přímo na naší loď. Vyskočil jsem na nohy a mazal dolů.
Když jsem dorazil, bylo to jasné. Polský skiper s polskou posádkou se snažil nacpat čtyřiapadesátku do metrové mezery mezi námi a vedle stojící plachetnicí. První, co udělal bylo, že nám vytrhnul kotvu. Pak se šprajcnul mezi nás a nemohl ani dopředu ani dozadu. Vůbec se s ním nedalo bavit, i když anglicky uměl. Že by třeba něco řekl, požádal, zda se tam může narvat, to ani náhodou. Naše loď začala splouvat na molo, jako přestala držet kotva. Snažil jsem se držet loď od mola a udržet zadní fendr na místě. To už jsem byl nakrknutej a štěkal jsem na něj. Ale on byl splachovací. Vyběhl na vedle stojící lodě, kde nebyly posádky a začal je převazovat a posouvat. To se nelíbilo posádkám dalších plachetnic a přidali se k protestům, co má co lézt na cizí lodě, když za á, na vnější straně je volno a za bé, může se postavit do druhé řady, což se v Řecku běžně dělá. Ale všechno marné. Polák se umanul a nakonec tu obrovskou loď do té mezírky nacpal. Nám totálně zavřel cestu ven, jak stál na štorc a místo na kotvu jsem se musel vyvázat na něj. Nakonec s ním jakžtakž i byla řeč, na rozdíl od jeho posádky, kterou tvořila fakt parta arogantních pitomců, jak jsem později zjistil.
No prostě – něco takového jsem ještě nezažil, člověk se pořád učí.
Dost mi to zkazilo náladu, ale co se dalo dělat. Tak jsme šli chrnět, abychom byli ráno čerství na poslední etapu z Agistri do Athén. Už to nebylo daleko a vypadalo to na pohodový úsek dlouhý dvacet mil. To byl ovšem omyl.
26.8. 2011 pátek
Ráno v osm vyrážíme. Budím polského skippera, aby nám pomohl se přes ně dostat od mola a hlavně aby povolil jejich řetěz, který zřejmě leží přes ten náš. Vyjíždí Skipřenka a já s Ondrou dobíráme rukama kotvu. A vážně to jde pořád hůř. Táhnu řetěz sám, protože ve dvou si překážíme. Rvu řetěz ven co to jde a najednou koukám, táhnu naší kotvu a přes ní visí jejích kotva s řetězem. Představte si, co váží kotva 54 stop dlouhé lodi s řetězem plus ta naše kotva. Bylo to neskutečně těžký, ale nakonec se to za pomoci Ondry povedlo rozplést a vyrazit ven na moře. Polský skipper nám ani neodpověděl na pozdrav.
Venku nás přivítali vlny a než jsme vytáhli plachty, vyhazovala Sachmet jako jankovitý kůň. Moc rád jsem se ke stěžni při vytahování hlavní plachty přivázal. A pak byly narefované plachty venku a my začali poslední úsek naší plavby.
Foukalo obvyklých 20 uzlů přímo od Athén a my křižovali proti větru a vlnám. Zpočátku šlo všechno dobře. Ale pak začal vítr sílit a naše křižující stopa se začala zplošťovat. Čas dojezdu se začal prodlužovat. Navíc jsme se motali mezi obrovskýma tankerama, co stojí před Aténami, takže situace se stala navigačně trochu náročnější. Nakonec, stejně jako v průlivu u Hydry, se náš postup do návětří tak zpomalil, že bylo nutné pomoci si motorem. S plachtami a motorem jsem křižovali docela uspokojivě, jenže vítr pořád přidával. Už prakticky každá vlna šla do kokpitu a za chvíli jsme byli pěkně mokří. Plavba byla těžší a těžší. Děti zalezly do salónu a my jsme se Skipřenkou kormidlovali. Hlavně tedy Skipřenka se nechtěl kormidla pustit.
Athény se přibližovali neskutečně pomalu. Navíc začal být takový navigační oříšek, jak provádět obraty, abychom se trefili co nejvíce k maríně Flisfos, vedle které byla naše marína. Slunce se začalo blížit k západu a k Athénám se stahovali plachetnice a katamarány. Nikdo neměl plachty, všichni bojovali s větrem a vlnami jen pod motorem. My i s plachtami a s motorem pluli rychlostí 4 uzle a postup dopředu byl díky křižování mučivě pomalý. Byl to dost nervák, protože den se krátil a my jsme v žádném případě nechtěli hledat místo v marině po tmě, protože marina, kde má Sachmet místo, není marina chorvatského typu, ale staré dřevěné molo, kde stojí majitelské lodě vší velikosti a všeljakého stáří. Zázemí samozřejmě žádné, nemluvě o světle.
A tak jsme pluli, prosolení a mokří a přemýšleli,co uděláme, jestli to nestihneme. Rezervní cíl byla Aegína, kterou už jsme nechali za sebou, ale to by znamenalo dojíždět další den zcela bez časové rezervy rovnou skoro na letiště. A kdo ví,jaké bude zítra počasí.
Nakonec jsme se ale přiblížili k pevnině natolik, že jsme mohli provést obrat doleva a plout podél pevniny na boční vítr. To už foukalo třicet pět uzlů, v poryvech i více a my čelili problému, že i naplno narefované a úplně povolené plachty nestačí k tomu, aby se loď značně nenakláněla do závětří. Naštěstí šlo vždy jen o poryv, ale bylo jasné, že naše plachetní a motorová konfigurace dospěla do bodu, kdy byla na konci s účinností. Další zvýšení větru už by znamenalo, že budeme plout jen po větru, což by nás zahnalo tam, odkud jsme připluli.
Skipřenka už zcela nahlas a otevřeně spílala Poseidonovi a já počítal míle, kolik ještě zbývá. Ale nakonec se náš cíl přiblížil. Už pouhým okem jsme rozeznali nástavby válečného křižníku Averof, který hlídá vstup do Flisvosu. Čím blíže jsme byli, tím byly vlny menší až nakonec, úplně u Athén, skoro zmizely. Vítr ale zůstal.
Před marínou jsme sundali plachty ve snaze jet jen na motor, ale loď okamžitě zastavila. Samotný motor na to sám nestačil. Okamžitě jsme plachty zase vytáhli a pluli na ně až do vnitřního bazénu. Minuli jsme vjezd do Flisfosu a teprve až skoro u dřevěného mola vítr krytý budovami na břehu, zeslábl natolik, že jsme mohli manévrovat pouze na motor. Místo jsme našli docela rychle, ale vítr byl pořád silný, takže jsme kroužili marínou dokola a ladili co nejlepší postup, protože moc pokusů asi nebude. Naštěstí vedle našeho stání stála velká loď, na kterou jsem se plánoval v první fázi chytit a pak se teprve vyvázat na břeh.
Couvání se Sachmet není nejjednodušší, ale klaplo to napoprvé. Najel jsem do stání, Ondra přeskočil vedle na loď a za pomoci pár jachtařů, kteří se mezitím seběhli, jsme se vyvázali. Bylo to trochu komplikované, protože molo nemělo vazáky, jen pneumatiky pod vodou na rezavých řetězech a taky mooringové lano na bóji jsme chvíli hledali, ale nakonec jsme se západem slunce mohli říct, že bezpečně stojíme. Prosolení, utahaní, umlácení z vln, ale šťastní, že jsme na místě, jsme si dali s gustem panáka. Dvaceti mílovou trasu jsme jeli víc jak dvanáct hodina a napluli jsme 43 mil. Zašli jsme si do maríny Flisfos do sprch (je kousek vedle pěšky), což bylo naprosto božské. Pak jsme si dali večeři a upadli do kajut spát.
27.8. 2011 sobota
Ráno vstaneme, předbalíme a vyrážíme do Athén. Konečně dovolená. Jdeme na Agoru, nahoru na Akropoli, do muzea. Pak na večeři. Bezvadný den. Je nám fuk, že skoro nefouká, už to neřešíme. Pak se vrátíme na loď, dobalíme a v půl jedenáctý večer vyrážíme autobusem na letiště. Letadlo nám letí v neděli brzo ráno, takže spíme zase na letišti jako obvykle. A jako obvykle nás budí ve 4 ráno. Oni si prostě nedají pokoj. V sedm nám letí letadlo do Mnichova a odtud letíme do Prahy. Taxíkem pak domů. Taxikář nás ošidil aspoň o tři stovky.
Náš dobrodružný výlet skončil.
Na závěr
Když se teď s odstupem dívám na naše dobrodružství, musím říct, že po jachtařské stránce mi dalo velmi mnoho. Malá loď, slabý motor, řecké moře, Meltemi, to vše dalo dohromady kombinaci, které mě o jachtingu naučila mnohem více než mé dosavadní plavby v relativním luxusu obvyklých charterových lodí. Byl to vynikající jachting a já jsem nadšený, že jsme zažili, co jsme zažili.
Reklamy
Categories: Banánový tým, Jachtařské revíry, Středozemní moře, Řecko | 1 komentář

Navigace příspěvku

One thought on “Jak nás v Řecku prohnal Meltemi II.

  1. Pingback: Jak nás v Řecku prohnal Meltemi I. « KRÁSA JACHTINGU

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: