Velká cesta Jónským a Tyrhénským mořem, část první – Princezna

 20.5.2011
Cesta začala odletem z Mnichova do Řeckého Patrasu Araxos. Letadlo společnosti Tuifly, která je jednou z mála co do Patrasu létá, odlétalo z Mnichova v šest ráno a tak mě Skipřenka obětavě na letiště dovezla autem. Vyráželi jsme z Prahy před půlnocí a ve tři ráno byli na letišti. Nevěřili byste, jak i tak obrovské letiště, jakým mnichovské je, může být v noci prázdné a depresivní.

V pět jsem zamával Skipřence, zamáčkl skoro slzu a vlezl si do tranzitu a dál ke gejtu. Letadlo odletělo na čas za necelé dvě hodinky jsme sedali v řeckém Araxosu. Tamní letiště je malé a vojenské. Srdce obdivovatele letadel potěšily vojenské F16 rozmístěné podél ranveje, duši cestovatele naopak nepotěšilo, že do 40km vzdáleného Patrasu, kde čekala Princezna nejezdí z letiště žádný autobus. Plán totiž byl dojet z letiště busem – nenapadlo mě, že tam taková věc nebude. Chvíli jsem si povídal s takovou sympatickou slečnou v uniformě, která mi radila, svézt se taxíkem do vesnice „Chorasoslorasosněconěco“ a odtud autobusem do Patrasu, ale vzhledem k svému jednomu dvacetikilovému báglu a dalšímu menšímu, jsem bloudění po řeckých vesnicích vzdal a vzal si taxíka. Škodu Superb.

Taxík jel hladce a po mírném nedorozumění, kdy jsme hledali „port“ a ne „marina“ jsem zahlédl na molu za přístavem kanárkově žluto červenou loď jsem stanul před marínou Patras. Za taxíka jsem vypláznul 55 euro, což mě moc nepotěšilo, ale hlavně, že jsem byl na místě.

Na lodi již čekal kapitán Milan Antoš (kapitán) s Ludvíkem Kocourkem, kterému nikdo neřekne jinak než Kocour. Ten zaskakoval za neexistující posádku při plavbě z Porosu kolem Peloponésského poloostrovu a nyní směřoval na Korfu, kde se měl nalodit zpátky na La Grace, která ho Milanovi půjčila. U Peloponésu zažila Princezna bouři, při které přišla o plachtu (genu) a teď si druhý den lízala rány.

dscf1388_princess.jpg

Kanárkově žlutá Princess v řeckém Patrasu.

Princezna je majitelská loď, keč s dvěma stěžni a s kutrovým oplachtěním (dvě přední plachty, kosatka a gena). Je z roku 1974, takže trochu starší dáma, ale ve vynikající kondici. Původně závodní zaoceánská jachta 43 stop dlouhá s nízkou nástavbou a s velkým prostorem v podpalubí disponuje kromě kormidelního kola v kokpitu  i zcela krytou druhou kormidelnou v salonu. Ve vybavení jsou samozřejmě navigační přístroje včetně GPS mapového ploteru a méně běžného radaru. Princezna má spaní v salónu, dvě boční kajuty a kajutu příďovou. Jako první z posádky přišedší mám právo vybrat si kajutu a tak se uvelebuju v pravoboční velké kajutě pro dva. Prostě luxus.

Nalodil jsem se a zbytek dne uběhl v družné (alkoholové, jak jinak) zábavě s polským jachtařem, jehož loď stále kousek od té naší. Na Princezně není ani kousek jídla a tak vybaluju zásoby (Express menu) a bohatýrsky večeříme.

Počasí je slunečné, ale večer je trochu chladno. Noc v maríně Patras stojí 40EUR.

21.5.2011
Noc je klidná, ráno si dávám sprchu v umývárnách patřících k jakémusi kulturnímu divadelnímu stánku, které v betonové podobě stojé u maríny. Ale slečna, která tam hlídá hadry a smetáky nás nechává klidně vysprchovat, takže jsem spokojenej. (Baba, která přišla na odpolední směnu už nikoho vysrpchovat nenechala.). Pro neznalé – řecké maríny mají nulové zázemí tak, jak to člověk zná třeba z Chorvatska. Stání je sice o něco levnější (i když ne o moc), ale služby nulové.

Dopoledne je ve znamení povalování po lodi. Milan shání ventil k Zodiaku, což se nedaří. Ve tři hodiny doráží další člen posádky, Tomáš. Jdeme společně nakoupit do nedalekého supermarketu, kde necháváme 150 EUR. Více nás nebude, jen tři, a tak po naložení zásob je Princezna připravena k odplutí. V 17:00 zvedáme kotvu a míříme kursem 270 přes Jónské moře do Itálie. Čeká nás nějakých 300 námořních mil, což je skoro 600 kilometrů, než znovu vystoupíme na břeh v Messinské úžině mezi Itálii a Sicílií. Na mole necháváme s obrovským báglem Kocoura, který čeká na trajekt na Korfu a pak už necháváme nehezký Patras za zádí.

22.5.2011
Vzhledem k tomu, že jsme tři, rozdělujeme si noční hlídky systémem 4 hodiny hlídky (2hodiny kormidlo + 2 hodiny přísedící) a 2 hodiny spánku. Není to nic extra čtyři hodiny bdít a jen dvě hodiny spát, ale nedá se nic dělat. První den mám hlídku 22:00 – 02:00 a pak od 04:00 do 08:00. Celou mojí první hlídku lovíme vítr, ale skoro nejedeme. Ve dvě nahazujeme motor a aspoň trochu se posouváme. Pak celý den střídavě na plachty a občas motor, vítr fouká mizerně, Řecký Poseidon nás nechce od pevniny pustit. Za prvních 24 hodin jsme upluli 80námořních mil, což není mnoho. Večer zase nefouká. Přes den jsme nespali, jen se střídali u kormidla.

23.5.2011
Noční hlídky mám od 24:00 do 04:00 a pak od 06:00 do 08:00. Začínám pociťovat nedostatek spánku. V noci to byla občas krizovka – stál jsem u kormidla hypnotizoval kompas, jehož čísla červeně svítí. Postupně začala čísla mizet, až zůstalo jen W – 270. Pak zmizelo i to a to už jsem spal ve stoje. Ani druhý přísedící hlídky nedokázal těmhle velkým mikrospánkům zabránit. Ještě že nejsme v autě. Loď se srovná do kurzu a jede se dál. V noci začalo trochu foukat od severu a objevili se poměrně krátké vzteklé mrtvé vlny. Protože nefouká moc, Princezna na nich trochu tancuje.

Ráno nám vlna shodila hrnec s tuňákem a těstovinami ze stolu a obsah se rozsypal po podlaze. Nezbývá mi než to uklidit, a tak se plazím v salonu po podlaze a uklízím rozsypané jídlo. Ale vlny, nevyspání a to, že jsem ohnutý si vybírá daň. Stačím sice tuňáka douklidit, ale pak musím na palubu a je mi regulérně blbě. Co se dá dělat, mořská nemoc je tady.

Mrtvé vlny a slabý vítr si vybírá daň i u druhého člena posádky, Tomáše, kterému se chvíli po mě udělá blbě také. Jediný v pohodě zbyl kapitán Milan, který nás trochu pobaveně a trochu znepokojeně pozoruje. Jeho znepokojení se vůbec nedivím. Kdyby nás to položilo úplně, zbyl by na celou loď jen on sám.

dscf1460_princess.jpg

Vítr zesiluje, u lodě se ukazuje hejno delfínů. Byla to nádherná podívaná, natočil jsem jí na foťák (kupodivu během natáčení mi špatně nebylo). Asi sedm delfínů skotačilo před přídí lodě, vyskakovali z vlna a zase se nořilo. Byl to až mystické.

Navzdory mořské nemoci se s Tomášem  a Milanem střídáme u kormidla a na rozdělení nočních hlídek se také nic nemění. Jen když nekormidlujeme, tak ležíme v kokpitu a koukáme do nebe. Během dne přichází srážky a zima a tak je v kokpitu trochu mokro, ale mě osobně je to úplně jedno. Jsem oblečenej do jachtařského oblečení, kapuci na hlavě a že na mě prší mě vůbec nevzrušuje. Ale jsem rád, že jsem si pořádní jachtařské oblečení pořídil.

Tomáš (vlevo) a kapitán Milan

24.5.2011
Hlídku mám od 22:00 do 02:00 a pak od 4:00 do 8:00. Krize z nevyspání a z mořské nemoci je značná. Sice je mi lépe, ale o to více se mi chce spát. Vítr fouká pravidelně u uháníme na plné plachty. Boční vlny jsou pořád stejné, asi metr a půl, někdy dva, ale už si zvykám. Jen to nevyspání. V noci bych přísahal, že slyším zobcovou flétnu. Zcela jasně hrála přes svistot větru v lanoví. Vůbec se nedivím Odysseovi, že se v těchto vodách radši poutal ke stěžni. Scilla i Chabrida leží naším kursem. 🙂

Přes den je mi líp, snědl jsem jablko i kousek chleba. Krásně tu zhubnu. 🙂 Pozdě odpoledne se na západě objevuje pevnina. Itálie! A taky naděje, že se konečně vyspíme:-)

Obeplouváme podpatek italské boty a vplouváme do jižního ústí Messinské úžiny. Provoz zhoustl, ale není to nijak hrozné. Nad hlavou nám přelétají přistávající letadla a břehy se rozsvěcují tisícem  světel. Poznat v tomhle zmatku poziční světla blížící se lodi není nijak snadné. Messinou se navíc valí slušné vlny a vítr fouká přímo proti. Takže všechny plachty dolů a motorujeme. Lodí to zmítá nahoru dolů i do stran, ale mě už je dobře a vlnobití snáším úplně v pohodě. Stejně tak Tomáš.

Pomalu se probíjíme na sever, až se konečně na dohled objevuje náš cíl Reggio di Calabria. Ve dvě ráno se vyvazujeme v ošklivé malé maríně v průmyslovém přístavu v Reggiu. Díky silnému bočnímu větru bylo zaplouvání značně divoké, ale nakonec stojíme. Ještě v noci se jdeme vysprchovat, v maríně jsou takové mobilní buňky se sprchami a záchodem. Ale voda teče horká a to je nevýslovné blaho. Pak zalezeme do spacáku a konečně se pořádně vyspíme.

Princezna v Reggiu

25.5.2011
Druhý den nás skásnou v maríně o 45 euro. Jdeme se podívat do města, ale je divné, stejně jako marína. Cesta do centra  vede přes přístav a cementárku, ale ani to město pak není nijak skvělé. Nejsme schopní ani nikde najít pizzerii a trochu se najíst. Já aspoň nacházím bankomat, protože bude třeba doplnit naftu. Pak najdeme i něco jako restauraci/bistro, kde se trochu najíme a kde mají překvapivě internet zdarma. Tak každý vyřídí, co je potřeba a vracíme se na loď.  Cestou začne pršet a bouřka a tak se stihneme schovat nejdřív do kavárny na kafe a pak střídavě, podle intenzity deště, přebíháme mezi úkryty až do maríny.

Marina v Reggiu sice má čerpací stanici, ale světě div se, nefungují čerpadla. U benzínky trůní dva italští strejdové, pokuřují a uvnitř mají narovnané asi 4 kanystry s naftou. Říkám kolik budeme asi potřebovat a jeden z nich skočí do auta a doveze kanystry další. Tak kupujeme v kanystrech 120litrů nafty, které vláčíme asi padestá metrů k lodi a tam je Milan za mé asistence nalévá do nádrže. Je to pakárna a navíc nás stojí 204EUR, což je 42 korun za litr. Dost drahé a hádejte se se strejdou italem, když nejede ani kasa, ani pumpa, cenovky jsou vynulované a cenová politika je napsaná na papírku uvnitř kanceláře benzínky. Navíc samozřejmě oni ani slovo anglicky, já ani slovo italsky, kromě „tropokáro“, což znamená přliš drahé. Jenže loď naftu potřebuje, co se dá dělat a tak  jsme s Tomášem museli zaplatit. Ale dost dlouho mě to žralo. Aspoň že přestalo pršet. V 17:00 zvedáme kotvy a dáváme vale ošklivém Reggiu a podivné maríně, o které v průvodci píšou, že v ní potkáte i krysy.

Vplouváme do Messinské úžiny a severním kursem míříme do Tyrhénského moře. Počasí se umoudřilo a čerstvý protivítr nás vyprovokoval k vytažení všeho prádla. Křižujeme messinou za velké jachtařské pohody, obdivujeme okoloplující cruisshipy a tankery a obdivně si prohlížíme pobřeží Itálie i Sicílie. Italská strana je velmi hornatá a tak se hovor stáčí na vylodění spojenců za druhé světové války a také na Spartaka, který ve zdejší krajině nakonec dobojoval svůj poslední boj.. Messinská úžina je skutečně impozantní místo.

dscf1568_princess.jpg

V družném hovoru se setmělo a přišel čas rozsvít poziční světla. Ale nesvítila. A nic nepomáhalo. Jediné co svítilo, bylo motorové světlo a palubní světlo. Obě jsme nechtěli při plavbě na plachty použít a tak jsme nejužší místo messiny křižovali na plachty osvětleni pouze zahradní solární lampičkou z Bauhausu, která byla trvale umístěná na zádi.

Když jsme se dostali k místu, kde bylo nutné křížit plavební dráhu (naším cílem byla Scilla), začalo to být napínavé. Frekvence námořních kolosů je v tom místě značná a my jsme pevně věřili, že nás mají na radaru a že u toho nechrápou. Vítr navíc polevil a tak naše rychlost překročení messinské plavební dráhy klesla na tři uzle. A aby toho nebylo málo, málem jsem vrazili do podivně osvětleného rybářského člunu, který až nic nevystavoval, rozhodně nám nedal přednost.

Navrhoval jsem kapitánovi, ať nahodíme motor a svítíme aspoň motorovým světlem, abychom z toho místa zmizeli co nejdřív, ale pokračovali jsme dál na plachty. Naštěstí asi pří třetím obratu začali svítit poziční světla (asi nějaký špatný kontakt ve stěžni) a šlo to trochu veseleji. Nakonec, těsně před půlnocí, se před námi objevil maják Scilly a zanedlouho jsme již kotvili před pláží pod středověkým hradem, který se vypíná na skále nad vodou. Vypadalo to, že jsme připluli do vážně krásného místa.

26.5.2011

Scilla
Ráno jsme se probudili v široké a klidné zátoce pod skálou, na níž se vypínala historická stavba s majákem, který nám v noci ukazoval cestu. Ve svahu nad pláží se krčili domečky a pokrývali jej kobercem svých střech. Mezi nimi se vinula silnice, která se po výšvihu na první kopec ztrácela dále v horách. Bylo trochu pod mrakem a nikde nikdo.Nasnídali jsme se, nechali Princeznu osudu a provedli Zodiakem výsadek na pláž, kde jsme ho vytáhli mimo dosah vody a vyrazili jsme na prohlídku městečka.

Scilla

O Scille se zmiňuje už Homér a scillská skála mám své místo v řecké mythologii. Jde udajně o křídla orla, který zde kdysi spočinul. Městečko bylo moc krásné, po Reggiu to byl pravý balzám. Sciila je malebná rybářská vesnice šplhající po svazích, které obklopují záliv a skálu s majákem. Není prakticky zasažená turismem a možná právě proto tam člověk cítí jakýsi genius loci.

Šplhali jsme serpentýnama silničky, která vedla mezi domy až k radnici, kde jsme si dali zmrzlinu. Cestou jsme obdivovali výhledy na Princeznu, která kotvila mírumilovně hluboko pod námi. Nevynechali jsme ani starý hrad na skále, (1,5EUR vstup), který zde stojí od nepaměti a v poslednícj letech, než jej zpřístupnili veřejnosti, sloužil jako vojenský objekt. Výhledy na Sicílii jsou odtud jedinečné. V objektu je také dnes výstavní síň, kde jsme narazili na fotografii, jak to tady také může vypadat, když se moře rozčílí.

Passarella na lov mečounů

Od hradu jsme slezli do druhé zátoky, která omývá skálu z druhé strany a kde jsou kotevní bóje a malý rybářský přístav. Kotvila zde Passarella, což je zdejší speciální loď na lov mečounů. Z lodě vyčnívá asi 20metrů dlouhý čelen v podobě jakéhosi žebříku a stejně dlouhý žebřík je pak vztyčen na místě stožáru ukončený strážným košem. Na konec čelenu se postaví rybář s harpunou a do koše vyšplhá navigátor. Z výšky pak vyhledává mečouny a naviguje loď k nim, kde se je snaží harpunář ulovit. Je to tradiční způsob lovu a Passarell zde loví několik. Každá má svou vymezenou oblast, snad aby se neprali.

Ale to už byl čas vrátit se na loď. Na pláži jsme našli Zodiak tak, jak jsme ho nechali a po nalodění jsme zamávali romantické Scille a směrem na Capo Vaticano jsme nabrali kurs naTropeu.

Panovalo bezvětří, bylo pod mrakem a moře vypadalo jako slapské jezero. Celých třicet mil jsme jeli na motor.

Cesta by nestála za záznam, kdybychom nepotkali velký tanker. Naše trasa se mírně křížila s tou jeho tak, že bylo jasné, že ho mineme bezpečně za zádí. Tanker byl veliký, ale to nás už nijak neohromovalo. Držel jsem kurs přímo, abychom překřížili vlny za tankerem, protože nebyl důvod uhýbat. Navíc vlny slibovali zpestření z nudného motorování. Seděli jsme v kokpitu a všichni, včetně kapitána se těšili, že se trochu zhoupneme. A pak jsem přídí najel na první vlnu. Byla veliká, stejně jako ten trajekt. Princezna se vzepjala a přídí skočila do prohlubně za vlnou. Další vlna šla přes palubu, kde jí, ouha, v cestě stáli otevřené kajutové lukny. Vlna zajásala, skočila dovnitř a já jsem jen od kormidla sledoval, jak si našla cestu ven z kajut a propláchla salón skoro až do kuchyňky. Kurnik. A měli jsme co sušit.

Tropea
TropeaTropea je velice zajímavé středověké město, postavení na útesech, které padají kolmo do moře, odkud je na Tropeu opravdu úchvatný pohled. Našinec něco takového jen tak nevidí. Pod útesy je marína, kde jsme ve 20:30, po mírném zajižděcím hororku, přistáli. Nejdříve jsme se vrhli do sprchy, což bylo opět dokonalé a pak v deset večer, po večeři, vyrazili ještě na chvíli na útes do města. Poseděli jsme v kavárně, i pivko jsme si dali. Noční Tropea rozhodně stála za to.

V maríně jsme strávili klidnou noc, jen ráno jsme museli do sprch a na záchod oknem, protože klíče, které se museli vyzvedávat na vrátnici, na vrátnici sice byly, ale jinak tam nebyla ani noha. Po snídani se jdeme ještě podívat na Tropeu za dne a Tomáš se rozhoduje, že se sbalí a odjede vlakem odsud do Neapole na letadlo. Tak se s ním loučíme a do Tropey  jdeme sami. Po návratu ovšem překvapení, Tomáš stojí u lodi a mumlá neslušná slova. Nepovedlo se mu dostat se v Tropee na vlak. A tak jede ještě s námi do Vibo Valencia, odkud ten vlak snad už chytí.

Do Vibo Valencia
A tak opouštíme Tropeu (marina stála 50E), za naprostého bezvětří se v 15:30 vyvazujeme v maríně Vibo Valencia (45 EUR+WiFi, které se mi stejně nepovedlo rozchodit). Tady nás Tomáš opouští podruhé a my s kapitánem čekáme na další posádku, která má dorazit druhý den a se kterou máme vyrazit na divukrásné Liparské ostrovy.

Musel jsem na pevninu najít bankomat, ta nafta a maríny se začali dost prodražovat. Večer pak připlula La Grace, která se nám držela skoro v patách už od Jónského moře, ale vysílačkou jsme jí zachytili až teprve tady, půl hodiny před přistáním. Připlula za tmy a za naprostého ticha se jak přízrak z minulých století vyvázala u velkého mola na severní straně přístavu.

La Grace u mola ve Vibu

27.5.2011
Druhý den se zjistilo, že u mola, u kterého se La Grace vyvázala, je veletrh lodí a lodních potřeb. La Grace se samozřejmě stala středem pozornosti a nejpopulárnějším exponátem. K velkému nadšení návštěvníků a hlavně dětí, protože každej se chtěl na palubu takové lodi podívat. A tak když jsem šel na návštěvu La Grace, slyšel jsem už zdálky Vikyho, jako ječí z košového ráhna: „Peepóóó, ať mi krucinál nelezou do kajuty, kdo tam má mít furt uklizeno!“

Moje návštěva La Grace dopadla uspokojivě. Pozdravil jsem se s Petrem Scheirech (Sajrim), vylezl jsem s Vikym do koše a pověsil tam vlajku. Pak jsem se vrátil na Princeznu a poté, co dorazila další posádka, Zdeněk a Jura, v pět odpoledne jsme vyrazili na noční plavbu na Liparské (Aeolské) ostrovy. Začal mi druhý týden na moři. Za sebou jsem měl 365 námořních mil a větší část plavby ještě před sebou.

28.5.2011
Stomboli a Liparské ostrovy
Vypluli jsme do západu slunce a do úplného bezvětří. Před námi leželo 40 námořních mil, na jejichž  konci ležel prastarý přírodní maják, dosud činná sopka Stromboli. Motorovali jsme rychlostí asi 5 uzlů a kolem padla tma. Měl  jsem hlídku se Zdenkem, což byl zkušený cestovatel, a na plachetnici nebyl zdaleka poprvé, ale jachtař nebyl. Což mělo mít důsledky v událostech, které následovaly.

Pluli jsme mořem, dokola temnota a jen červené číslice kompasu matně osvětlovali své bezprostřední okolí. Bylo poměrně mlžno a viditelnost nic moc. Taky bezvětří a značné vlny, které s námi hezky pohazovaly. V dálce na pravoboku se objevilo bílé světlo. Pluli jsme dál, bylo hodně daleko, nicméně po očku jsem ho sledoval. Bohužel na palubě nebyl dalekhled, a tak jsem čekal, co se z toho vyklube. V poslednch dnech jsme v noci potkávali jenom velké lodě, tankery a cruiseshipy. Vzhledem k tomu, že to nebyl vánoční stromeček, říkal jsem si, že je asi bude tanker.

Za nějakých třicet minut se k bílému světlu přidalo červené. Objevilo se tak podivně pod bílým světlem. Držíc se své teorie tankeru, říkal jsem si, že jede podobným kursem jako my, jen je rychlejší, tak za chvíli zmizí. Jenže nemizel. Zkoumali jsme se Zdenkem situaci, světla se tak jako kymácela, že Zdenek povídá: „To bude asi nějaká bóje.“ Hm, tak bóje, řekl jsem si a upravil kurs více doleva, tak, abych jí bezpečně obeplul. Ale bóje se nějak nechtěla vzdálit, byla pořád na stejném náměru. Upravil jsem kurs ještě více doleva – a pak mi to docvaklo. Co se děje, když se náměr nemění? Jsme na kolizním kurzu. A to už jsem byl schopen rozeznat trup lodí a i rozmístění světel. Žádnej tanker. Plachetnice!  A má přednost!

No, nakonec to nebylo tak horké. Přidal jsem otáčky a proplul jí asi sto metrů před přídí. Sice jsem měl spíš změnit kurs, a proplout za zádí, ale bál jsem se začít nějak s lodí šachovat, aby si to oni nevyložili nějak blbě a kdo ví, jak by začali manévrovat.

Změna otáček probudila kapitána a moc se mu to nelíbilo. Nicméně vzdálenost míjení byla slušná a tak zase zalezl spát. Ale já měl o čem přemýšlet.

Když to tak vezmu, chyba byla, že jsem to Zdenkovo tvrzení, že jde o bóji, vzal a nepřemýšlel o něm. Nebyla to Zdendova chyba, já jsem jachtař s papírama, on nikoliv. To byla moje chyba. A pak jsem taky neměl pořád čekat tanker. No ale zaplaťbůh jsem se včas vzpamatoval a mohl děkovat Poseidonovi za cennou lekci bez následků.

Stromboli

29.5.2011
Stromboli
Dál už probíhals cesta bez zvláštních zážitků a když jsem se probudil, poté co jsem šel po vachtě spát, tyčila se před přídí Stromboli a my jsme hledali místo, kde zakotvit. Bylo ais devět hodin. Nakonec jsme se postavili na bójku před San Vincenzem, odkud směřují k vrcholu výrpravy vulkanolovných turistů. Jen jsme se vyvázali, objevil se člun se třemi mladíky a zkásnuli nás o deset euro, ještě navíc s tím, že tu budeme stát jen přes den a na večer už ne. Přes noc je to za třicet.

Pro osvěžení jsme dali koupel a já tak ze zvyku vzal brýle a kouknul se na kýl a šroub. A co to nevidím. Na šroubu je pěknej, utaženej a zapečenej hrozen dvou nebo tří lan. Takže pěkne nůž a pod vodu a už se řezalo. Střídali jsme se s kapitánem v potápění a snažili se odřezat namotaná lana. Šlo to blbě a hráli jsme si s tím asi třičtvrtě hodiny. Vždycky nádech, praštit se do hlavy o trup Princezny, chytit se jednou rukou kormidla a druhou řezat. Než se člověk dole trochu usadil, hned zase musel nahoru pro vzduch. Ale nakonec jsme to očistili.

Stromboli měla vrcholek v mracích a nám přišlo blbé tu jen tak okounět a tak jsme se z bójky odvázali a vydali se na plavbu kolem sopky, abychom si jí pěkně prohlédli. Tou dobou se už pěkně rozfoukávalo a tak jsme postavili všechny plachty, které jsme, hned jak jsme vystrčili nos ze závětří sopky, zase pěkně refovali. Docela to foukalo a na hladině byly krátké a vzteklé vlny tak do metru.

Stromboli byla úchvatná. Pravidelný tvar je ze západní strany poznačen obrovským černým lávovým splazem, kudy se kutálí žhavé balvany a teče láva. V tenhle okamžik tedy ne, sopečné erupce začínají až na večer, ale i tak je pohled skoro kilometr vysoký splaz impozantní.

Když jsme obepluli sopku, což bylo k večeru, zjistili jsme, že bójky jsou už všechny plné, a že se sem stahují lodě plné turistů. Zjevně se těšili na sopku. Zakotvili jsme vedle bójkoviště a rozhodli se netlačit se se suchozemci na břehu, ale podívat se na erupce z vody.

Těsně před setměním jsme vyrazili na západní stranu sopky. Foukal vítr přímo proti nám, slušné vlny. Když se před námi otevřel výhled, zrovna byla erupce. Sytě rudě oranžový plamen vyšlehl z vrcholu sopky a i z té dálky, kde jsme byli, bylo vidět, jak jsou rudé balvany vyvrhovány jícnem sopky na lávový splaz a kutálí se dolů. Rachot sopky byl slyšet poměrně špatně, na to jsme byli dost daleko, i tak byla podívaná krásná. Člověk si zrovna představil, jak tu v antických časech pluje galéra a Stromboli jí ukazuje cestu jako gigantický maják…

Asi po třičvrtě hodince jsme udělali čelem vzad a vrátili se s Princeznou zase na kotviště u San Vincenza, kde jsme konečně usnuli spánkem spravedlivých. Však taky bylo co dospávat.

30.5.2011
Isola di Lipari

Ráno jsme vytáhli kotvu, zamávali Stromboli a jižním kursem vyrazili k ostrovu Isola di Lipary, největšímu a nejlidnatějšímu ostrovu, podle něhož nese souostroví jméno (nicméně jsou ostrovy známé i pod jménem Aeolské ostrovy). Cestou jsme obdivovali i krásné scenérie ostrova Panarea což nás tak nadchlo, že jsme se i vykoupali v krásné a průzračné vodě, kousek za Panarií. Pikantní na tom bylo, že krátce potom, co jsme nelezli zpátky do lodě a vyrazili na další cestu, potkali jsme žraloka. Vzhledem k tomu, že bylo úplné bezvětří a hladina, klidná, už z dálky jsme viděli charakteristickou ploutev trčící z vody a za ní špičku ocasu, co vlnitým pohybem poháněla žraloka kupředu. Zamířili jsme s lodí k němu, ale než jsme se dostali na nějakou rozumnou vzdálenost na focení, žralok nás zmerčil a potopil se. Odhadem mohl mít tak metr, možná metr a půl.

Ale to už jsme se blížili k Liparskému ostrovu a hledali, kde se uchytit. Zdálo se, že místa je dost – mělká zátoka na severní straně liparského zálivu obsahovala několik pírů, u kterých stáli na mooringu plachetnice. Jak jsme se tak motali kolem a hledali, kde to bude nejlepší, zaslechli jsme „Ahoj Češi!“ Na jednom z pírů stála slečna a mávala na nás. Tak jsme k ní zajeli a vyvázali se. Slečna pracovala u provozovatele mola, a když prý tu zůstaneme, udělají nám cenu. Jenže my jsme chtěli zůstat jenom dvě hodiny… Nicméně na otázku, jaká ta cena by mohla být, neznala slečna odpověď. Tak jsme se šli podívat na břeh a zjistili jsme, že za liparským mysem, který rozděluje záliv na dvě poloviny, je to mnohem hezčí. Tudíž jsme se po návratu z nákupů (asi po dvou hodinách) sebrali a že zaplatímě ty dvě hodiny a pojedeme. Podotýkám, že jsme nebrali ani vodu, ani elektřinu. No a slečna povídá: „Dvacet euro“.

To jsem ovšem já, jako pokladník, odmítl zaplatit (za podpory posádky). Nakonec, po troše handrkování, dostala slečna deset euro a my jsme odfrčeli za hezčím.

Jižní část zálivu, za ostrohem, je přímo u malebného centra a disponuje městským molem, ke kterému jezdí takové místní vodní autoubusy. Chtěli jsme se tam postavit, ale zastavila nás velká cedule umístěná na zdi vlnolamu, kde bylo napsáno, že zde nesmí stát lodě, co mají méně než dvacet pasažérů. Hm, to zrovna nebyl náš případ.

Klučina z Lipar

Jak jsme tak bezradně kroužili kolem, koukám, že z mola na nás mává takovej klučina, tak 11-12 let, ať jako klidně zastavíme. A tak jsme přirazili, klučina ukazuje palcem nahoru, jako že dobrý a ještě nám pomáhá s lanama. Tak jsme se vyvázali, já vylezl ven a povídám mu, co jako policajti tady na to. Překvapivě uměl docela anglicky a říkal, že policajti OK,  a že „good place for boat“. Jo, to víme taky. Hezký místečko, v závětří za vlnolamem. Ale jak se tak, koukám okolo, vidím, jak se k nám žene po mole rybář, křičí italsky a divoce gestikuluje. Nevypadalo to, že nám přišel říct ó vítejte, vznešení cizinci. Ale klučina na mě povzbudivě mrkne, zastoupí rybáři cestu a začne se s ním dohadovat. Rozumím jenom „policíja, policíja“. Chvíli diskutují, a pak se rybář otočí a odchází, zjevně v klidu a klučina mi říká, že je všechno OK, že policie připluje až druhý den v poledne a do tý doby tam máme klidně stát. To bylo hodně pozitivní. Vytáhl jsem z lodní kasy pět euro a klukovi je dal. Doufám, že to bylo dost, protože klidná noc u mola za to stála.

Ten klučina byl vůbec výbornej, jako jeden z mála lidí, co jsme potkali uměl docela anglicky a byl vážně podnikavej. Ten se neztratí. Chtěl bych se na Lipary zase podívat už kvůli němu.

img_3768_princess.jpg

A tak jsme strávili romantický večer na molu, s výhledem na místní korzo a vůbec na celou malebnou přístavní část městečka. Samozřejmě jsme v kavárně u hezké slečny dali zmrzlinu a kafe a já jsem si koupil čepici (za tu, co jsem ztratil před měsícem v Chorvatsku u Žirje). Bylo to vážně pěkné místo.

31.5.2011
Vulcano
Druhý den dopoledne, po nezbytném kafíčku a zmrzlině u hezké slečny na náměstí Piaza di Sain’t Onofrio, jsme se odvázali a vyrazili dál na jih, na ostrov Vulcano, kde se nachází velký, již nečinný vulkán s kráterem, ze kterého ale stále uniká velké množství sirného kouře a kterého návštěvu jsme si nemohli nechat ujít.

Cestou jsem se jednou vykoupali a hlavně v úžině mezi Liparem a mysem Vulcanelo, který  Vulcanu patří, jsem mezi skalním jehlami potkali La Grace. Nastavovala se mezi skalami jak mladá slečna před zrcadlem a kolem rejdil na Zodiaku Honza s Kocourem, který pořizoval fotky. Provedli jsme krátké blízké setkání, sdělili si cíle plavby pro ten den a zase se rozešli. My jsme mířili k Vulcanu, La Grace na sever.

My jsme se přemístili do zátoky Porto di Ponente a nad krásným pískovým dnem hodili kotvu. A protože bylo krátce po poledni, bylo v zátoce i dost místa. Dali jsme si oběd a vyrazili člunem na pláž za účelem dobytí vrcholu Vulcana.

dscf1758_princess.jpg

Vulcano není tak vysoký a ani tak nepřístupný jako Stromboli a cesta se dá zvládnout v teniskách, ba v sandálech. Stoupá se nejdřív nízkou vegetací po vymleté cestách, která se záhy změní na kamennou. Cestou člověk zaplatí ještě tři eura, což není zas tak mnoho.

Od síry zažloutlá stezka se zvedala poměrně mírně, záhy se však sklon zvětšil a člověk si pěkně zafuněl. Odměnou za námahu bylo však po levici se objevující panorama – výhled na mys Vulcanelo a na velký Liparský ostrov. Jsou to čarokrásné pohledy, zvlášť za odpoledního světla, jak se slunce na obloze chystalo zakončit svou dráhu ponořením do moře. Ráz okolní krajiny se postupem mění. Vegetace zmizí zcela a všude se válejí balvany, které hora kdysi vyvrhovala. Velmi to připomíná fotografie z Marsu, které pořídily sondy z povrchu a také televizní seriál Tajuplný ostrov (dle Julese Verna), který jsem jako kluk fascinovaně sledoval. Podobný pocit jsem měl teď tady.

Pohled z Vulcana na šíji mezi Porty.

Stoupání netrvá dlouho, a sirný zápach a hlavně sirný kouř člověku připomene, že okraj kráteru je na dosah. Nedoporučuje se si sirného kouře dýchnout! Na hraně kráteru jsou varovné tabulky, které zapovídají přibližovat se k dírám, ze kterých kouř uniká. Kouř totiž neuniká jen zde dna kráteru, ale hlavně z velkého množství děr, které se nacházejí na jeho východní straně. Protože foukalo z východu, mohli jsme sílu sirného kouře obdivovat docela naturálně a myslím, že by si člověk větší inhalací mohl docela ublížit.

Po vystoupání na okraj kráteru jsme se vydali  západní stranou na jeho nejvyšší bod. Pohled z okraje je impozantní. Dno kráteru je ploché a uniká z něj kouř, stejně jako ze spousty děr ve svahu a na okraji východní hrany kráteru. Vrchol kráteru se nachází na jeho jižní straně, kde jsem stanuli a pořídili vrcholové fotografie. Je odsud krásný výhled na sever na Liparské ostrovy a také na jih, na Sicílii. Cesta na vrchol rozhodně stála za to.

Krystaly síry

Zpátky jsme se vydali východní stranou kráteru a protože foukal východní vítr, mohli jsme se k dírám, ze kterých stoupal sirný dým, dostat k bezprostřední blízkosti. Povrch kráteru je v těch místech teplý a krystaly síry vytvářejí na okrajích děr divukrásné a barevné struktury. Neuvěřitelná podívaná.

Sestupovali jsme stejnou cestou, jen na závěr místo do Porto di Ponente jsme zamířili na druhou stranu šíje, do Porto di Levante, kde jsme chtěli najít a navštívit bahenní lázně. Skutečně jsme je našli. Jsou umístěné ve mělké skalní rozsedlině přímo na šíji mezi oběma „Porty“. Ze svahů rozsedliny uniká sirný kouř podobně jako nahoře u kráteru, ale v mnohem menší míře. Samotné lázně tvoří oplocené bahenní jezírko, bohužel, již ten zavřené. Tak jsme bahenní koupel oželeli, protože přes plot se nám lézt nechtělo.

Dále jsme prokličkovali mezi domky, postavenými na šíji a objevili se na pláži zátoky, kde kotvila Princezna právě včas, abychom stihli krásný západ slunce s loděmi v zátoce v popředí. To byla tak krásná scenérie, že jsme museli najít plážový bar a celou výpravu ukončit dvěma pivy v plechovce (každé za 3E). Pak jsme se přesunuli na Princeznu, dali gulášek a zalezli spát.

1.6.2011
Ráno jsme nakoupili, odkotvili a severním kursem jsme se vydali k ostrovu Panarie, kde jsme odpoledne dojeli La Grace, která stála v jedné ze zátok a zakotvili vedle nich. Pepa zrovna zkoušel wakeboarding, což bylo velice zábavné. Vydali jsme se na návštěvu, a protože Princezna se už nechtěla vracet do Viba, ale chtěla vyrazit dál na sever, dohodli jsme se se, že zítra přestoupím na La Grace, která ve VIbu musí vysadit posádku a nabrat filmaře. Princezna se tak nebude muset do Viba vracet kůli mě.

A tak nastala moje poslední noc na Princezně.

2.6.2011
Ráno pršelo. Bleskově jsem se sbalil (byl to v balení určitě můj osobní rekord) a po snídani pro mě přijel Pepa na Zodiaku. Zamával jsem klukům a pak vyšplhal přes bok La Grace na dělovou palubu. Měl jsem za sebou jedenáct dní na moři a dalších deset mě čekalo.

Druhá část Velká plavba Jónským a Tyrhénským mořem ZDE

Advertisements
Categories: Banánový tým, Jachtařské revíry, Středozemní moře | Napsat komentář

Navigace příspěvku

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: